Raná historie
Ve Španělsku žijí lidé již od doby kamenné. Později Španělsko asi pět set let ovládala Římská říše, po jejímž rozpadu se sem nastěhovaly skupiny Germánů včetně Vizigótů a převzaly nad ním kontrolu.
Maurská okupace
V roce 711 se vlády ujali Umajjovci a později skupiny ze severní Afriky, zvané Maurové. Maurové zpočátku ovládali většinu Španělska, ale reconquista je během sedmi století pomalu vytlačila. Svou zemi nazývali Al-Andalus. Byli to muslimové a muslimské Španělsko bylo nejzazším západním bodem islámské civilizace. Kordóbský chalífát se na počátku 11. století rozpadl a muslimští vládci, když zrovna nebojovali s křesťany, občas bojovali mezi sebou. Muslimské Španělsko bylo zaměřeno na vzdělanost. Nacházel se zde také největší systém knihoven mimo Bagdád.
Leónské království
Leónské království, nejvýznamnější v raném španělském středověku, vzniklo v roce 910. Toto království vytvořilo v roce 1188 první demokratický parlament (Cortes de Llión) v Evropě. Po roce 1301 měl León stejného krále jako Kastilské království v personální unii. Jednotlivá království zůstala nezávislými územími až do roku 1833, kdy bylo Španělsko rozděleno na regiony a provincie.
V roce 1492 obsadili křesťané poslední část Španělska, která ještě patřila Maurům, Granadu. Boabdil, poslední maurský král Granady, se 2. ledna 1492 vzdal aragonskému králi Ferdinandovi II. a kastilské Isabele I. Ferdinand a Isabela pak vládli celému Španělsku.
Předtím existovala na území dnešního Španělska řada křesťanských zemí. Dvě z těchto zemí, Kastilie a Aragonie, se spojily, když se Ferdinand II. z Aragonie oženil s královnou IsabelouKastilskou. Král vládl stejně jako královna.
V témže roce 1492 vyslali Kryštofa Kolumba, aby se plavil přes Atlantický oceán. Kolumbus objevil ostrovy v Karibském moři.
Když další Evropané, jako Hernán Cortés a Francisco Pizarro, objevovali Severní a Jižní Ameriku, zjistili, že tam jsou dva kontinenty. Španělští conquistadoři obsadili velmi rozsáhlé části těchto dvou kontinentů. Toto impérium neudělalo ze Španělska bohatou zemi, protože většinu peněz muselo vynaložit na války v Itálii a jinde. Některé z těchto válek byly vedeny proti jiným evropským zemím, které se snažily ovládnout části Ameriky.
Mezitím byly doma muslimské rukopisy buď spáleny, nebo odvezeny do jiných zemí. Ze Španělska byli také vyhoštěni Židé. Někteří Židé zůstali, ale museli se stát křesťany. Mezi několik málo starých věcí, které se ve Španělsku udržely a byly respektovány, patřila hudba: harmonie a strunné nástroje. Byly zachovány budovy, které postavili Maurové, a mnoho muslimských náboženských staveb (mešit) bylo přeměněno na kostely. Také některé židovské náboženské stavby byly přeměněny na kostely. Mnoho arabských slov se stalo součástí španělského jazyka.
16. a 17. století
Vnukem Ferdinanda a Isabely byl Karel. Po smrti svého dědečka zdědil Kastílii a Aragonii. Po smrti svého druhého dědečka, Maxmiliána I. Rakouského, zdědil také mnohá území. Karel získal od Maxmiliána rakouský stát a území Burgundska. Ve Španělsku se jmenoval Karel I., ale byl zvolen císařem Svaté říše římské a byl nazýván Karel V., císař Svaté říše římské. Tím se říše stala větší než kdykoli předtím. Nebyla to však jednotná země, ale personální unie mnoha nezávislých zemí s jediným králem. Mnozí Španělé zpočátku Karla za svého krále nechtěli, a proto proti němu bojovali. On však zvítězil.
Karlovi se protestantská reformace nelíbila a bojoval proti ní.
18. století
V 18. století se některé části tohoto velkého impéria staly samostatnými zeměmi nebo byly převzaty novými zeměmi, například Spojenými státy americkými.
19. století
Napoleon napadl Španělsko (a další evropské země). Británie vyslala na obranu poloostrova vojska, protože byl velmi slabý. Většina španělského impéria se v následujících desetiletích osamostatnila.
20. století
V první polovině 20. století nebyl ve Španělsku klid. Někteří Španělé se snažili nastolit vládu volenou lidem (demokracii) a donutili Alfonse XIII. opustit zemi. V roce 1936 se však ve španělské občanské válce dvě různé skupiny Španělů pustily do války o to, zda má být vláda demokratická (i když ti na straně republiky byli převážně socialisté nebo anarchisté), nebo zda má přijímat příkazy od jedné osoby. V roce 1939 byli ti, kteří chtěli demokracii, poraženi a vlády se ujal nacionalistický diktátor Francisco Franco.
Francisco Franco zemřel 20. listopadu 1975. Rozhodl se, že Španělsko bude mít opět monarchii, a za krále vybral Juana Carlose, vnuka Juana Bourbonského, který musel zemi opustit, a za prvního premiéra Adolfa Suáreze. Král a Suárez však nevládli jako diktátoři, ale rozhodli se zavést demokracii.
23. února 1981 se skupina lidí, kteří podporovali dnes již mrtvého generála Franca, pokusila násilím ovládnout demokratický španělský parlament, vnikla do budovy a střílela do vzduchu. To bylo v přímém přenosu sledováno španělskou televizí a všeobecně panovaly obavy, že by to mohl být začátek další občanské války. Juan Carlos I. však rychle vystoupil v televizi a vyzval národ, aby zachoval klid. Osoby odpovědné za pokus o převzetí moci v zemi byly zatčeny.
Španělsko je dnes moderní demokratickou zemí a obchoduje s mnoha zeměmi po celém světě. Je osmou největší ekonomikou na světě a je důležitou součástí Evropské unie.
21. století
Dne 2. června 2014 Juan Carlos I. oznámil, že abdikuje ve prospěch svého syna Felipeho VI. K abdikaci a předání moci Felipemu došlo 19. června 2014. On i jeho manželka si ponechali své tituly.
