Osmanská říše (1299–1923): vznik, rozmach, významní vládci a pád

Osmanskou říši založil Osman I. v roce 1299. Jeho syn Orhan dobyl od Byzantinců první hlavní město Osmanské říše Bursu. V pozdějších letech 1300 začali Osmané upevňovat svou moc, zejména na Balkáně, kde bylo Srbsko v roce 1389 poraženo v bitvě na Kosově poli sultánem Muradem I. Murad v bitvě zemřel a vlády se ujal Bajezid I. V roce 1389 byl sultán Murad I. poražen v bitvě na Kosově poli. V bitvě u Nikopole v roce 1396 byla poražena velká křížová výprava západoevropských mocností. Navzdory tomuto vítězství byl Bajezid v bitvě u Ankary v roce 1402 sesazen Tamerlánem. Jeho nepřítomnost vedla k občanské válce označované jako osmanské interregnum. Mehmed Çelebi zvítězil a stal se Mehmedem I. Jeho syn Murad II. musel bojovat s pretendenty trůnu podporovanými Byzantskou říší. Ten se mu pomstil útokem na Konstantinopol a Benátky pomohly Byzanci. Murad je porazil u Soluně a porazil také karamanidský beylik (knížectví). V roce 1444 porazil u Varny také Uhry, Polsko a Valašsko. Uherský generál Jan Hunyadi se pokusil porazit Turky, ale v roce 1448 prohrál.

Mehmed Dobyvatel dobyl Konstantinopol 29. května 1453. Podmanil si také Albánii a rozšířil toleranci vůči pravoslavné církvi. Mehmed pokračoval v expanzi spolu se svým synem Bajezidem II. Selim I. dobyl počátkem roku 1517 Egypt a Levantu, které ovládali mamlúci. V roce 1514 také zničil Safavidské Peršany u Chaldiránu. Osmané se kvůli své expanzi dostali do sporu také s Portugalskem. Jeho syn Sulejman Nádherný se po bitvě u Moháče v roce 1526 zmocnil Bělehradu a většiny Uher. Jeho obléhání Vídně bylo v roce 1529 odraženo hluboce rozdělenou Svatou říší římskou. Sedmihradsko, Valašsko a Moldavsko se brzy poté staly tributem Osmanské říše. Na východě Osmané dobyli Bagdád od Safavidů a rozdělili si s nimi Kavkaz. Mezitím se Sulejman spojil s Františkem I. Francouzským kvůli vzájemné nenávisti vůči Habsburkům. To vedlo k osmanské aktivitě ve Středomoří, kde byly nakonec dobyty Rhodos, Tunis, Alžír a Tripolis. V čele osmanského postupu stál Barbarossa Hayreddin. V roce 1566 Sulejman zemřel a mnozí historici to považují za počátek osmanské stagnace.

Osmané prohráli válku v bitvě u Lepanta v roce 1571 s Filipem II. španělským a jeho Svatou ligou. Osmané se rychle vzpamatovali a získali od Benátek Kypr. Tato porážka však zbořila mýtus o osmanské neporazitelnosti. V následujících 30 letech utrpěli Osmané mnoho porážek: Dlouhá válka s Rakouskem skončila patem a Safavidové napadli východní osmanské provincie. Murad IV. získal zpět Irák a Kavkaz od Persie. "Sultanát žen" se stal přívlastkem pro Osmanskou říši poté, co se v říši staly důležitými konzulky Kösem Sultan a Turhan Sultan, které někdy rozhodovaly o ekonomických otázkách místo sultána. Pod vedením Köprülüs převzal větší roli také velkovezír. Od Benátek byla získána Kréta a od Polska jižní Ukrajina. Velkovezír Kara Mustafa paša však neopatrně otevřel říši útokům, když zaútočil na Vídeň. Rakušané, Poláci, Rusové a Benátčané zaútočili na Osmanskou říši zpět ve Velké turecké válce. Rakousko a Polsko zaútočily na přetížené Turky v Uhrách a Sedmihradsku, zatímco Rusko udeřilo na Krym. Benátky se rozhodly zaútočit na Řecko. Válčící strany podepsaly Karlovickou smlouvu, v níž postoupily Uhry a Sedmihradsko Rakousku, Podolí (jižní Ukrajina) Polsku, Moreu (jižní Řecko) Benátkám a Azov (černomořský přístav) Rusku.

Rusko a Švédsko se pustily do války a zapojili se i Osmané. Ti znovu dobyli Azov a poté uzavřeli mír. Rakousko, Rusko, Benátky a Turecko se několikrát dostaly do války. V roce 1739 Osmané skutečně znovu dobyli Moreu a Srbsko. Ve 40. a 50. letech 17. století začali Osmané modernizovat svou armádu, ale v 60. letech 17. století se Osmané opět pustili do války s Rusy. V roce 1783 Rusko obsadilo Krym a prohlásilo, že pravoslavní křesťané žijící v Osmanské říši jsou pod ruskou ochranou. Selim III. pokračoval v modernizaci armády, ale janičářský sbor (elitní vojsko) se vzbouřil. Napoleon zaútočil na Egypt a byl odražen Brity.

Srbsko se vzbouřilo a v roce 1815 získalo nominální nezávislost, ale stále bylo vazalem Osmanské říše. Řecko získalo nezávislost po dlouhé válce o nezávislost v letech 1821-1829. Rodina al-Saud povstala v roce 1811 s podporou sekty wahhábistů. Poté Egypt pod vedením Muhammada Alího téměř dobyl Konstantinopol, ale Rusové je odrazili. Egypťané se vyrovnali s Levantou a Osmané se ji pokusili znovu dobýt. Byli však tvrdě poraženi. Turecku se pro jeho neschopnost v mezinárodních záležitostech přezdívalo "nemocný muž Evropy".

Období osmanského tanzimátu přineslo reformy: byla zavedena branná povinnost, vznikla centrální banka, homosexualita byla dekriminalizována, právo bylo sekularizováno a cechy byly nahrazeny továrnami. Křesťanská část říše se stala mnohem vyspělejší než muslimská a toto rozdělení vyvolalo napětí. Mezitím v padesátých letech 19. století Britové a Francouzi chránili Osmanskou říši v krymské válce. Dluhy Osmanů vedly ke stavu bankrotu a evropské země začaly poskytovat půjčky a kontrolovat finance říše. A co hůř, Osmané začali válčit s Ruskem kvůli bulharské nezávislosti. Na Berlínském kongresu v roce 1878 získaly Rumunsko, Srbsko a Černá Hora úplnou nezávislost. Bulharsko zůstalo vazalem Osmanské říše. Britové obsadili Kypr a v roce 1882 Egypt.

V roce 1908 proběhla v Osmanské říši mladoturecká revoluce. Abdul Hamid II. abdikoval a na trůn nastoupil Mehmed V. Bulharsko získalo nezávislost a Rakousko v témže roce napadlo Bosnu. V roce 1912 Osmané ztratili Libyi ve prospěch Italů. V následných balkánských válkách Osmanská říše ztratila všechna svá evropská území kromě východní Thrákie ve prospěch spojených sil Srbska, Černé Hory, Řecka a Bulharska. Druhá balkánská válka umožnila Osmanům zaútočit na Bulharsko ve spojení s Rumunskem, Srbskem, Černou Horou a Řeckem. Jejich vítězství znamenalo jen málo. Nepokoje pokračovaly v roce 1909 protipřevratem proti mladotureckému puči a třemi následnými protipřevraty proti tomuto puči z roku 1909. V roce 1914 vyhlásili Osmané zcela dezorganizovaní válku Rusku. Británie a Francie vstoupily do války s Osmanskou říší a první světová válka se přiblížila Turecku.

Počáteční osmanské chování ve válce nebylo ve skutečnosti zcela zavrženíhodné. Bitvu u Gallipoli vyhráli Osmané částečně kvůli naprosté neschopnosti britských velitelů. Také bitvu u Al-Kutu vyhráli Osmané, i když ji později ztratili. V roce 1915 začala genocida Arménů, jedno z nejhorších masových vyvražďování v dějinách. Jejím terčem se stali Arméni, Asyřané, Řekové a další. Zemřelo až 2,5 milionu těchto národů. Osmanská říše se rozpadla sama na sebe poté, co Arabové s britskou pomocí v roce 1916 povstali. Osmanská říše padla poté, co padl Sinaj, Palestina, Irák, Sýrie a nakonec i samotná Anatolie. Osmané kapitulovali v roce 1918.

Turecká válka za nezávislost byla vedena proti sultánovi, Řecku, Arménii, Francii, Británii a Itálii. Pod vedením Mustafy Kemala Atatürka zvítězilo turecké národní hnutí a byla založena Turecká republika. V roce 1923 Osmanská říše přestala existovat.

Říše byla dědičnou monarchií. Titul panovníka byl "sultán". V prvních letech existence říše byli šahzadahové, sultánovi synové, posíláni do různých částí říše (sandžaků), aby získali zkušenosti s vládnutím. Později mohli být kandidáty na sultána a chalífát.

Po Ahmedovi se tento systém změnil. V novém systému držel sultán své mužské příbuzné zavřené v malém bytě zvaném kafes, kde nikdy nemohli spatřit okolní svět, a nemohli ho tak připravit o moc. Nový sultán často nechával své mužské příbuzné zabít, což bylo jednodušší řešení, protože se tím odstranila konkurence v boji o sultanát a zabránilo se povstaleckým hnutím. Ženy v jeho harému však často usilovaly o větší postavení a vliv a sultánova matka se mohla stát mocnou politickou silou v říši. Každá matka v harému se snažila, aby se příštím sultánem stal její vlastní syn, protože věděly, že pokud se jím nestane, bude pravděpodobně zabit.

Sultáni postupně ztráceli schopnost dobře spravovat vzdálená území. Vzdálení guvernéři si dělali, co chtěli, a vytvářeli si vlastní zákony, místo aby se podřizovali sultánovi. Ke konci své existence byla Osmanská říše natolik opotřebovaná a zkorumpovaná, že byla připravena ke zhroucení.

Bursa byla prvním hlavním městem Osmanské říše. Edirne v Thrákii se stalo hlavním městem Osmanské říše v roce 1365, dokud Turci nedobyli Istanbul, který se stal konečným hlavním městem říše.

Mnohá místa byla spíše vazalskými státy říše, než aby jim přímo vládla. Patřilo k nim Sedmihradsko, Moldavsko, Valašsko (které se později stalo Rumunskem), Kavkaz (Gruzie, Dagestán a Čečensko). Jejich vládci získali určitou míru nezávislosti a autonomie na Osmanské říši. Cenou za tuto autonomii bylo více peněz (daní nebo tributu) odváděných sultánovi.