Židovské písmo říká, že judaismus začal muž jménem Abram, který žil ve městě Ur v dnešním Iráku. Podle midraše Abram pevně věřil, že lidé v Uru se nesprávně modlí k různým bohům a sochám. Věřil, že ve skutečnosti existuje pouze jeden bůh, který není sochou. Tóra vypráví, že Bůh k Abramovi promluvil a řekl mu, aby se svou rodinou opustil Ur a přestěhoval se do Kanaánu, kde založil nové náboženství. Bůh mu řekl, že jeho jméno bude změněno na Abraham. Midraš také říká, že andělé naučili Abraháma novému svatému jazyku, o němž Židé věří, že je to jazyk dnes známý jako hebrejština. Hebrejština je dodnes jazykem judaismu. Abrahamův vnuk Jákob prý jako první dostal jméno "Izrael".
Když se Židé v Egyptě stali otroky, řekl Bůh Mojžíšovi, aby požádal o osvobození 12 izraelských kmenů. Faraon opakovaně říkal "ne" a pokaždé Bůh seslal na Egypťany mnoho hrozných trestů, aby ho přiměl Hebrejce propustit. Nakonec faraon Hebrejce propustil, ale pak se rozhodl poslat egyptskou armádu, aby Židy zajala zpět. Aby jim pomohl utéct, přikázal Bůh Rudému moři, aby jim otevřelo cestu. Voda se pak vrátila a egyptskou armádu utopila. Tóra říká, že poté se Mojžíš setkal s Bohem na hoře Sinaj a přijal od Boha Desatero a Tóru.
Hebrejci neboli Izraelité ve dvanácti kmenech založili v Kanaánu zemi zvanou Izrael. Vedli mnoho válek proti ostatním národům v oblasti. Název Žid pochází ze jména jednoho z těchto kmenů, Judy. Později, na počátku 6. století př. n. l., Judsko dobyla Babylónie a jeho obyvatelé byli odvedeni do babylonského zajetí. Když Babylon dobyla Perská říše, mohli se do Judska opět vrátit. Někteří Židé zůstali v Babylonu (dnešní Irák) a další žili i v jiných zemích.
V roce 50 př. n. l. bylo Judsko (tehdy nazývané Judea) pod nadvládou Římské říše. V této době byla hlavním jazykem Judska aramejština. Židům se nelíbila římská vláda ani zvyky a často dělali Římanům potíže. V roce 70 n. l., po vzpouře židovské komunity proti vládě, Římané zničili hlavní město Judska, Jeruzalém, a téměř všechny Židy poslali do vyhnanství.
Poté už židovský národ neměl vlastní zemi. Téměř všude, kde žili, tvořili malou menšinu. Toto období se nazývá diaspora, kdy se Židé rozptýlili po celém světě. Žili v mnoha dalších zemích. Židé žijící ve Španělsku a Portugalsku používali jazyk ladino (nazývaný také židovská španělština). Židé žijící v Německu, Polsku, Rusku a dalších zemích středovýchodní Evropy mluvili jazykem jidiš. Židé žijící v severní Africe mluvili judeoarabsky nebo haketštinou, což je místní název pro ladino. Židé žili na většině, ale ne na všech místech světa, včetně Indie, Číny, Jemenu a Etiopie. I dnes se o Židech, kteří nežijí v Izraeli, často říká, že žijí "v diaspoře". Na některých místech, například v Indii, žili Židé bez problémů. Na jiných místech, například ve většině Evropy a v islámských zemích, panovala vůči Židům bigotnost nebo dokonce nenávist a žili na základě diskriminačních zákonů. Někdy Židé trpěli přímým pronásledováním (to znamená: systematickou nenávistí a násilím), jindy byli nuceni oblékat se do zvláštních, ošklivých šatů, platit vyšší daně než ostatní, nestavět vyšší domy než ostatní, nejezdit na koni nebo oslu, nosit určité odznaky atd. V Evropě, kde římskokatolická církev zakazovala křesťanům půjčovat peníze na úrok, pracovali někteří Židé jako bankéři a lichváři a stali se známými jako obratní bankéři.
Jeden kočovný národ, Chazaři, konvertoval k judaismu v 8. století. Chazarský chanát, který se rozkládal na území dnešní Ukrajiny a Běloruska, byl jediným nezávislým židovským státem před vznikem dnešního Izraele. Chazarský stát byl zničen východními Vikingy (Rusy) v roce 987.
Židovský národ vždy věřil, že má od Boha zvláštní poslání. Dělají si věci po svém, například mají zvláštní pravidla ohledně jídla a stravování, nepracují o šabatu, dodržují své vlastní svátky a neberou si lidi z jiných náboženství. Kvůli tomu si lidé v mnoha různých dobách a zemích mysleli, že Židé jsou zvláštní a možná i nebezpeční. Mnoho zemí vydalo zákony, podle kterých Židé nemohli pracovat v některých zaměstnáních nebo žít na některých místech. Někdy byli Židé kvůli svému náboženství zabíjeni. Slovo "antisemitismus" označuje nenávist k Židům.
Ve 30. a 40. letech 20. století si nacistická neboli nacionálně socialistická vláda Německa podmanila většinu Evropy. Vůči židovskému obyvatelstvu se dopouštěla strašných věcí, protože věřila, že Židé jsou zodpovědní za problémy v Německu během první světové války a po ní. Nacistická vláda zabila více než šest milionů Židů. Než byli zabiti, často pomocí plynové komory nebo nakloněných železničních vagónů do pece, z mnoha Židů udělali nucené dělníky a někteří z nich byli nuceni pomáhat při zabíjení a zajetí ostatních.
V roce 1948 po druhé světové válce vytvořila OSN pro Židy v Palestině zemi Izrael, která se nachází na stejném místě jako původní Izrael, tedy na Blízkém východě. Tato země byla před první světovou válkou součástí Osmanské říše, poté oblast pod dohledem OSN kontrolovala Velká Británie. Od konce 19. století se mnoho Židů přestěhovalo zpět do Izraele, tehdy nazývaného Palestina. Když v roce 1948 vznikl stát Izrael, žilo v něm asi 600 000 Židů. Dnes v ní žije asi 5 600 000 Židů.
Když se Židé přestěhovali zpět do Palestiny, žilo tam už několik lidí. Většina z nich nechtěla žít v židovské zemi. To byl začátek izraelsko-arabského nebo izraelsko-palestinského konfliktu, který trvá dodnes.
Do Izraele přicházejí Židé z celého světa a přinášejí s sebou různé jazyky, hudbu, jídlo a historii, což vytváří jedinečnou kulturu. Izrael je jedinou zemí na světě, kde většinu obyvatel tvoří Židé a kde je hlavním jazykem hebrejština.
Židovské dějiny pokračují dodnes v Izraeli i v diaspoře. Mimo Izrael žije mnoho Židů ve Spojených státech, Velké Británii, Kanadě, Francii, Rusku, na Ukrajině, v Německu, Argentině, Brazílii, Jižní Africe a Austrálii. V ostatních částech světa žije menší počet Židů.
Mezi hlavní problémy, kterým dnes židovský národ čelí, patří řešení izraelsko-palestinského konfliktu a řešení vysoké míry asimilace (ztráty židovské identity) v některých zemích, například ve Spojených státech.
