Rasová segregace

Anglosaská Anglie

Segregace mohla existovat již v raně anglosaské Anglii. Když Anglosasové ve 4. století přišli do Anglie, mohli podle některých historiků vytvořit "společnost podobnou apartheidu". S původními obyvateli Anglie možná zacházeli jako s otroky a měli pravidla zakazující uzavírat s nimi sňatky. Podle některých historiků byli Anglosasové mnohem bohatší a měli vyšší společenské postavení než keltští Britové.

Austrálie

Od počátku 19. století do konce 80. let 20. století odebrala australská vláda mnoho domorodých dětí jejich rodinám. Jejich rodiny s odchodem svých dětí nesouhlasily. Vláda se však rozhodla přinutit domorodé děti, aby se "asimilovaly" do australské společnosti. Děti byly umístěny do bělošských domovů nebo na misie. Tam se musely naučit křesťanství, opustit svou domorodou kulturu, stát se součástí bílé společnosti a oženit se s bělochy. Cílem tohoto programu bylo "vyšlechtit" domorodé rysy tak, aby se v Austrálii již nevyskytovaly. Později, v roce 1951, definovala OSN tento typ programu jako genocidu.

Přibližně od roku 1900 do 70. let 20. století se Austrálie řídila takzvanou "politikou bílé Austrálie". Tato politika bránila přistěhovalcům jiné než bílé pleti přistěhovat se do Austrálie tím, že imigrační testy byly příliš obtížné.

Na počátku a v polovině 20. století bylo mnoho domorodců nuceno žít v misiích. Cílem této politiky bylo dostat domorodce z jejich pozemků, protože je chtěli využívat bílí osadníci.

V 60. letech 20. století Austrálie změnila svou oficiální politiku na "integraci". To znamenalo, že domorodci museli mít možnost žít v australské společnosti nebo v misiích. Mnoho domorodců se však těmito příkazy odmítlo řídit a žilo nadále daleko od měst. V těchto oblastech byli segregováni od zbytku australské společnosti a byli také chudší. V té době někteří lidé označovali tuto situaci za "apartheid", a dokonce naznačovali, že politika australské vlády inspirovala program apartheidu v Jihoafrické republice.

Angličtí osadníci v Irsku

V roce 1366 vydal anglický král třicet pět zákonů nazvaných Kilkennyské statuty. Jejich cílem bylo zabránit anglickým osadníkům v Irsku, aby se mísili s irským obyvatelstvem nebo se Irům příliš podobali. Zákony zakazovaly Angličanům uzavírat sňatky s rodilými Iry, mít irské děti, adoptovat irské děti, používat irská jména a oblečení nebo mluvit jinak než anglicky.

Francouzské Alžírsko

V roce 1830 převzala Francie kontrolu nad Alžírskem od Osmanské říše. Alžírsko bylo více než sto let francouzskou kolonií. Francouzští vládci udržovali v Alžírsku systém podobný apartheidu. Například arabští a berberští Alžířané mohli požádat o francouzské občanství (které by jim dalo volební právo a další práva) pouze v případě, že se vzdají svého muslimského náboženství a kultury.

Alžírští muslimové se s tímto "systémem apartheidu" nechtěli smířit a tento systém byl jednou z hlavních příčin alžírské války v roce 1954.

Německo

V severovýchodním Německu patnáctého století nesměli "vendští" (slovanští) lidé vstupovat do některých cechů. Podle Wilhelma Raabeho "do osmnáctého století žádný německý cech nepřijal Wenda".

V roce 1935, poté co nacistická strana převzala kontrolu nad německou vládou, byly přijaty Norimberské zákony. Nacisté v čele s Adolfem Hitlerem věřili, že "árijská" rasa je lepší než ostatní rasy. Norimberské zákony zakazovaly "árijským" a "neárijským" lidem uzavírat manželství nebo mít sex. Zpočátku měly zákony zabránit především tomu, aby se "árijci" mísili s Židy (které nacisté považovali za podřadnou rasu). Později však nacisté do zákonů přidali i "Cikány, černochy a jejich nemanželské [děti]". Árijci, kteří tyto zákony porušili, mohli být posláni do koncentračních táborů; neárijci mohli být popraveni. Aby byla zachována "čistota německé krve", nacisté po začátku druhé světové války zakázali sňatek nebo sex s Němcem jakémukoli neněmeckému příslušníkovi.

V roce 1939 nacisté napadli Polsko a obsadili ho. Poláky rozdělili do různých etnických skupin. Podle toho, jak moc byli "germánští", měla každá skupina jiná práva. Různé skupiny měly například povoleno různé množství potravin; směly žít jen na určitých místech a používat určitou veřejnou dopravu.

Ve 30. a 40. letech 20. století nacisté nutili Židy nosit žluté stužky nebo Davidovy hvězdy s nápisem "Jude" ("Žid"). Rasové zákony diskriminovaly Židy a Romy (Cikány). Například židovští lékaři nesměli léčit árijské pacienty, židovští profesoři nesměli učit árijské studenty. Židé nesměli kromě přívozu používat žádnou veřejnou dopravu, jezdit na kole nebo v autě. Nakupovat směli pouze od 15:00 do 17:00 hodin, a to pouze v obchodech vlastněných Židy. Nesměli chodit do divadel, na koupaliště ani na jiná místa určená k zábavě.

Během holocaustu se nacisté snažili vyvraždit všechny Židy a Romy v Evropě. Vyvraždili také miliony Slovanů (včetně Ukrajinců, Sovětů a Poláků), protože Slovany považovali za méněcennou rasu. Nejprve nacisté nutili Židy a Romy žít v ghettech, odděleně od všech ostatních. Pak poslali miliony Židů, Romů a Slovanů do koncentračních táborů a táborů smrti.

V letech 1939-1945 bylo také nejméně 1,5 milionu Poláků deportováno na nucené práce do nacistického Německa. Nacistické Německo využívalo také nuceně nasazené pracovníky ze západní Evropy. S Poláky a dalšími Východoevropany, které nacisté považovali za rasově méněcenné, se však zacházelo mnohem hůře. Byli nuceni nosit na oblečení látkovou visačku s písmenem "P", která prozrazovala, že jsou Poláci. Museli dodržovat zákaz vycházení a nemohli používat veřejnou dopravu. Obvykle museli pracovat déle a za nižší mzdu než západoevropané. V mnoha městech museli žít v segregovaných barácích za ostnatým drátem. Mimo práci nesměli mluvit s Němci. Pokud by měli sexuální vztah s Němci, byli by popraveni.

Nacisté postavili zeď, aby Židé nemohli utéct z varšavského ghetta.


Nur für Deutsche ("Jen pro Němce") ve vlaku v nacisty okupovaném Polsku

Císařská Čína

dynastie Tchang

Za dynastie Tchang vydali Číňané z kmene Chan několik zákonů, které oddělovaly nečínské obyvatele od Číňanů. V roce 779 vydala dynastie Tchang pravidlo, které nutilo Ujgury nosit svůj tradiční etnický oděv, nikoliv čínský. Zakázala jim také "předstírat", že jsou Číňané, a uzavírat sňatky s Číňankami. Hanští Číňané neměli Ujgury rádi, protože jim půjčovali peníze na úrok.

Když byl Lu Chun v roce 836 jmenován guvernérem Kantonu, byl znechucen tím, že Číňané žijí s cizinci a žení se s nimi. Lu zavedl segregaci jako zákon. Zakázal, aby si nečínští občané brali Číňany nebo vlastnili majetek. Zákon výslovně zakazoval Číňanům navazovat vztahy s "tmavými národy" nebo "barevnými lidmi". To znamenalo cizince jako "Íránce, Sogdijce, Araby, Indy, Malajce, Sumatránce" a další.

Itálie

V roce 1938 vládl v Itálii fašistický režim pod vedením Benita Mussoliniho. Tento režim byl spojencem nacistického Německa. Pod tlakem nacistů režim přijal několik zákonů, podle kterých se nyní v Itálii bude praktikovat segregace. Tyto zákony nazvali "provvedimenti per la difesa della razza" (normy na ochranu rasy).

Zákony se zaměřovaly zejména na Židy. Židé například nesměli:

• vyučovat nebo studovat na školách či univerzitách
• Vlastní průmyslová odvětví, která byla pro zemi důležitá
• Práce novinářů
• Vstup do armády
• Sňatek s nežidy

Kvůli těmto zákonům přišla Itálie o některé ze svých nejlepších vědců. Někteří byli propuštěni. Například Ritě Levi-Montalciniové, která později získala Nobelovu cenu za fyziologii nebo medicínu, bylo řečeno, že již nemůže pracovat na své univerzitě. Jiní kvůli zákonům opustili Itálii. Například Enrico Fermi, který pracoval na prvním jaderném reaktoru a získal Nobelovu cenu za fyziku, opustil zemi. (Jeho manželka byla Židovka.) Mnoho dalších známých vědců, fyziků, matematiků a dalších vědců přišlo o práci nebo opustilo Itálii kvůli rasovým zákonům.

Albert Einstein se na protest proti rasovým zákonům vzdal svého čestného členství v italské akademii Accademia dei Lincei.

Po roce 1943, kdy byla severní Itálie okupována nacisty, byli italští Židé odváženi do nacistických koncentračních táborů a táborů smrti.

Židovská segregace

Po staletí byli Židé v Evropě často nuceni žít v segregovaných ghettech a štetlech (malých městech, kde žili převážně Židé). V roce 1204 papež nařídil Židům, aby se oddělili od křesťanů a nosili oblečení, které je označovalo jako Židy. Nucená segregace Židů se během 14. a 15. století rozšířila po celé Evropě.

V Ruském impériu směli Židé od 90. let 17. století žít pouze v Pobaltí. Jednalo se o západní hranici ruské říše, přibližně v místech, kde se dnes nachází Polsko, Litva, Bělorusko, Moldavsko a Ukrajina. Na počátku 20. století žila většina evropských Židů v Pale of Settlement.

V Maroku byli Židé od 15. století segregováni do mellahů. Ve městech byl mellah oddělený prostor pro Židy, obehnaný zdí s opevněnou branou. Venkovské mellahy byly oddělené vesnice, kde žili pouze Židé.

V polovině 19. století psal historik J. J. Benjamin o životě perských Židů:

“

...musí žít v oddělené části města...; jsou totiž považováni za nečisté tvory... [Tak] se s nimi zachází s největší přísností, a pokud vstoupí na ulici obývanou muslimy, chlapci a lůza je mlátí kamením a špínou... [Tak] se s nimi zachází s největší přísností. Ze stejného důvodu nesmějí vycházet ven, když prší, protože déšť by z nich prý smyl špínu, která by muslimům ušpinila nohy... Pokud je Žid na ulici poznán jako Žid, je vystaven největším urážkám. Kolemjdoucí mu plivou do obličeje a někdy ho i nemilosrdně bijí... Vstoupí-li Žid do obchodu pro cokoli, nesmí si zboží prohlížet... Dotkne-li se neopatrně rukou zboží, musí si je vzít za jakoukoli cenu, kterou si za ně prodávající řekne... Někdy Peršané vnikají do [domů] Židů a zmocňují se všeho, co se jim líbí. Pokud se majitel při obraně svého majetku dopustí sebemenšího odporu, [riskuje, že za to zaplatí] životem... Pokud se... Žid ukáže na ulici během tří dnů Katelu (Muharramu)..., je jisté, že bude zavražděn.

”

Pozůstatky židovského mellahu v Essaouiře

Latinská Amerika

Když Španělé přišli do Ameriky a udělali z latinskoamerických zemí kolonie, vytvořili kastovní systém založený na rase. Vymysleli patnáct různých kategorií lidí na základě jejich rasových směsí, včetně kategorií jako "mulat" a "mestic". Lidé, kteří byli "bělejší" nebo více "španělští", měli vyšší společenské postavení než lidé, kteří byli "tmavší" nebo více indiánští. S lidmi, kteří byli "tmavší", se zacházelo jako s méněcennými a čelili diskriminaci - museli například platit vyšší daně než "bělejší" lidé.

Většina latinskoamerických zemí po získání nezávislosti na Španělsku obvykle přijala zákony proti kastovním systémům. Předsudky založené na rase však přetrvávají.

Jihoafrická republika

Pozadí

Rasová segregace v Jihoafrické republice začala v době, kdy byla země nizozemskou kolonií. Nizozemci se vylodili v Kapském Městě v roce 1652 a postupně zabírali stále větší část země. Segregace pokračovala, když v roce 1795 převzalo Kap Dobré naděje britské impérium.

Otroctví existovalo v Jižní Africe až do roku 1833. O dva roky později však vláda přijala zákon, který změnil otroky na námezdní pracovníky. Tento systém se od otroctví příliš nelišil. Po zbytek 19. století jihoafrické kolonie přijímaly zákony, které omezovaly práva a svobody těchto dělníků.

V letech 1894 a 1905 přijala vláda zákony, podle nichž "indiáni" a "černoši" nemají volební právo. Další zákony diskriminovaly osoby jiné než bílé pleti, ale nebyly tak hrozné jako zákony o apartheidu, které měly přijít během následujících 50 let.

Počátky apartheidu

Apartheid v Jihoafrické republice začal v roce 1948. V té době získala kontrolu nad jihoafrickou vládou Národní strana. Tuto politickou stranu tvořili Afrikánci. Afrikánci jsou potomci nizozemských osadníků, kteří přišli do Jihoafrické republiky v 16. a 17. století. Národní strana věřila v afrikánský nacionalismus.

Zákony o apartheidu

Národní strana přijala zákony o apartheidu, které v Jihoafrické republice uzákonily rasovou segregaci. Mezi nejdůležitější zákony patřily:

• Zákon o registraci obyvatelstva (1950), který rozdělil Jihoafričany do čtyř rasových kategorií: "(černí), "bílí", "barevní" (míšenci) a "Indové" (Jihoasiaté z bývalé Britské Indie).
• Lidé se museli zaregistrovat u vlády a získat identifikační průkazy, na kterých bylo uvedeno, do jaké rasové skupiny patří.
• Zákon o skupinových oblastech (1950), který každé rasové skupině přidělil část Jihoafrické republiky k obývání. Lidé byli nuceni žít v přidělené části země.
• Vstup do jiné části země byl bez povolení nelegální. Černoši nemohli vstoupit do měst, pokud neměli povolení od bílého zaměstnavatele.
• Zákon o vyhrazení oddělených zařízení (1953), který vytvořil oddělená veřejná místa, jako jsou nemocnice, univerzity a parky, pro různé rasy.
• Zákon o vzdělávání Bantuů (1953), který zavedl segregaci ve vzdělávání.

Na základě těchto zákonů apartheidu muselo v letech 1960-1983 3,5 milionu nebělošských Jihoafričanů opustit své domovy a přestěhovat se do segregovaných čtvrtí. Jedná se o jedno z největších hromadných stěhování v novodobé historii.

Jiné zákony zakazovaly sňatek nebo sex s osobou jiné rasy. V roce 1969 pak vláda odebrala "barevným" volební právo. Vzhledem k tomu, že "indiáni" a "černoši" neměli volební právo po celá desetiletí, znamenalo to, že běloši byli jedinými lidmi v Jihoafrické republice, kteří mohli volit.

V roce 1970 bylo nebělochům zakázáno mít zástupce ve vládě. V témže roce bylo černochům odebráno jihoafrické občanství.

Protesty

Protesty proti apartheidu začaly hned po jeho vzniku. Již v roce 1949 navrhlo mládežnické křídlo Afrického národního kongresu (ANC) bojovat proti rasové segregaci pomocí mnoha různých strategií. Během následujících 45 let se uskutečnily stovky akcí proti apartheidu. Patřily k nim protesty Hnutí za černé vědomí, studentské protesty, dělnické stávky a aktivismus církevních skupin. V roce 1991 byl přijat zákon o zrušení rasově podmíněných pozemkových opatření, který zrušil zákony o rasové segregaci, včetně zákona o skupinových oblastech. V roce 1990 se prezident Frederik Willem de Klerk začal snažit o ukončení apartheidu. V roce 1993 bylo nebělochům přiznáno volební právo. V roce 1994 se v Jihoafrické republice konaly první multirasové volby (v nichž mohli kandidovat i neběloši. Zvítězil Nelson Mandela a Africký národní kongres. Mandela a de Klerk získali v roce 1993 Nobelovu cenu míru za společnou práci na ukončení apartheidu.

Nápis na pláži "černochům a psům vstup zakázán


Příklad rasové identifikace vyžadované zákonem o evidenci obyvatelstva

Spojené státy americké

Spojené státy mají dlouhou historii rasové segregace, která začala příchodem prvních evropských osadníků do Severní Ameriky. Afroameričané ve Spojených státech se po staletí potýkali se segregací nejprve prostřednictvím otroctví, poté rasistických zákonů a následně rasistických postojů. Segregaci byli vystaveni i příslušníci jiných ras. Například během druhé světové války nařídil prezident Spojených států Franklin D. Roosevelt segregaci téměř veškerého japonsko-amerického obyvatelstva v internačních táborech.

Proti segregaci a diskriminaci ve Spojených státech bojovali lidé všech ras. Díky hnutím, jako bylo hnutí za občanská práva Afroameričanů, je dnes segregace ve Spojených státech zakázána. Předsudky vůči menšinám však stále existují. To vedlo k novým typům segregace způsobeným předsudky a chováním lidí.