Hnutí za občanská práva afroameričanů v USA (přibližně 1954–1968)

Před americkou občanskou válkou žily ve Spojených státech téměř čtyři miliony černých otroků. Volit mohli pouze běloši s majetkem a pouze běloši mohli být občany Spojených států.

Po občanské válce přijala vláda Spojených států tři dodatky k ústavě:

• 13. dodatek (1865) ukončil otroctví
• 14. dodatek (1868) udělil Afroameričanům občanství.
• 15. dodatek (1870) dal Afroameričanům volební právo (ženy v USA v té době volit nemohly).

Na jihu

Po občanské válce se americká vláda snažila prosadit práva bývalých otroků na Jihu prostřednictvím procesu zvaného rekonstrukce. V roce 1877 však rekonstrukce skončila. V 90. letech 19. století byly zákonodárné sbory jižanských států opět zcela bílé. Jižní demokraté, kteří nepodporovali občanská práva černochů, zcela ovládli Jih. Díky tomu měli v Kongresu Spojených států velkou moc. Jižanští demokraté například dokázali zajistit, aby neprošly zákony proti lynčování.

Od roku 1890 začali jižanští demokraté přijímat státní zákony, které Afroameričanům odebíraly získaná práva. Tyto rasistické zákony se staly známými jako zákony Jima Crowa. Patřily mezi ně např:

• Zákony, které znemožňovaly černochům volit (tomu se říká zbavení volebního práva). Protože nemohli volit, nemohli být ani členy poroty.
• Zákony, které vyžadovaly rasovou segregaci - oddělení černochů a bělochů. Černoši například nesměli:
• chodit do stejných škol, restaurací nebo nemocnic jako běloši.
• používat stejné toalety jako běloši nebo pít ze stejných fontánek.
• Sedět v autobusech před bělochy

V roce 1896 rozhodl Nejvyšší soud Spojených států v případu Plessy v. Ferguson, že tyto zákony jsou legální. Řekli, že "oddělené, ale rovné" věci jsou v pořádku. Na Jihu bylo všechno oddělené. Místa jako černošské školy a knihovny však dostávaly mnohem méně peněz a nebyly tak dobré jako místa pro bílé. Věci byly oddělené, ale ne rovné.

Násilí na černoších se zvýšilo. Jednotlivci, skupiny, policie i obrovské davy lidí mohli Afroameričanům ubližovat nebo je dokonce zabíjet, aniž by se je vláda snažila zastavit nebo potrestat. Lynčování se stalo běžnějším.

Napříč Spojenými státy

Nejhorší problémy byly na jihu. Sociální diskriminace a napětí však postihovaly Afroameričany i v jiných oblastech.

Segregace v bydlení byla problémem v celých Spojených státech. Mnoho Afroameričanů nemohlo získat hypotéku na koupi domu. Realitní kanceláře neprodávaly černochům domy na předměstích, kde žili běloši. Nechtěli také pronajímat byty v bělošských oblastech. Až do 50. let 20. století federální vláda proti tomu nic nepodnikala.

Když byl v roce 1913 zvolen prezident Woodrow Wilson, zavedl segregaci ve vládních úřadech. Věřil, že segregace je pro všechny nejlepší.

Černoši bojovali v první i druhé světové válce. Armáda však byla segregovaná a neměli stejné možnosti jako bílí vojáci. Po aktivitě černošských veteránů prezident HarryTruman v roce 1948 zrušil segregaci v armádě.

Raný aktivismus

Afroameričané se snažili bojovat proti diskriminaci mnoha způsoby. Vytvářeli nové skupiny a snažili se zakládat odbory. Snažili se dosáhnout spravedlnosti prostřednictvím soudů. Například v roce 1909 vznikla Národní asociace pro podporu barevných (NAACP). Ta bojovala za ukončení rasové diskriminace prostřednictvím soudních sporů, vzdělávání a lobbování.

Mnoho Afroameričanů však bylo nakonec frustrováno a začalo se jim nelíbit, že se k dosažení desegregace používají pomalé právní strategie. Místo toho se afroameričtí aktivisté rozhodli použít kombinaci protestů, nenásilí a občanské neposlušnosti. Tak začalo afroamerické hnutí za občanská práva v letech 1954-1968.

Fotogalerie

Brown v. Board of Education (1954)

Školy na Jihu a v některých dalších částech země byly od roku 1896 segregované. V tomto roce rozhodl Nejvyšší soud v případu Plessy v. Ferguson, že segregace je legální, pokud jsou školy "oddělené, ale rovné".

V roce 1951 podalo třináct černošských rodičů hromadnou žalobu na vzdělávací radu v kansaské Topece. V žalobě rodiče tvrdili, že černošské a bílé školy nejsou "oddělené, ale rovné". Tvrdili, že černošská škola je mnohem horší než škola pro bílé.

Žaloba se nakonec dostala až k Nejvyššímu soudu Spojených států. Po letech práce Thurgood Marshall a tým dalších právníků NAACP případ vyhráli. Nejvyšší soud rozhodl, že segregované školy jsou nezákonné. Všech devět soudců Nejvyššího soudu s tím souhlasilo.

Soudní dvůr ve svém rozhodnutí uvedl:

Došli jsme k závěru, že ve veřejném školství nemá doktrína "oddělených, ale rovných" místo. Oddělená vzdělávací zařízení jsou ze své podstaty nerovná.

Jednalo se o první velké vítězství hnutí za občanská práva. Rozsudek Brown však nezměnil rozsudek Plessy versus Ferguson. Brownová znemožnila segregaci ve školách. Segregace na všech ostatních místech však byla stále legální.

Bojkot autobusů v Montgomery (1955-1956)

Vůdci za občanská práva se soustředili na Montgomery v Alabamě, protože tam byla segregace tak extrémní. Dne 1. prosince 1955 se místní černošská vůdkyně RosaParksová odmítla vzdát svého místa v autobuse městské hromadné dopravy, aby uvolnila místo bílému cestujícímu. Parksová byla aktivistkou za občanská práva a členkou NAACP; právě se vrátila ze školení o nenásilné občanské neposlušnosti. Byla zatčena.

Afroameričané se shromáždili a zorganizovali bojkot autobusů v Montgomery. Rozhodli se, že už nebudou jezdit autobusy, dokud s nimi nebude zacházeno stejně jako s bělochy. V rámci segregace nemohli černoši sedět před bělochy - museli sedět v zadní části autobusu. Pokud běloch řekl černochovi, aby se posunul, aby si mohl sednout, musel černoch poslechnout.

Bojkotu se zúčastnila většina z 50 000 Afroameričanů v Montgomery. Trval 381 dní a téměř způsobil bankrot autobusového systému. Mezitím NAACP pracovala na žalobě týkající se segregace v autobusech. V roce 1956 spor vyhráli a Nejvyšší soud nařídil Alabamě zrušit segregaci autobusů. Bojkot skončil vítězstvím.

De-segregace střední školy Little Rock Central (1957)

V roce 1957 NAACP přihlásila devět afroamerických studentů (tzv. "Little Rock Nine") na střední školu Little Rock Central High School v Little Rocku v Arkansasu. Předtím na tuto školu směli chodit pouze běloši. Školská rada v Little Rocku však souhlasila, že se bude řídit rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci Brown v. Board of Education a zruší segregaci svých škol.

Pak přišel první školní den černošských studentů. Arkansaský guvernér povolal vojáky Arkansaské národní gardy, aby černošským studentům zabránili ve vstupu do školy. To bylo v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu, a tak se do věci vložil prezident Dwight D. Eisenhower. Převzal kontrolu nad Arkansaskou národní gardou a nařídil jí, aby školu opustila. Poté poslal vojáky armády Spojených států, aby studenty chránili. Jednalo se o významné vítězství v oblasti občanských práv. Znamenalo, že federální vláda je ochotna se angažovat a donutit státy, aby ukončily segregaci ve školách.

Bohužel se k Little Rock Nine chovali mnozí bílí studenti školy velmi špatně. Na konci školního roku byla Little Rock Central High School uzavřena, aby příští rok nemusela přijímat černošské studenty. Podobně postupovaly i další školy na Jihu.

Sit-ins (1958-1960)

V letech 1958-1960 aktivisté protestovali proti segregaci v jídelnách (malých restauracích uvnitř obchodů). Seděli u výdejního pultu a zdvořile žádali o zakoupení jídla. Když byli vyzváni k odchodu, pokračovali v tichém sezení u pultu. Často zůstávali, dokud výdejna nezavřela. Skupiny aktivistů se vracely na stejná místa, dokud tato místa nesouhlasila s tím, že budou Afroameričany obsluhovat u svých výdejních pultů.

V roce 1958 zorganizovala NAACP první protestní akci ve Wichitě v Kansasu. Seděli u pultu v obchodě s názvem Dockum's Drug Store. Po třech týdnech dosáhli toho, že se obchod přestal segregovat. Nedlouho poté byly všechny Dockumovy lékárny v Kansasu odsegregovány. Poté studenti v Oklahoma City v Oklahomě úspěšně vedli sit-in v jiné drogerii.

V roce 1960 začali vysokoškolští studenti (včetně některých bělošských) sedět u stolu Woolworth's v Greensboro v Severní Karolíně. Po nějaké době si začali přisedat i v dalších jídelnách. V obchodech, kde byly tyto výdejny obědů, klesly tržby o třetinu. Tyto obchody zrušily segregaci, aby se vyhnuly dalším ztrátám peněz. Po pěti měsících protestů vsedě zrušil segregaci i Woolworth's v Greensboro. O protestech v Greensboro psaly noviny po celé zemi. Brzy začali sedět lidé po celém Jihu.

Několik dní poté, co studenti z Greensboro zahájili sit-in, zahájili studenti v Nashvillu ve státě Tennessee vlastní sit-in. Vybrali si obchody v té části Nashvillu, kde bylo nejvíce obchodů. Před zahájením stávky se rozhodli, že nebudou násilní, ať se děje, co se děje. Sepsali pravidla, která začali používat i aktivisté v jiných městech. Jejich pravidla zněla:

Neodplácejte [údery] ani nenadávejte, pokud vás někdo zneužívá. ... Neblokujte vchody do obchodů venku [ani] uličky uvnitř. Chovejte se vždy [zdvořile] a přátelsky. Sedněte si rovně; vždy se dívejte čelem k pultu. ... Zdvořile odkazujte zájemce o informace na svého vedoucího. Pamatujte na učení Ježíše, Gándhího, Martina Luthera Kinga. Cestou je láska a nenásilí.

Mnoho studentů z Nashvillu bylo napadeno a uráženo skupinami bělochů, zatčeno a dokonce zbito policií. Studenti se však vždy chovali nenásilně. Jejich protesty a útoky na ně přinesly další novinové články a pozornost. Ukázalo se také, jak jsou aktivisté skutečně nenásilní. Po třech měsících protestů vsedě byly všechny jídelny v obchodních domech v centru Nashvillu odsegregovány.

Brzy se po celé zemi konaly protestní akce. Sit-ins se konaly dokonce i v Nevadě a v severních státech, jako je Ohio. Do stávek se zapojilo více než 70 000 lidí, černých i bílých. Protestovali proti segregaci na všech možných místech - nejen v jídelnách, ale také na plážích, v parcích, muzeích, knihovnách, na koupalištích a na dalších veřejných místech.

Sit-ins dokonce podpořil prezident Eisenhower. Po zahájení protestů v Greensboro prohlásil, že "hluboce sympatizuje s úsilím jakékoli skupiny lidí, která se snaží využívat rovných práv, jež jim zaručuje ústava".

V dubnu 1960 byli studenti, kteří vedli protesty vsedě, pozváni na konferenci. Na konferenci se rozhodli založit Studentský nenásilný koordinační výbor (SNCC). SNCC se stal důležitou skupinou v hnutí za občanská práva.

Jízdy svobody (1961)

V roce 1960 rozhodl Nejvyšší soud ve věci Boynton v. Virginia, že segregace osob ve veřejné dopravě, která jede z jednoho státu do druhého, je nezákonná. V roce 1961 se studentští aktivisté rozhodli vyzkoušet, zda se jižní státy budou tímto rozhodnutím řídit. Skupiny černošských a bělošských aktivistů se rozhodly jezdit autobusy po Jihu a místo segregace sedět společně. Plánovali jet autobusy z Washingtonu do New Orleansv Louisianě. Tyto jízdy nazvali "Jízdy svobody".

Freedom Riders se setkali s nebezpečím a násilím. Například:

• Jeden autobus v Alabamě byl zapálen a Freedom Riders museli utíkat jako o život.
• V Birminghamu v Alabamě nechal komisař pro veřejnou bezpečnost Eugene "Bull" Connor členy Ku-klux-klanu 15 minut útočit na jezdce za svobodu, než je policie "ochránila". Jezdci byli těžce zbiti a jeden z nich potřeboval 50 stehů na hlavě.
• V Montgomery v Alabamě byli Freedom Riders napadeni davem (velkou rozzuřenou skupinou) bělochů. To způsobilo obrovské nepokoje, které trvaly dvě hodiny. Pět jezdců Freedom Riders muselo do nemocnice a 22 dalších bylo zraněno.

Studentský nenásilný koordinační výbor (SNCC) přivedl další jezdce za svobodu, aby hnutí pokračovalo. I oni se setkali s násilím:

• V Montgomery zaútočil další dav na autobus. Jednoho aktivistu srazili do bezvědomí a druhému vyrazili zuby.
• V Jacksonu ve státě Mississippi byli jezdci za svobodu zatčeni za používání toalet a jídelen určených pouze pro bílé.
• K hnutí se připojili noví jezdci svobody. Když dorazili do Jacksonu, byli také zatčeni. Do konce léta jich bylo uvězněno více než 300.

Nový zákon

Lidé v celé zemi však začali Freedom Riders, kteří nikdy nepoužili násilí, podporovat, i když byli napadeni. Nakonec Robert Kennedy, generální prokurátor ve vládě svého bratra Johna F. Kennedyho, trval na novém zákoně o de-segregaci. V něm se uvádělo, že:

• Lidé si mohli v autobusech sednout, kam chtěli.
• Na autobusových nádražích nesmí být žádné nápisy "bílý" a "barevný".
• Nesměly být oddělené fontánky na pití, toalety ani čekárny pro bělochy a černochy.
• Obědové pulty musely obsluhovat lidi všech ras.

Registrace voličů (1961-1965)

V letech 1961-1965 se aktivistické skupiny snažily o registraci (registraci) černochů k volbám. Od konce rekonstrukce jižní státy přijímaly zákony a používaly mnoho strategií, aby zabránily černochům v registraci k volbám. Tyto zákony se často nevztahovaly na bělochy.

Aktivisté za registraci voličů začali v Mississippi. Všechny mississippské organizace pro občanská práva se spojily, aby se pokusily získat lidi pro registraci. Podobné programy pak zahájily aktivistické skupiny v Louisianě, Alabamě, Georgii a Jižní Karolíně. Když se však aktivisté snažili zaregistrovat černochy k volbám, policie, bílí rasisté a Ku-klux-klan je bili, zatýkali, stříleli a dokonce i vraždili.

Mezitím byli černoši, kteří se snažili zaregistrovat k volbám, vyhazováni z práce, vyhazováni z domů, biti, zatýkáni, zastrašováni a někdy i vražděni.

V roce 1964 byl přijat zákon o občanských právech z roku 1964. Ten označil diskriminaci za nezákonnou a konkrétně stanovil, že je nezákonné mít různé požadavky na registraci voličů pro různé rasy. Avšak i po přijetí tohoto zákona jižní státy stále velmi ztěžovaly černochům možnost volit. Nakonec byl v roce 1965 přijat zákon o volebních právech. Tento zákon obsahoval způsoby, jak zajistit, aby všichni občané Spojených států získali své volební právo.

Integrace mississippských univerzit (1956-1965)

Od roku 1956 chtěl černoch jménem Clyde Kennard studovat na Mississippi Southern College. Kennard sloužil v korejské válce a chtěl využít GI Bill, aby mohl jít na vysokou školu. Prezident vysoké školy William McCain požádal státní politiky a místní rasistickou skupinu, která podporovala segregaci, aby zajistili, že se Kennard na vysokou školu nedostane.

Kenner byl dvakrát zatčen za trestné činy, které nikdy nespáchal. Nakonec byl usvědčen a odsouzen k sedmi letům vězení. Poté, co Kennard strávil tři roky ve vězení na nucených pracích, mu guvernér Ross Barnett udělil milost. Novináři se zabývali Kennardovým případem a napsali, že stát neposkytl Kennardovi potřebnou léčbu rakoviny tlustého střeva. Kennard ještě téhož roku zemřel. Později, v roce 2006, soud rozhodl, že Kennard je nevinný za zločiny, za které byl poslán do vězení.

V září 1962 vyhrál James Meredith soudní spor, který mu umožnil studovat na Mississippské univerzitě. Třikrát se pokoušel dostat na univerzitu, aby se zapsal na přednášky. Guvernér Ross Barnett Meredithovi pokaždé zabránil. Meredithovi řekl: ["Dokud budu vaším guvernérem, žádná škola v Mississippi nebude integrovaná."

Generální prokurátor Robert Kennedy poslal na ochranu Meredith maršály Spojených států. Dne 30. září 1962 se Meredithovi podařilo vstoupit na kolej, kde ho chránili maršálové. Toho večera však studenti a další bělošští rasisté vyvolali vzpouru. Házeli na maršály kameny a stříleli z pistolí. Dva lidé byli zabiti, 28 maršálů bylo postřeleno a dalších 160 lidí bylo zraněno. Prezident John F. Kennedy poslal do školy armádu Spojených států, aby vzpouru zastavila. Meredith mohla den po příjezdu armády zahájit výuku na škole. Meredith přežil šikanu a izolaci na vysoké škole a 18. srpna 1963 promoval v oboru politologie.

Meredith a další aktivisté pokračovali v úsilí o odstranění segregace na veřejných univerzitách. V roce 1965 mohli první dva afroameričtí studenti nastoupit na University of Southern Mississippi.

Birminghamská kampaň (1963)

V roce 1963 zahájila Southern Christian Leadership Conference (SCLC) kampaň v Birminghamu v Alabamě. Jejím cílem bylo odstranit segregaci v obchodech v centru Birminghamu, zajistit spravedlivé zaměstnávání a vytvořit výbor, v němž by byli zastoupeni černoši i běloši a který by vypracoval plán na odstranění segregace v birminghamských školách. Martin Luther King označil Birmingham za "pravděpodobně nejsegregovanější město ve Spojených státech".

Komisařem pro veřejnou bezpečnost v Birminghamu byl Eugene "Bull" Connor. (Komisař pro veřejnou bezpečnost má na starosti policii a hasiče a řeší mimořádné události, které by mohly být nebezpečné pro obyvatele města. ) Connor byl velmi proti integraci. Často nechával policii, Ku-klux-klan a rasistické bělochy napadat aktivisty za občanská práva. Sliboval, že v Birminghamu nikdy nedojde k integraci černochů a bělochů.

Aktivisté použili několik různých nenásilných způsobů protestu, včetně protestů vsedě, "pokleknutí" v místních kostelech a pochodů. ^{str. 218} Město však dostalo soudní příkaz, podle kterého byly všechny podobné protesty nezákonné. Aktivisté věděli, že je to nezákonné, a v rámci aktu občanské neposlušnosti odmítli soudní příkaz dodržet. ^{s. 108.} Protestující, včetně Martina Luthera Kinga, byli zatčeni.

Ve vězení byl King držen na samotce. Tam napsal svůj slavný "Dopis z birminghamského vězení". Asi po týdnu byl propuštěn.

Dětská křížová výprava

Jen málo aktivistů si však mohlo dovolit riskovat zatčení. Jeden z vedoucích představitelů SCLC proto přišel s nápadem vyškolit studenty středních, vysokých a základních škol, aby se protestů účastnili. Zdůvodnil to tím, že studenti nemají práci na plný úvazek, do které by museli chodit, nemají rodiny, o které by se museli starat, a mohou si "dovolit" být ve vězení více než jejich rodiče.

Časopis Newsweek později tento plán nazval "Křížová výprava za děti". 2. května se více než 600 žáků, včetně osmiletých, pokusilo pochodovat od místního kostela k radnici. Všichni byli zatčeni.

Druhý den se vydalo na pochod dalších 1000 studentů. Bull Connor na ně pustil policejní psy a použil hasičské hadice, aby studenty srazil k zemi. Na místě byli reportéři a videa a fotografie zachycující násilnosti se objevily v televizi a byly otištěny po celé zemi.

Dohoda

Lidé v celých Spojených státech byli po zhlédnutí těchto videí tak rozzlobeni, že prezident Kennedy spolupracoval s SCLC a bílými podniky v Birminghamu na dohodě. Bylo v ní uvedeno:

• Obědové stoly a další veřejná místa v centru města by se zbavily segregace.
• Vytvořili by výbor, který by vymyslel, jak zastavit diskriminaci při přijímání zaměstnanců.
• Všichni uvěznění demonstranti by byli propuštěni (odbory jako AFL-CIO pomohly získat peníze na kauci).
• Černošští a bílí vůdci spolu pravidelně komunikovali

Někteří bílí obyvatelé Birminghamu nebyli s touto dohodou spokojeni. Bombardovali ústředí SCLC, dům Kingova bratra a hotel, kde King bydlel. Tisíce černochů reagovaly výtržnostmi; někteří zapalovali budovy a jeden dokonce pobodal a zranil policistu. ^{str. 301}

15. září 1963 Ku-klux-klan vybombardoval kostel v Birminghamu, kde se často scházeli aktivisté za občanská práva před zahájením svých pochodů. Protože byla neděle, v kostele probíhaly bohoslužby. Bomba zabila čtyři mladé dívky a zranila dalších 22 lidí.

"Stoupající vlna nespokojenosti" (1963)

Na jaře a v létě 1963 se konaly protesty ve více než stovce amerických měst, včetně severských. V Chicagu došlo k nepokojům poté, co bílý policista zastřelil čtrnáctiletého černošského chlapce, který utíkal z místa loupeže. Ve Filadelfii a Harlemu se poprali černošští aktivisté a bílí dělníci, když se aktivisté snažili integrovat státem řízené stavební projekty. Dne 6. června zaútočilo více než tisíc bělochů na sit-in v Severní Karolíně; černí aktivisté se bránili a jeden běloch byl zabit.

Ve městě Cambridge ve státě Maryland vyhlásili bělošští vůdci stanné právo, aby zastavili boje mezi černochy a bělochy. Generální prokurátor Robert Kennedy se musel zapojit do vytváření dohody o odstranění segregace ve městě.

11. června 1963 se alabamský guvernér George Wallace skutečně postavil do dveří Alabamské univerzity, aby zabránil prvním dvěma černošským studentům dostat se dovnitř. Prezident Kennedy musel poslat vojáky Spojených států, aby ho donutili odejít ze dveří a zajistit, aby se černí studenti mohli dostat do školy.

Kennedyho vláda si mezitím začala dělat velké starosti. Černošští vůdci řekli Robertu Kennedymu, že pro Afroameričany je stále těžší a těžší být nenásilný, když jsou napadáni a když vládě Spojených států trvá tak dlouho, než jim pomůže získat občanská práva. Večer 11. června pronesl prezident Kennedy projev o občanských právech. Hovořil o "stoupající vlně nespokojenosti [neštěstí], která ohrožuje veřejnou bezpečnost". Požádal Kongres, aby přijal nové zákony o občanských právech. Požádal také Američany, aby podpořili občanská práva jako "morální otázku ... v našem každodenním životě".

Brzy ráno 12. června byl Medgar Evers, vůdce mississippské NAACP, zavražděn členem Ku-klux-klanu. ^{s. 113.} Následující týden prezident Kennedy předal Kongresu svůj návrh zákona o občanských právech a požádal ho, aby jej uzákonil. ^{s. 126.}

Pochod na Washington (1963)

V roce 1963 plánovali vůdci za občanská práva protestní pochod ve Washingtonu D.C. Na plánování pochodu spolupracovaly všechny hlavní skupiny za občanská práva, některé odbory a další liberální skupiny. Plný název pochodu zněl "Pochod na Washington za práci a svobodu". Cílem pochodu bylo prosadit zákony o občanských právech, přimět vládu Spojených států, aby vytvořila více pracovních míst, a dosáhnout rovného a dobrého bydlení, vzdělání, pracovních míst a volebního práva pro všechny. Nejdůležitějším cílem však bylo prosadit přijetí zákona o občanských právech prezidenta Kennedyho. ^{s. 159}

Mnoho lidí si myslelo, že je nemožné, aby se tolik aktivistů sešlo bez násilí a výtržností. Vláda Spojených států připravila v okolí 19 000 vojáků pro případ nepokojů. Nemocnice se připravily na ošetření obrovského množství zraněných. Vláda na den zakázala ve Washingtonu prodej alkoholu. ^{str. 159}

Pochod na Washington byl jedním z největších nenásilných protestů za lidská práva v historii Spojených států. Martin Luther King mladší se domníval, že 100 000 účastníků pochodu zajistí úspěch akce. Dne 28. srpna 1963 se na pochodu sešlo asi 250 000 aktivistů z celé země. Mezi účastníky pochodu bylo asi 60 000 bělochů (včetně církevních skupin a členů odborů) a 75 až 100 členů Kongresu. ^{str. 160} Společně pochodovali od Washingtonova památníku k Lincolnovu památníku. Tam naslouchali projevům vůdců za občanská práva.

Martin Luther King mladší promluvil jako poslední. Jeho projev nazvaný "Mám sen" se stal jedním z nejslavnějších projevů o občanských právech v historii.

Historici tvrdí, že Pochod na Washington pomohl prezidentu Kennedymu prosadit zákon o občanských právech.

Malcolm X se připojuje k hnutí (1964)

Malcolm X byl americký duchovní, který ve vězení kolem roku 1948 konvertoval k islámu. Stal se členem Islámského národa. ^{str. 138} Tato skupina věřila v nadřazenost černochů - že černá rasa je nejlepší ze všech. Věřili, že černoši by měli být zcela nezávislí na běloších a nakonec by se měli vrátit do Afriky. ^{s. 127-128, 132-138 s. 149-152} Věřili také, že černoši mají právo se bránit a používat násilí, aby dosáhli svých práv. Z tohoto důvodu Malcolm X a Islámský národ nepodporovali hnutí za občanská práva, protože bylo nenásilné a podporovalo integraci. ^{str. 79-80}

V březnu 1964 byl však Malcolm X vyhozen z Islámského národa, protože měl neshody s vůdcem skupiny Elijahem Muhammadem. Nabídl mu, že bude spolupracovat s dalšími skupinami za občanská práva, pokud budou souhlasit s tím, že černoši mají právo se bránit.

26. března 1964 se Malcolm setkal s Martinem Lutherem Kingem ml. Malcolm měl v plánu postavit Spojené státy před OSN kvůli obvinění, že USA porušují lidská práva Afroameričanů. Dr. King měl možná v plánu tento záměr podpořit.

V letech 1963-1964 se aktivisté za občanská práva více rozzlobili a častěji bojovali proti bělochům. V dubnu 1964 pronesl Malcolm slavný projev nazvaný "Hlasovací lístek, nebo kulka". ("The ballot" znamená "hlasování".) V projevu řekl, že pokud americká vláda "není ochotna nebo schopna bránit životy a majetek černochů", pak by se Afroameričané měli bránit sami. ^{s. 43} Varoval politiky, že mnoho Afroameričanů už není ochotno "nastavovat druhou tvář". ^{s. 25} Pak varoval bílou Ameriku před tím, co se stane, když černoši nebudou smět volit:

Mississippi Freedom Summer (1964)

V létě 1964 přišlo do Mississippi téměř 1 000 aktivistů z řad občanských práv. Většinu z nich tvořili bílí vysokoškolští studenti. ^{s. 66.} Jejich cílem bylo spolupracovat s černošskými aktivisty na registraci voličů a vyučovat černošské děti v letní škole "Freedom Schools". Chtěli také pomoci vytvořit Mississippskou demokratickou stranu svobody (MFDP). V té době se Demokratické strany Mississippi mohli účastnit pouze běloši. MFDP byla plánována jako další politická strana, která by umožnila černošským i bílým demokratům účastnit se politiky.

Mnoho bílých obyvatel Mississippi se zlobilo, že přicházejí lidé z jiných států a snaží se změnit jejich společnost. Vládní zaměstnanci, policie, Ku-klux-klan a další bělošští rasisté používali mnoho strategií, aby napadli aktivisty a černochy, kteří se snažili zaregistrovat k volbám. Projekt Freedom Summer trval deset týdnů. Během této doby bylo zatčeno 1062 aktivistů, 80 jich bylo zbito a 4 byli zabiti. Tři černí obyvatelé Mississippi byli zavražděni, protože podporovali občanská práva. Třicet sedm kostelů a třicet černošských domů nebo podniků bylo vybombardováno nebo vypáleno.

21. června 1964 zmizeli tři aktivisté z Freedom Summer. O několik týdnů později byla nalezena jejich těla. Zavraždili je členové místního Ku-klux-klanu - někteří z nich byli zároveň policisty z oddělení šerifa okresu Neshoba. Když lidé hledali jejich těla v místních bažinách a řekách, našli těla čtrnáctiletého chlapce a sedmi dalších mužů, kteří byli zřejmě také někdy zavražděni.

Během Freedom Summer aktivisté založili nejméně 30 škol svobody a vyučovali asi 3500 studentů. Mezi studenty byli děti, dospělí i starší lidé. Ve školách se učilo o mnoha věcech, například o černošské historii, občanských právech, politice, hnutí za svobodu a základních dovednostech čtení a psaní potřebných k volbám.

Během léta se také asi 17 000 černochů z Mississippi pokusilo zaregistrovat k volbám. Pouze 1 600 z nich se to podařilo. Více než 80 000 jich však vstoupilo do Mississippské demokratické strany svobody (MFDP). To ukázalo, že chtějí volit a podílet se na politice, ne jen nechat bílé, aby to dělali za ně.

Zákon o občanských právech z roku 1964

Návrh zákona o občanských právech Johna F. Kennedyho měl podporu členů Kongresu ze severu - demokratů i republikánů. Senátoři z Jihu však přijetí navrhovaného zákona zablokovali. Po dobu 54 dnů se snažili zabránit tomu, aby se zákon stal zákonem. Nakonec se prezidentu Lyndonu B. Johnsonovi podařilo zákon prosadit.

2. července 1964 podepsal Johnson zákon o občanských právech z roku 1964. Zákon říkal:

• Bylo nezákonné diskriminovat lidi na veřejných místech nebo v zaměstnání jen kvůli jejich rase, barvě pleti, náboženství, pohlaví nebo zemi původu.
• Pokud by místa porušila zákon, mohl by na ně generální prokurátor podat žalobu, aby je donutil zákon dodržovat.
• Jakékoli státní nebo místní zákony, které umožňovaly diskriminaci na veřejných místech nebo v zaměstnání, již nebyly legální.

Kingovi udělena Nobelova cena za mír (1964)

V prosinci 1964 byla Martinu Lutheru Kingovi udělena Nobelova cena za mír. Předseda Nobelova výboru při předávání ceny řekl:

Pochody ze Selmy do Montgomery (1965)

V lednu 1965 se Martin Luther King a SCLC vydali do Selmy v Alabamě. Tamní skupiny za občanská práva je požádaly, aby jim pomohli s registrací černochů k volbám. V té době bylo v Selmě 99 % lidí registrovaných k volbám bělochů. Společně začali pracovat na volebních právech.

Následující měsíc však byl během pokojného pochodu zastřelen policistou Afroameričan Jimmie Lee Jackson. Jackson zemřel. ^{str. 121-123.} Mnoho Afroameričanů bylo velmi rozzlobeno. SCLC se obávala, že lidé jsou tak rozzlobení, že se stanou násilníky.

SCLC se rozhodla zorganizovat pochod ze Selmy do Montgomery. Jednalo se o pochod dlouhý 54 mil (87 km). Aktivisté doufali, že pochod ukáže, jak moc chtějí Afroameričané volit. Chtěli také ukázat, že nedovolí, aby jim rasismus nebo násilí zabránily v získání rovných práv.

První pochod se konal 7. března 1965. Policisté a rasističtí běloši zaútočili na účastníky pochodu obušky a slzným plynem. Hrozili, že účastníky pochodu shodí z mostu Edmunda Pettuse. Sedmnáct účastníků pochodu muselo do nemocnice a dalších 50 bylo zraněno. Tomuto dni se začalo říkat Krvavá neděle. Fotografie a filmové záběry bití účastníků pochodu se objevily v novinách a v televizi po celém světě.

Pohled na tyto věci přiměl více lidí podpořit bojovníky za občanská práva. Lidé se sjížděli z celých Spojených států, aby pochodovali s aktivisty. Jeden z nich, James Reeb, byl za podporu občanských práv napaden bělochy. Zemřel 11. března 1965.

Prezident Johnson se nakonec rozhodl vyslat na ochranu účastníků pochodu vojáky armády Spojených států a Národní gardy Alabamy. Od 21. do 25. března pochodovali po "Jefferson Davis Highway" ze Selmy do Montgomery. Dne 25. března vstoupilo do Montgomery 25 000 lidí. Martin Luther King pronesl projev nazvaný "Jak dlouho? Ne dlouho" v Kapitolu státu Alabama. Řekl účastníkům pochodu, že nebude trvat dlouho, než získají rovná práva, "protože oblouk morálního vesmíru je dlouhý, ale ohýbá se směrem ke spravedlnosti".

Po skončení pochodu odvezla Viola Liuzzo, běloška z Detroitu, několik dalších účastníků pochodu na letiště. Když se vracela, byla zavražděna třemi členy Ku-klux-klanu.

Zákon o volebních právech z roku 1965

6. srpna 1965 byl ve Spojených státech přijat zákon o volebních právech. Tento zákon znemožnil někomu volit kvůli jeho rase. To znamenalo, že všechny státní zákony, které bránily černochům volit, byly nyní nezákonné.

Téměř 100 let byli všichni registrátoři (státní zaměstnanci, kteří registrovali lidi k volbám) běloši. Měli naprostou moc nad tím, koho mohou zaregistrovat a koho ne. Pokud matrikář odmítl nechat zaregistrovat černocha, mohl tento člověk podat pouze žalobu, kterou pravděpodobně nevyhrál. Zákon o volebních právech však tento systém konečně změnil. Pokud registrátor diskriminoval černochy, mohl generální prokurátor vyslat federální pracovníky, aby nahradili místní registrátory.

Zákon fungoval okamžitě. Během několika měsíců se k volbám přihlásilo 250 000 nových černošských voličů. Každého třetího z nich zaregistroval federální pracovník, který nahradil rasistického registrátora. V roce 1965 skutečně volilo 74 % černých voličů v Mississippi a v Mississippi bylo zvoleno více černošských politiků než v kterémkoli jiném státě. V roce 1967 byla většina Afroameričanů registrována k volbám v 9 ze 13 států na Jihu.

Afroameričané, kteří získali volební právo, zcela změnili politiku na Jihu. Bílí politici již nemohli přijímat zákony týkající se Afroameričanů, aniž by se k nim černoši mohli vyjádřit. V mnoha částech Jihu převažovali černoši nad bělochy. To znamenalo, že mohli volit černošské politiky a vyloučit rasistické bělochy. Černoši, kteří byli zaregistrováni k volbám, mohli být také členy poroty. Předtím, kdykoli byl Afroameričan obviněn z trestného činu, porota, která rozhodovala o jeho vině, byla čistě bílá.

Hnutí za spravedlivé bydlení (1966-1968)

V letech 1966-1968 se hnutí za občanská práva hodně zaměřovalo na spravedlivé bydlení. Spravedlivé bydlení bylo problémem i mimo Jih. Například v roce 1963 byl v Kalifornii přijat zákon o spravedlivém bydlení, který segregaci v bydlení znemožňoval. Bílí voliči a realitní lobbisté dosáhli následujícího roku zrušení tohoto zákona. To přispělo k nepokojům ve Watts. (Později, v roce 1966, Kalifornie zákon o spravedlivém bydlení znovu uzákonila.)

Aktivisté, včetně Martina Luthera Kinga, vedli v roce 1966 v Chicagu hnutí za spravedlivé bydlení. V následujícím roce se mladí členové NAACP pokusili o totéž v Milwaukee. Aktivisté v obou městech byli fyzicky napadeni bílými majiteli domů a právně politiky, kteří podporovali segregaci.

Návrh zákona o spravedlivém bydlení

Ze všech zákonů o občanských právech přijatých během hnutí za občanská práva bylo nejtěžší přijmout zákon o spravedlivém bydlení. Tento zákon měl znemožnit diskriminaci v oblasti bydlení. To znamenalo, že se černoši budou moci stěhovat do bělošských čtvrtí. Jak řekl senátor Walter Mondale: Mondale řekl: "Toto byla občanská práva, která se stala osobními."

Navrhovaný zákon o spravedlivém bydlení byl nejprve zaslán Senátu Spojených států. Tam byla většina senátorů - ze Severu i Jihu - proti návrhu zákona. V březnu 1968 poslal Senát Sněmovně reprezentantů slabší verzi. Očekávalo se, že Sněmovna provede změny, které by návrh zákona ještě více oslabily.

To se nestalo. 4. dubna 1968 byl Martin Luther King zavražděn. To v mnoha členech Kongresu vyvolalo pocit, že je třeba rychle něco udělat v oblasti občanských práv. Den po vraždě Dr. Kinga se senátor Mondale postavil před Senát a řekl:

10. dubna schválil Kongres zákon o občanských právech z roku 1968. Následující den zákon podepsal prezident Johnson. Část zákona se nazývá "Zákon o spravedlivém bydlení". Podle něj je diskriminace při prodeji, pronájmu nebo půjčování peněz na bydlení na základě rasy, barvy pleti, náboženství nebo země původu nezákonná.

Atentát na Kinga a kampaň chudých (1968)

V roce 1968 Martin Luther King a SCLC plánovali kampaň chudých. Hnutí se účastnili lidé všech ras. Cílem hnutí bylo snížit chudobu lidí všech ras.

V rámci své práce proti chudobě začal Dr. King a SCLC vystupovat proti válce ve Vietnamu. King tvrdil, že chudí lidé ve Vietnamu jsou zabíjeni a že válka je jen zbídačí. Tvrdil také, že Spojené státy vynakládají stále více peněz a času na válku a méně na programy na pomoc chudým Američanům.

V březnu 1968 byl Dr. King pozván do Memphisu ve státě Tennessee, aby podpořil stávkující popeláře. Tito dělníci dostávali velmi nízký plat a dva z nich byli při výkonu své práce zabiti. Chtěli být členy odborů. Dr. King si myslel, že tato stávka se skvěle hodí pro jeho kampaň chudých. Jakmile King přijel do Memphisu, začal dostávat výhrůžky.

Den předtím, než byl zavražděn, pronesl King kázání s názvem "Byl jsem na vrcholu hory". Druhý den byl zavražděn. Po Kingově vraždě se lidé bouřili ve více než 100 městech po celých Spojených státech.

Vůdce za občanská práva Ralph Abernathy po Kingově smrti pokračoval v kampani za práva chudých. Asi 3 000 aktivistů tábořilo na National Mall ve Washingtonu po dobu asi šesti týdnů.

Den před pohřbem Dr. Kinga vedla jeho manželka Coretta Scott Kingová a tři z jejich dětí 20 000 účastníků pochodu Memphisem. Pochodující chránili vojáci. Dne 9. dubna vedla paní Kingová dalších 150 000 lidí Atlantou během pohřbu Dr. Kinga. Rakev Dr. Kinga táhl starý dřevěný vůz tažený mulami. Vůz byl symbolem kampaně chudých Dr. Kinga.

Paní Kingová jednou řekla:

Během hnutí za občanská práva bylo zabito mnoho lidí. Někteří byli zabiti, protože podporovali občanská práva. Jiné zabil Ku-klux-klan (KKK) nebo jiní bělošští rasisté, kteří chtěli terorizovat černochy. Nikdo přesně neví, kolik lidí bylo během Hnutí za občanská práva zabito. Uveďme však několik příkladů. Lidé, jejichž jména jsou zvýrazněna modře, byli v době, kdy byli zabiti, dětmi nebo dospívajícími.

Během hnutí za občanská práva zemřel nebo byl zabit neznámý počet dalších lidí.

• Historie: Plessy v. Ferguson.
• Příčiny: Rasismus, nadřazenost bílé rasy, rasová segregace, diskriminace, zákony Jima Crowa, lynčování.
• Lidé: James Lawson, James Meredith, Little Rock Nine, Rosa Parks, Malcolm X.
• Skupiny: Národní asociace pro podporu barevných (NAACP); Southern Christian Leadership Conference (SCLC); Student Nonviolent Coordinating Committee (SNCC).
• Právo a státní správa: Právo Spojených států; judikatura; federální právo; legislativa; Ústava Spojených států; Nejvyšší soud; Kongres Spojených států amerických
• Práva: Občanská práva; občanské svobody; lidská práva; volební právo; sociální rovnost; sociální spravedlnost.
• Ostatní: Ku Klux Klan; města při západu slunce; Rada bílých občanů