Maroko

Historie

Prehistorie a starověk

Berberský klient římského krále Ptolemaia z Mauretánie.

Oblast dnešního Maroka byla osídlena již v paleolitu, někdy mezi 190 000 a 90 000 lety př. n. l. Ve svrchním paleolitu byl Maghreb úrodnější než dnes a připomínal spíše savanu než dnešní vyprahlou krajinu. Před dvaadvaceti tisíci lety vystřídala ateriánskou kulturu iberomaurská kultura, která sdílela podobnosti s iberskými kulturami. Byly naznačeny kosterní podobnosti mezi iberomaurskými pohřby "Mechta-Afalou" a evropskými kromaňonskými ostatky. Iberomaurskou kulturu vystřídala v Maroku kultura Beaker.

Studie mitochondriální DNA odhalily úzkou spojitost mezi Berbery a skandinávskými Saamy. To podporuje teorie, podle nichž byla franko-kantabrijská útočištná oblast v jihozápadní Evropě zdrojem pozdně glaciální expanze lovců-sběračů, kteří po poslední době ledové znovu osídlili severní Evropu.

Severní Afrika a Maroko byly pomalu vtahovány do širšího rozvíjejícího se středomořského světa Féničany, kteří zde v raně klasickém období zakládali obchodní kolonie a osady. Významné fénické osady se nacházely v Chellahu, Lixu a Mogadoru.Mogador byl fénickou kolonií již na počátku 6. století př. n. l.. ^{[potřebná stránka]}

Starořímské ruiny Volubilis.

Maroko se později stalo součástí říše severoafrické civilizace starověkého Kartága. Nejstarším známým nezávislým marockým státem bylo berberské království Mauretánie pod vládou krále Baga. Toto starověké království (nezaměňovat s dnešním státem Mauretánie) vzniklo nejméně v roce 225 př. n. l.

Mauretánie se v roce 33 př. n. l. stala klientským královstvím Římské říše. Císař Claudius připojil Mauretánii v roce 44 n. l. přímo jako římskou provincii pod císařským guvernérem (aprocurator Augusti nebo legatus Augusti pro praetore).

Během krize ve 3. století byly části Mauretánie znovu dobyty berberskými kmeny. Přímá římská nadvláda se koncem 3. století omezila na několik pobřežních měst (například Septum (Ceuta) v Mauretanii Tingitana a Cherchell v Mauretanii Caesariensis).

Rané islámské období

Muslimské dobývání Maghrebu, které začalo v polovině 7. století, bylo dokončeno na počátku století následujícího. Přineslo do oblasti arabštinu i islám. Ačkoli bylo Maroko součástí větší islámské říše, bylo zpočátku organizováno jako dceřiná provincie Ifríkíja, jejíž místní guvernéry jmenoval muslimský místodržící v Kairuánu.

Domorodé berberské kmeny přijaly islám, ale zachovaly si své zvykové právo. Nové muslimské správě také platily daně a tribut. Prvním nezávislým muslimským státem na území dnešního Maroka bylo království Nekor, emirát v pohoří Rif. Založil ho Sálih I. ibn Mansúr v roce 710 jako klientský stát Rašídunského chalífátu. Po vypuknutí berberského povstání v roce 739 vytvořili Berbeři další nezávislé státy, například Miknasa ze Sijilmasy a Barghawata.

Podle středověké legendy Idris ibn Abdallah uprchl do Maroka po masakru svého kmene Abbásovci v Iráku. Přesvědčil berberské kmeny Awraba, aby se vzdaly věrnosti vzdáleným abbásovským chalífům v Bagdádu, a v roce 788 založil dynastii Idrisidů. Idrisidové založili Fes jako své hlavní město a Maroko se stalo centrem muslimské vzdělanosti a významnou regionální mocností. Idrisidové byli v roce 927 vytlačeni Fátimovským chalífátem a jejich spojenci z rodu Miknášů. Poté, co Miknasa v roce 932 přerušil vztahy s Fatimidy, je v roce 980 odstavila od moci Maghrawa ze Sijilmasy.

Berberské dynastie

Největší rozloha almohadské říše, cca 1212

Od 11. století vznikla řada mocných berberských dynastií. Za vlády dynastie Almoravidů a Almohadů ovládlo Maroko Maghreb, velkou část dnešního Španělska a Portugalska a západní Středomoří. Od 13. století probíhala v zemi masivní migrace arabských kmenů Banu Hilal. Ve 13. a 14. století drželi v Maroku moc Merinidové, kteří se snažili zopakovat úspěchy Almohadů vojenskými taženími v Alžírsku a Španělsku. Po nich následovali Wattasidé. V 15. století ukončila muslimskou nadvládu ve středním a jižním Španělsku reconquista a mnoho muslimů a Židů uprchlo do Maroka.

Portugalské snahy o ovládnutí námořního obchodu v Atlantiku v 15. století neměly velký vliv na vnitrozemí Maroka, i když se jim podařilo ovládnout některá panství na marockém pobřeží, ale dál do vnitrozemí se nedostali.

Jinak podle Elizabeth Allo Isichei "v roce 1520 vypukl v Maroku hladomor tak strašný, že se jím dlouho datovaly další události. Předpokládá se, že počet obyvatel Maroka klesl mezi počátkem šestnáctého a devatenáctým stoletím z 5 na méně než 3 miliony".

Maroko, Safi keramická nádoba Jobbana

Šarífovské dynastie

Bývalá portugalská pevnost Mazagan v El Jadidě

V roce 1549 připadl region postupně arabským dynastiím, které se hlásily k islámskému prorokovi Mohamedovi: nejprve dynastii Saadů, která vládla v letech 1549-1659, a poté dynastii Alaouitů, která zůstala u moci od 17. století.

Za vlády dynastie Saadů země odrazila osmanské vpády a portugalskou invazi v bitvě u Ksar el Kebiru v roce 1578. Vláda Ahmada al-Mansúra přinesla sultanátu nové bohatství a prestiž a velká výprava do západní Afriky způsobila v roce 1591 Songhajské říši drtivou porážku. Správa území za Saharou se však ukázala jako příliš obtížná. Po al-Mansúrově smrti byla země rozdělena mezi jeho syny.

V roce 1666 Maroko znovu sjednotila dynastie Alaouitů, která je od té doby vládnoucím rodem Maroka. Maroko čelilo agresi ze strany Španělska a spojenců Osmanské říše, kteří se tlačili na západ. Alaouitům se podařilo stabilizovat své postavení, a přestože bylo království menší než předchozí království v regionu, zůstalo poměrně bohaté. Proti odporu místních kmenů začal Ismail Ibn Šaríf (1672-1727) vytvářet jednotný stát. se svou Džajš d'Ahl al-Rif (Rifskou armádou) dobyl v roce 1684 Tanger od Angličanů a v roce 1689 vyhnal Španěly z Larache.

Maroko bylo první zemí, která v roce 1777 uznala vznikající Spojené státy jako nezávislý stát. Na počátku americké revoluce byly americké obchodní lodě v Atlantském oceánu vystaveny útokům barbarských pirátů. Dne 20. prosince 1777 marocký sultán Mohammed III. prohlásil, že americké obchodní lodě budou pod ochranou sultanátu, a mohou se tak těšit bezpečné plavbě. Marocko-americká smlouva o přátelství podepsaná v roce 1786 je nejstarší neporušenou smlouvou o přátelství mezi USA.

Francouzské a španělské protektoráty

Smrt španělského generála Margalla během války o Melillu. Le Petit Journal, 13. listopadu 1893.

Hlavní články: Francouzské Maroko a Španělský protektorát v Maroku

S industrializací Evropy byla severní Afrika stále více ceněna pro svůj kolonizační potenciál. Francie projevila o Maroko velký zájem již v roce 1830, a to nejen kvůli ochraně hranic svého alžírského území, ale také kvůli strategické poloze Maroka na dvou oceánech. V roce 1860 vedl spor o španělskou enklávu Ceuta k vyhlášení války Španělsku. Vítězné Španělsko získalo v rámci urovnání sporu další enklávu a rozšířenou Ceutu. V roce 1884 vytvořilo Španělsko v pobřežních oblastech Maroka protektorát.

V roce 1904 si Francie a Španělsko vytyčily v Maroku zóny vlivu. Uznání francouzské sféry vlivu ze strany Spojeného království vyvolalo silnou reakci Německého císařství a v roce 1905 se schylovalo ke krizi. Záležitost byla vyřešena na konferenci v Algecirasu v roce 1906. Agadirská krize v roce 1911 zvýšila napětí mezi evropskými mocnostmi. Smlouva z Fezu z roku 1912 učinila z Maroka protektorát Francie a vyvolala nepokoje ve Fezu v roce 1912. Španělsko nadále provozovalo svůj pobřežní protektorát. Stejnou smlouvou převzalo Španělsko roli ochranné mocnosti nad severní a jižní saharskou oblastí.

Do Maroka vstoupily desetitisíce kolonistů. Někteří z nich skoupili velké množství bohaté zemědělské půdy, jiní organizovali těžbu a modernizaci dolů a přístavů. Zájmové skupiny, které se mezi nimi vytvořily, neustále tlačily na Francii, aby zvýšila svou kontrolu nad Marokem, která byla nutná i kvůli neustálým válkám mezi marockými kmeny, z nichž část stála na straně Francouzů od počátku dobytí. Generální guvernér, maršál Hubert Lyautey, upřímně obdivoval marockou kulturu a podařilo se mu zavést společnou marocko-francouzskou správu a zároveň vytvořit moderní školský systém. Několik divizí marockých vojáků (Goumiers neboli pravidelných jednotek a důstojníků) sloužilo ve francouzské armádě v první i druhé světové válce a ve španělské nacionalistické armádě ve španělské občanské válce i po ní (Regulares). Instituce otroctví byla zrušena v roce 1925.

V Tangeru žilo 40 000 muslimů, 31 000 Evropanů a 15 000 Židů.

V letech 1921 až 1926 vedlo berberské povstání v pohoří Ríf pod vedením Abd el-Krima k založení Republiky Ríf. Povstání bylo nakonec potlačeno francouzskými a španělskými jednotkami.

V roce 1943 byla s diskrétní podporou USA založena strana Istiqlal (Strana nezávislosti), která usilovala o nezávislost. Tato strana následně zajišťovala většinu vedení nacionalistického hnutí.

Vyhnání sultána Mohammeda V. Francií v roce 1953 na Madagaskar a jeho nahrazení nepopulárním Mohammedem Ben Aarafou vyvolalo aktivní odpor proti francouzskému a španělskému protektorátu. K nejvýznamnějším násilnostem došlo ve městě Oujda, kde Maročané napadli v ulicích francouzské a další evropské obyvatele. V roce 1955 Francie povolila Mohamedovi V. návrat a následujícího roku začala jednání, která vedla k vyhlášení marocké nezávislosti. V březnu 1956 byl francouzský protektorát ukončen a Maroko znovu získalo nezávislost na Francii jako "Marocké království". O měsíc později Španělsko postoupilo novému státu většinu svého protektorátu v severním Maroku, ale ponechalo si dvě pobřežní enklávy (Ceutu a Melillu) na pobřeží Středozemního moře. Sultán Mohammed se stal králem v roce 1957.

Po získání nezávislosti

Mauzoleum Mohameda V. v Rabatu.

Po smrti Mohameda V. se 3. března 1961 stal marockým králem Hasan II. V roce 1963 se v Maroku konaly první všeobecné volby. V roce 1965 však Hassan vyhlásil výjimečný stav a pozastavil činnost parlamentu. V roce 1971 došlo k neúspěšnému pokusu o sesazení krále a nastolení republiky. Komise pravdy zřízená v roce 2005 za účelem vyšetření porušování lidských práv za jeho vlády potvrdila téměř 10 000 případů, od smrti ve vazbě až po nucené vyhnanství. Podle komise pravdy bylo během Hassanovy vlády zabito přibližně 592 lidí.

Španělská enkláva Ifni na jihu byla Maroku vrácena v roce 1969. V roce 1973 vzniklo hnutí Polisario, jehož cílem bylo vytvořit ve Španělské Sahaře nezávislý stát. Dne 6. listopadu 1975 král Hasan požádal dobrovolníky, aby překročili hranice Španělské Sahary. Do "zeleného pochodu" se údajně zapojilo přibližně 350 000 civilistů. O měsíc později Španělsko souhlasilo s opuštěním Španělské Sahary, která se brzy stala Západní Saharou, a s jejím převedením pod společnou marocko-mauritánskou kontrolu, a to navzdory námitkám a hrozbám vojenského zásahu ze strany Alžírska. Marocké síly území obsadily.

V Západní Sahaře se brzy střetly marocké a alžírské jednotky. Maroko a Mauritánie si Západní Saharu rozdělily. Boje mezi marockou armádou a jednotkami Polisario pokračovaly po mnoho let. Dlouhotrvající válka představovala pro Maroko značnou finanční zátěž. V roce 1983 Hassan v důsledku politických nepokojů a hospodářské krize zrušil plánované volby. V roce 1984 Maroko vystoupilo z Organizace africké jednoty na protest proti přijetí SADR do této organizace. Polisario tvrdilo, že v letech 1982-1985 zabilo více než 5 000 marockých vojáků.

Alžírské úřady odhadují počet saharských uprchlíků v Alžírsku na 165 000. Diplomatické vztahy s Alžírskem byly obnoveny v roce 1988. V roce 1991 začalo v Západní Sahaře platit příměří pod dohledem OSN, ale o statusu území stále není rozhodnuto a jsou hlášena případy porušování příměří. V následujícím desetiletí se vedly dlouhé spory ohledně navrhovaného referenda o budoucnosti území, ale patovou situaci se nepodařilo prolomit.

Politické reformy v 90. letech 20. století vyústily v roce 1997 v ustavení dvoukomorového zákonodárného sboru a v roce 1998 se k moci dostala první marocká vláda vedená opozicí.

Protestující v Casablance požadují, aby úřady dodržely své sliby o politických reformách.

Král Hasan II. zemřel v roce 1999 a jeho nástupcem se stal syn Mohammed VI. Ten je opatrným modernizátorem, který zavedl určitou ekonomickou a sociální liberalizaci.

Mohamed VI. navštívil Západní Saharu v roce 2002. V roce 2007 Maroko předložilo OSN návrh autonomie Západní Sahary. Polisario tento plán odmítlo a předložilo vlastní návrh. Maroko a Fronta Polisario vedly pod záštitou OSN rozhovory v New Yorku, ale k žádné dohodě nedospěly. V roce 2010 vtrhly bezpečnostní síly do protestního tábora v Západní Sahaře, což vyvolalo násilné demonstrace v regionálním hlavním městě El Aaiún.

V roce 2002 se Maroko a Španělsko dohodly na řešení sporného ostrova Perejil, které zprostředkovaly Spojené státy. Španělská vojska obsadila běžně neobydlený ostrov poté, co se na něm vylodili maročtí vojáci a postavili zde stany a vlajku. V roce 2005 došlo k obnovení napětí, když se stovky afrických migrantů pokusily prorazit hranice španělských enkláv Melilla a Ceuta. Maroko stovky nelegálních migrantů deportovalo. V roce 2006 navštívil španělské enklávy španělský premiér Zapatero. Byl prvním španělským představitelem po 25 letech, který tato území oficiálně navštívil. V následujícím roce navštívil Ceutu a Melillu španělský král Juan Carlos I., čímž ještě více rozzlobil Maroko, které požadovalo kontrolu nad enklávami.

Během marockých protestů v letech 2011-2012 se v Rabatu a dalších městech shromáždily tisíce lidí, kteří požadovali politické reformy a novou ústavu omezující pravomoci krále. V červenci 2011 král drtivě zvítězil v referendu o reformované ústavě, kterou navrhl, aby uklidnil protesty arabského jara. Navzdory reformám provedeným Mohamedem VI. demonstranti nadále požadovali hlubší reformy. V květnu 2012 se stovky lidí zúčastnily odborového shromáždění v Casablance. Účastníci obviňovali vládu z neplnění reforem.

Politika

Maroko je konstituční monarchie. Politické pravomoci jsou rozděleny mezi krále Muhammada VI (šestého v pořadí) a předsedu vlády. Král je hlavou státu (osobou odpovědnou za chod země) a nejdůležitější osobou.

Obyvatelé Maroka volí poslance, kteří za ně mluví a pomáhají jim vytvářet zákony. Rada ministrů určuje, co je třeba udělat. Přijímá všechna důležitá rozhodnutí. V současné době stojí v čele vlády Abdelilah Benkirane.

Zákonodárná moc

Od ústavní reformy z roku 1996 se dvoukomorový zákonodárný sbor skládá ze dvou komor. Marocké shromáždění zástupců (Majlis an-Nuwwâb/Assemblée des Répresentants) má 325 poslanců volených na pětileté období, z nichž 295 je voleno ve vícemandátových volebních obvodech a 30 na celostátních kandidátních listinách složených pouze z žen. Shromáždění radních(Majlis al-Mustasharin) má 270 členů volených na devítileté období, volených místními radami (162 míst), profesními komorami (91 míst) a námezdními pracovníky (27 míst).

Pravomoci parlamentu, ačkoli jsou stále poměrně omezené, byly rozšířeny v rámci ústavních změn z let 1992 a 1996 a ještě více v roce 2011 a zahrnují rozpočtové záležitosti, schvalování návrhů zákonů, vyslýchání ministrů a zřizování ad hoc vyšetřovacích komisí pro vyšetřování činnosti vlády. Dolní komora parlamentu může rozpustit vládu hlasováním o nedůvěře.

Poslední parlamentní volby se konaly 25. listopadu 2011 a někteří neutrální pozorovatelé je považovali za převážně svobodné a spravedlivé. Volební účast v těchto volbách byla odhadována na 43 % registrovaných voličů.

Geografie

Maroko sousedí na východě s Alžírskem a na jihu s Mauretánií. Na severu Maroka leží Středozemní moře a na západě Atlantský oceán.

Maroko má rozmanitou geografii od úrodných rovin přes lesy, chladné hory, suché oblasti až po pouště. Většina lidí žije v oblastech poblíž pobřeží nebo na úrodných farmách. Rozloha Maroka je 446 550 km². Maroko také kontroluje většinu Západní Sahary, která má rozlohu 266 000 km². maroko má pobřeží u Atlantského oceánu, které zasahuje za Gibraltarskou úžinou do Středozemního moře. Na severu sousedí se Španělskem (vodní hranice přes Gibraltarský průliv a pozemní hranice se třemi malými exklávami kontrolovanými Španělskem, Ceutou, Melillou a Peñón de Vélez de la Gomera), na východě s Alžírskem a na jihu se Západní Saharou. Vzhledem k tomu, že Maroko kontroluje většinu Západní Sahary, její jižní hranice de facto vede s Mauretánií.

Mezinárodně uznávané hranice země leží mezi 27° a 36° severní šířky a 1° a 14° západní délky. Připočteme-li Západní Saharu, leží Maroko převážně mezi 21° a 36° s. š. a 1° a 17° z. d. (poloostrov Ras Nouadhibou leží mírně jižně od 21° a západně od 17°).

Zeměpis Maroka sahá od Atlantského oceánu přes horské oblasti až po Saharu. Maroko je severoafrická země, která hraničí se severním Atlantským oceánem a Středozemním mořem, mezi Alžírskem a anektovanou Západní Saharou. Je jedním ze tří států (spolu se Španělskem a Francií), které mají pobřeží Atlantiku i Středozemního moře.

Velká část Maroka je hornatá. Pohoří Atlas se nachází především ve středu a na jihu země. Pohoří Rif se nachází na severu země. Obě pohoří obývají především Berbeři. Rozlohou 446 550 km2 (172 414 km²) je Maroko padesátou sedmou největší zemí světa (po Uzbekistánu). Alžírsko sousedí s Marokem na východě a jihovýchodě, i když hranice mezi oběma zeměmi je od roku 1994 uzavřena.

Španělské území v severní Africe sousedící s Marokem zahrnuje pět enkláv na pobřeží Středozemního moře: Ceuta, Melilla, Peñón de Vélez de la Gomera, Peñón de Alhucemas, ostrovy Chafarinas a sporný ostrůvek Perejil. Při pobřeží Atlantiku patří Kanárské ostrovy Španělsku, zatímco Madeira na severu je portugalská. Na severu sousedí Maroko s Gibraltarským průlivem, kde má mezinárodní lodní doprava neomezený tranzitní průjezd mezi Atlantikem a Středozemním mořem.

Pohoří Ríf se táhne od severozápadu na severovýchod a lemuje Středozemní moře. Pohoří Atlas se táhne páteří země od severovýchodu k jihozápadu. Většina jihovýchodní části země se nachází v saharské poušti a jako taková je obecně řídce osídlená a hospodářsky neproduktivní. Většina obyvatelstva žije na sever od těchto hor, zatímco na jihu leží Západní Sahara, bývalá španělská kolonie, kterou Maroko anektovalo v roce 1975 (viz Zelený pochod). Maroko tvrdí, že Západní Sahara je součástí jeho území, a označuje ji jako své jižní provincie.

Hlavním městem Maroka je Rabat, největším městem je hlavní přístav Casablanca. Dalšími městy jsou Agadir, Essaouira, Fes, Marrákeš, Meknes, Mohammedia, Oujda, Ouarzazat, Safi, Salé, Tangier a Tétouan.[Br.-Bl. "Vegetatio." Vegetatio, roč. 11, č. 5/6, 1963, s. 405-405., www.jstor.org/stable/20034938.]

Klima

Köppenovy klimatické typy v Maroku

• Přehled:

Středomořské podnebí v zemi je podobné podnebí v jižní Kalifornii, s bujnými lesy v severních a centrálních horských pásmech země, které ustupují sušším podmínkám a vnitrozemským pouštím dále na jihovýchod. Na marockých pobřežních pláních panují i v létě pozoruhodně mírné teploty, což je dáno vlivem studeného Kanárského proudu u atlantického pobřeží.

V pohoří Rif, Střední a Vysoký Atlas existuje několik různých typů podnebí: V pobřežních nížinách se vyskytuje středomořské klima, které ve vyšších polohách přechází ve vlhké mírné podnebí s dostatkem vláhy pro růst různých druhů dubů, mechorostů, jalovců a jedle atlantské, která je endemickým stromem Maroka. V údolích umožňují úrodné půdy a vysoké srážky růst hustých a bujných lesů. Oblačné lesy se nacházejí na západě pohoří Rif a v pohoří Střední Atlas. Ve vyšších nadmořských výškách nabývá klima alpského charakteru a mohou zde vznikat lyžařská střediska.

Jihovýchodně od pohoří Atlas, v blízkosti alžírských hranic, je podnebí velmi suché, s dlouhými a horkými léty. Extrémní horka a nízká vlhkost vzduchu se projevují zejména v nížinných oblastech východně od pohoří Atlas v důsledku vlivu dešťového stínu horského systému. Nejjihovýchodnější části Maroka jsou velmi horké a zahrnují části Saharské pouště, kde jsou rozsáhlé písečné duny a skalnaté pláně poseté bujnými oázami.

Na rozdíl od saharské oblasti na jihu jsou ve střední a severní části země úrodné pobřežní nížiny, které tvoří základ zemědělství země, v níž žije 95 % obyvatel. Přímá expozice vůči severnímu Atlantskému oceánu, blízkost kontinentální Evropy a dlouhé táhlé pohoří Rif a Atlas jsou faktory klimatu v severní polovině země, které se podobá spíše evropskému. To dělá z Maroka zemi kontrastů. Lesní porosty pokrývají asi 12 % rozlohy země, zatímco orná půda tvoří 18 %. Přibližně 5 % marocké půdy je zavlažováno pro zemědělské účely.

Krajina Erg Chebbi

Pohoří Atlas

Obecně lze říci, že kromě jihovýchodních oblastí (předsaharské a pouštní oblasti) jsou klima a geografie Maroka velmi podobné Iberskému poloostrovu. Máme tedy následující klimatické oblasti:

• Středomoří: dominuje v pobřežních středomořských oblastech země, podél (500 km pásu), a v některých částech atlantického pobřeží. Léta jsou horká až mírně horká a suchá, průměrná maxima se pohybují mezi 29 °C (84,2 °F) a 32 °C (89,6 °F). Zimy jsou většinou mírné a vlhké, průměrné denní teploty se pohybují kolem 9 °C (48,2 °F) až 11 °C (51,8 °F) a průměrné nejnižší teploty jsou kolem 5 °C (41,0 °F) až 8 °C (46,4 °F), což je typické pro pobřežní oblasti západního Středomoří. Roční úhrn srážek se v této oblasti pohybuje od 600-800 mm na západě do 350-500 mm na východě. Významná města, která spadají do tohoto pásma, jsou Tanger, Tetouan, Al Hoceima, Nador a Safi.
• Submediteránní: ovlivňuje města, která vykazují středomořské rysy, ale zůstávají dosti ovlivněna jinými klimatickými podmínkami, a to buď díky své relativní nadmořské výšce, nebo přímému vystavení severnímu Atlantickému oceánu. Máme tedy dvě hlavní ovlivňující podnebí:

Oceanic: V regionu Essaouira se teploty pohybují téměř vždy kolem 21 °C. V létě je zde chladněji a teploty málokdy přesahují 27 °C, v regionu Essaouira se pohybují téměř vždy kolem 21 °C. Střední denní teploty mohou klesnout až na 19 °C (66,2 °F), zatímco zimy jsou chladné až mírné a vlhké. Roční úhrn srážek se pohybuje od 400 do 700 mm. Významná města, která spadají do tohoto pásma, jsou Rabat, Casablanca, Kénitra, Salé a Essaouira.

Continental: To má za následek teplejší léta a chladnější zimy, než je tomu v typických středomořských oblastech. V létě mohou denní maxima během vln veder dosáhnout až 40 °C, ale obvykle se pohybují mezi 32 °C a 36 °C. Se západem slunce však teploty klesají. Noční teploty obvykle klesají pod 20 °C, uprostřed léta někdy až na 10 °C. Zimy jsou chladnější a mezi prosincem a únorem mohou několikrát klesnout pod bod mrazu. Občas může také napadnout sníh. Například v zimě 2005 bylo ve Fés naměřeno 8 °C. Roční úhrn srážek se pohybuje mezi 500 a 900 mm. Významná města jsou Fès, Meknès, Chefchaouen, Beni-Mellal a Taza.

• Kontinentální Převládá v horských oblastech na severu a v centrální části země, kde jsou léta horká až velmi horká, s teplotami mezi 32 °C a 36 °C. Zimy jsou naopak chladné a minima obvykle překračují bod mrazu. A když do Maroka proudí studený vlhký vzduch od severozápadu, mohou teploty na několik dní snadno překonat 10 °C (14,0 °F). V této části země často hojně sněží. Srážky se pohybují mezi 400 a 800 mm. Významná města jsou Khenifra, Imilchil, Midelt a Azilal.
• Alpine: Tento typ podnebí se vyskytuje v některých částech pohoří Střední Atlas a ve východní části pohoří Vysoký Atlas. Léta jsou velmi teplá až mírně horká a zimy jsou delší, chladné a zasněžené. Srážky se pohybují mezi 400 a 1200 mm. V létě nejvyšší teploty sotva přesahují 30 °C, nejnižší teploty jsou chladné a výrazně přesahují 15 °C. V zimě se nejvyšší teploty zřídka dostanou nad 8 °C a nejnižší teploty jsou hluboko pod bodem mrazu. V této části země se nachází mnoho lyžařských středisek, například Oukaimeden a Mischliefen. Významná města jsou Ifrane, Azrou a Boulmane.
• Polosuché: Tento typ podnebí se vyskytuje na jihu země a v některých částech na východě země, kde jsou srážky nižší a roční úhrn srážek se pohybuje mezi 200 a 350 mm. V těchto oblastech se však obvykle vyskytují středomořské charakteristiky, jako je průběh srážek a tepelné atributy. Významná města jsou Agadir, Marrákeš a Oujda.

Jižně od Agadiru a východně od Jerady u alžírských hranic začíná převládat suché a pouštní klima.

Poznámka: Vzhledem k blízkosti Maroka k saharské poušti a Severnímu moři Atlantského oceánu dochází ke dvěma jevům, které ovlivňují regionální sezónní teploty, a to buď zvýšením teplot o 7-8 stupňů Celsia, když od východu fouká sirocco, což způsobuje vlny veder, nebo snížením teplot o 7-8 stupňů Celsia, když od severozápadu fouká studený vlhký vzduch, což způsobuje studenou vlnu nebo chladné období. Tyto jevy však v průměru netrvají déle než 2 až 5 dní.

Země nebo regiony, které mají stejné klimatické vlastnosti jako Maroko, jsou Kalifornie (USA), Portugalsko, Španělsko a Alžírsko.

• Srážky:

Roční úhrn srážek v Maroku se liší podle regionů. V severozápadní části země spadne 500 až 1200 mm srážek, zatímco v severovýchodní části 350 až 600 mm. V severní části středního Maroka spadne od 700 mm do 3500 mm. Oblast od Casablanky po Essaouiru na pobřeží Atlantiku dostává od 300 do 500 mm. Oblasti od Essaouiry po Agadir obdrží 250 až 400 mm. Oblast Marrákeše na středním jihu dostává pouze 250 mm ročně. Jihovýchodní regiony, v podstatě nejsušší oblasti, dostávají pouze 100 až 200 mm a tvoří je v podstatě suché a pouštní oblasti.

Z botanického hlediska je Maroko velmi rozmanité, od bujných rozsáhlých jehličnatých a dubových lesů typických pro západní Středomoří (Maroko, Alžírsko, Itálie, Španělsko, Francie a Portugalsko) až po keře a akácie na jihu. To je dáno rozmanitostí klimatu a srážkových poměrů v zemi.

Počasí v Maroku je jedno z nejčistších, co se týče čtyř ročních období. Ve většině regionů jsou rozlišena roční období, kdy léto obvykle nekazí déšť a zima se střídá s mokrem, sněhem a vlhkostí s mírnými, chladnými až nízkými teplotami, zatímco na jaře a na podzim panuje teplé až mírné počasí, které se vyznačuje rozkvétajícími květinami na jaře a padajícím listím na podzim. Tento typ počasí ovlivnil marockou kulturu a chování a hraje roli v sociální interakci obyvatelstva, podobně jako v mnoha jiných zemích, které spadají do tohoto typu klimatického pásma. prezentován v zeměpisném kódovacím standardu ISO 3166-1 alpha-2 symbolem MA. Tento kód byl použit jako základ pro marockou internetovou doménu ma.

Hlavním městem Maroka je Rabat. V Rabatu žije přibližně 1,2 milionu obyvatel. Největším městem Maroka je však Casablanca, kde žijí téměř 4 miliony lidí. Rabat i Casablanca mají velké přístavy a průmyslové zóny. Třetím největším městem je Marrákeš, od kterého je odvozeno slovo "Maroko". Tekken, Vera, et al. "Increasing Pressure, Declining Water and Climate Change in North-Eastern Morocco" (Rostoucí tlak, ubývající voda a změna klimatu v severovýchodním Maroku). Journal of Coastal Conservation, roč. 17, č. 1, s. 1. 3, 2013, s. 379-388. www.jstor.org/stable/42657030.

Lidé a kultura

Maroko má přibližně 34 milionů obyvatel. Obyvatelé Maroka se nazývají Maročané. Maročané jsou Arabové, původní Berbeři, obyvatelé subsaharské Afriky a Evropané.

Úředními jazyky Maroka jsou arabština a berberština. Francouzština je také velmi používaná ve firmách, na univerzitách a v některých televizních stanicích. Maroko bylo 44 let součástí francouzské koloniální říše. Někteří obyvatelé na severu (v blízkosti Španělska) mluví také španělsky. Španělsko také okupovalo části Maroka, než je v roce 1956 a 1975 opustilo.

Většina vzdělaných Maročanů nemluví dobře anglicky nebo ji neumí vůbec. V 21. století se angličtina vyučuje na stále větším počtu škol.

Většina Maročanů vyznává islám. Křesťanů, židů a nevěřících je velmi málo. V Maroku se nachází nejstarší univerzita na světě, Univerzita v Karaúnu.

Vojenské stránky

Mohammed VI, víceúčelová fregata FREMM marockého královského námořnictva.

Povinná vojenská služba je v Maroku oficiálně pozastavena od září 2006 a marocká záložní povinnost trvá do 50 let. Marocká armáda se skládá z Královských ozbrojených sil, které zahrnují armádu (největší složka), námořnictvo, letectvo, královskou gardu, královské četnictvo a pomocné síly. Vnitřní bezpečnost je obecně účinná a akty politického násilí jsou vzácné (s jednou výjimkou, bombovými útoky v Casablance v roce 2003, při nichž zahynulo 45 lidí).

OSN má v Západní Sahaře, kde je umístěno velké množství marockých vojáků, malé pozorovatelské jednotky. Saharská skupina Polisario udržuje v Západní Sahaře aktivní milice čítající odhadem 5 000 bojovníků a od 70. let 20. století vede s přestávkami války s marockými silami.

Zahraniční vztahy

Maroko je členem Organizace spojených národů a je členem Ligyarabských států, Arabské maghrebské unie (UMA), Organizace islámské spolupráce (OIC), Hnutí nezúčastněných zemí a Společenství sahelsko-saharských států (CEN_SAD). Vztahy Maroka s africkými, arabskými a západními státy se značně liší. Maroko má silné vazby na Západ s cílem získat hospodářské a politické výhody. Hlavními obchodními partnery, stejně jako hlavními věřiteli a zahraničními investory v Maroku zůstávají Francie a Španělsko. Z celkového objemu zahraničních investic v Maroku investuje Evropská unie přibližně 73,5 %, zatímco arabský svět pouze 19,3 %. Mnoho zemí z Perského zálivu a Maghrebregionu se stále více zapojuje do rozsáhlých rozvojových projektů v Maroku.

Maroko si nárokuje svrchovanost nad španělskými enklávami Ceuta a Melilla.

Maroko bylo jediným africkým státem, který nebyl členem Africké unie, protože 12. listopadu 1984 jednostranně vystoupilo kvůli přijetí Saharské arabské demokratické republiky v roce 1982 Africkou unií (tehdy pod názvem Organizace africké jednoty) za řádného člena, aniž by bylo uspořádáno referendum o sebeurčení na sporném území Západní Sahary. Maroko se k Africké unii vrátilo 30. ledna 2017.

Spor se Španělskem o malý ostrov Perejil v roce 2002 oživil otázku svrchovanosti Melilly a Ceuty. Tyto malé enklávy na pobřeží Středozemního moře jsou obklopeny Marokem a po staletí byly spravovány Španělskem.

Vláda USA udělila Maroku status významného spojence mimo NATO. Maroko bylo první zemí na světě, která uznala svrchovanost USA (v roce 1777).

Maroko je součástí evropské politiky sousedství (EPS), jejímž cílem je sblížení EU a jejích sousedů.

Status Západní Sahary

Maroko anektovalo Západní Saharu v roce 1975. Území východně od marockého valu ovládá Fronta Polisario.

Kvůli konfliktu o Západní Saharu je status regionů Saguia el-Hamra a Río de Oro sporný. Ve válce o Západní Saharu bojovala Fronta Polisario, saharské povstalecké národněosvobozenecké hnutí, s Marokem i Mauritánií od roku 1976 do uzavření příměří v roce 1991, které stále platí. Mise OSN MINURSO má za úkol uspořádat referendum o tom, zda se má území osamostatnit, nebo zda má být uznáno jako součást Maroka.

Část území, tzv. svobodná zóna, je převážně neobydlená oblast, kterou ovládá Fronta Polisario jako Saharskou arabskou demokratickou republiku. Její správní sídlo se nachází v alžírském Tindúfu. Od roku 2006 žádný členský stát OSN neuznal marockou svrchovanost nad Západní Saharou.

V roce 2006 navrhla marocká vláda prostřednictvím Marocké královské poradní rady pro saharské záležitosti (CORCAS) pro tento region autonomní status. Tento návrh byl v polovině dubna 2007 předložen Radě bezpečnosti OSN. Návrh podpořili maročtí spojenci, jako jsou Spojené státy, Francie a Španělsko. Rada bezpečnosti vyzvala strany, aby zahájily přímá a bezpodmínečná jednání s cílem dosáhnout oboustranně přijatelného politického řešení.

Divize

Maroko se dělí na 12 regionů. Regiony se dělí na 62 prefektur a provincií.

Od roku 2014 se jedná o tyto regiony:

• 1. Tanger-Tetouan
• 2. Orientální
• 3. Fez-Meknes
• 4. Rabat-Sale-Kenitra
• 5. Beni Mellal-Khenifra
• 6. Casablanca-Settat
• 7. Marrákeš-Safi
• 8. Draa-Tafilalet
• 9. Souss-Massa
• 10. Guelmim-Oued Podstatné jméno
• 11. Laayoune-Sakia el Hamra
• 12. Dakhla-Oued ed Dahab

Provincie

Maroko se dělí na 37 provincií a 2 vilaje: Agadir, Al Hoceima, Azilal, Beni Mellal, Benslimane, Boulemane, Casablanca, Chefchaouen, El Jadida, El Kelaa of Sraghna, Errachidia, Essaouira, Fez, Figuig, Guelmim, Ifrane, Kenitra, Khemisset, Rommani, Khenifra, Khouribga, Laayoune, Larache, Marrakech, Meknes, Nador, Ouarzazate, Oujda, Rabat, Sale, Settat, Safi, Sidi Kacem, Tangier, Tan-Tan, Taounate, Taroudant, Tata, Taza, Tetouan, Tiznit. Další tři provincie Dakhla (Oued ed Dahab), Boujdour a Es-Smara a části Tan-Tanu a Laayoune spadají do Západní Sahary, kterou si nárokuje Maroko.

Ekonomika

Těžba, zemědělství, rybolov a cestovní ruch jsou čtyři hlavní části marockého národního hospodářství. Maročané pracující v Evropě (asi 2 miliony) také každoročně posílají domů svým rodinám miliardy eur.

Velký význam získává i cestovní ruch. Mnoho Američanů a Evropanů přijíždí do Maroka, aby si prohlédli jeho historická místa, žili životem berberského venkova nebo si užívali hřejivého slunce a dlouhých a čistých pláží. Turisticky nejoblíbenějším městem je Marrákeš.

Marocká měna se nazývá dirham a její kód je MAD.

Související stránky

• Seznam řek Maroka
• Velká cena Maroka
• Maroko na olympijských hrách
• Marocký národní fotbalový tým