Karel V. (24. února) 1500-21. září 1558) byl od roku 1519 císařem Svaté říše římské, od roku 1516 králem Kastilie a Aragonie a od roku 1506 pánem Dolních zemí jako burgundský vévoda.

Jeho rodiči byli Filip Hezký (syn Maxmiliána I. Rakouského a Marie Burgundské) a Johana Šílená (dcera Ferdinanda II. Aragonského a Isabely I. Kastilské). Vládl Rakousku, Španělsku, Dvěma Sicíliím, Sardinii, Německu, Belgii, Nizozemsku, Lucembursku, Uhrám, Čechám, Chorvatsku, Mexiku, Peru a Venezuele.

Jeho Veličenstvo nebo Jeho císařské Veličenstvo bylo poprvé použito, když byl králem. Jeho říše se rozrostla a byla známá jako "ve které slunce nezapadá". Byl také znám jako "Císař univerzálního panství".

Svou říši rozdělil mezi Ferdinanda I., císaře Svaté říše římské, a Filipa II. španělského.

Mládi, výchova a nástup na trůny

Karel se narodil v Gentu v Dolních zemích a byl vychováván podle burgundských zvyků. Jeho vychovatelem byl mimo jiné Adrian z Utrechtu (později papež Hadrián VI.), který mu poskytl humanistické a křesťanské vzdělání. Karel mluvil několika jazyky — rodným jazykem mu byl nizozemský dialekt, dobře ovládal francouzštinu, latinu a španělštinu, později se naučil i německy.

Roku 1506 zdědil burgundské statky po svém otci, roku 1516 po dědečcích z matčiny strany nastoupil na španělské trůny jako král Kastilie a Aragonie a v roce 1519 byl zvolen císařem Svaté říše římské (oficiálně používal titul Karel V.). Jeho rozsáhlé dědictví ho postavilo do role panovníka, který vládl v Evropě i zámořích zároveň — což přinášelo jak velké možnosti, tak i značné obtíže při vládnutí nad rozptýlenými územími.

Hlavní problémy a zahraniční politika

V zahraniční politice čelil Karel V. řadě výzev:

  • Konflikt s Francií: dlouhodobé boje s francouzskými králi, zvláště s Františkem I., patřily k nejdůležitějším aspektům jeho vlády. Bitva u Pavie (1525), kde byl František poražen a zajat, byla jedním z vrcholů těchto střetnutí.
  • Osmanská hrozba: vystupování Osmanské říše pod vedením Sulejmana Nádherného ohrožovalo střední Evropu i středomořské zájmy Habsburků. Osmanská expanze vedla k řadě námořních střetnutí a obléhání, například obléhání Vídně (1529) a opakovaným nájezdům do Středomoří.
  • Italské války a Sakrální politika: Itálie byla opakovaně bojištěm velmocenských střetů o kontrolu nad italskými státy; neklid vyvrcholil i známým Loupáním Říma (Sacco di Roma) v roce 1527, kdy císařské vojenské sbory způsobili značné škody.

Tyto války značně zatěžovaly státní pokladnu a vyžadovaly časté získávání prostředků od cortes a parlamentů i půjčky od bankéřů.

Reformace a náboženské otázky

Za vlády Karla V. se do Evropy rychle šířila protestantská reformace. Karel, jako panovník, který si kladl za cíl zachovat jednotu křesťanství v jeho říši, svolal a prosazoval rozhodnutí proti reformaci — nejznámějším momentem byla Dieta ve Wormsu (1521), kde se před ním objevil Martin Luther a následné nařízení (Edikt wormsko) proti jeho učení.

I přes snahy o potlačení reformace se náboženské rozpory prohlubovaly. Nakonec byl uzavřen smír v podobě Augšpurského náboženského míru (1555), který umožnil německým knížatům svobodně stanovit vyznání svých zemí (cuius regio, eius religio). Tento kompromis byl ve své době považován za praktické řešení, které oddálilo další rozsáhlejší náboženské konflikty v říši.

Správa říše a domácí politika

Karel V. spravoval svoje rozsáhlé panství pomocí poradních rad a místodržících. Ve Španělsku posílil centrální instituce, v Dolních zemích udržoval burgundskou správu a v německých zemích spoléhal na spojenectví s místními knížaty. Jeho vláda byla charakteristická snahou o vytvoření jednotné politiky napříč odlišnými územími, což však komplikovalo různé zákonodárné tradice a autonomii jednotlivých království a měst.

Rodina, zdraví a abdikace

Karel se v roce 1526 oženil s Isabelou z Portugalska; z manželství se narodilo několik dětí, mezi nimi Filip II. španělský, který zdědil španělské království a zámořské domény. Po smrti Isabely (1539) zůstal vdovcem a později se rozhodl ustoupit od vlády.

Po desetiletích neustálých válek, zdravotních problémů (často zmiňovaná dna a únava z dlouhého životního tempa) a politického vyčerpání Karel postupně abdikoval. V roce 1556 předal španělská a námořní panství svému synovi Filipu II. a habsburské rakouské državy a císařskou korunu svému mladšímu bratrovi Ferdinandovi. Poté se stáhl do kláštera v Yuste v extrémádurské krajině, kde žil poslední léta v klidu a zemřel 21. září 1558.

Dědictví a hodnocení

Karel V. zanechal složitý odkaz: na jedné straně rozšířil habsburské panství do podoby globální monarchie a podporoval rozvoj říšské správy, na druhé straně jeho vleklé války a snaha udržet náboženskou jednotu přispěly k vyčerpání financí a k frustraci poddaných i elit. Přezdívky jako „říše, nad níž slunce nezapadá“, či „císař univerzálního panství“ vyjadřují velikost a ambice jeho vlády.

Dnes je Karel V. vnímán jako jeden z nejvlivnějších panovníků raného novověku — politik, který musel skloubit zájmy Evropy a nově získaných kolonií, a jeho život ilustruje přechod od středověkých forem vlády k raně novověkým evropským státům a mocenským rivalitám.