Prehistorie a starověk
Berberský klient římského krále Ptolemaia z Mauretánie.
Oblast dnešního Maroka byla osídlena již v paleolitu, někdy mezi 190 000 a 90 000 lety př. n. l. Ve svrchním paleolitu byl Maghreb úrodnější než dnes a připomínal spíše savanu než dnešní vyprahlou krajinu. Před dvaadvaceti tisíci lety vystřídala ateriánskou kulturu iberomaurská kultura, která sdílela podobnosti s iberskými kulturami. Byly naznačeny kosterní podobnosti mezi iberomaurskými pohřby "Mechta-Afalou" a evropskými kromaňonskými ostatky. Iberomaurskou kulturu vystřídala v Maroku kultura Beaker.
Studie mitochondriální DNA odhalily úzkou spojitost mezi Berbery a skandinávskými Saamy. To podporuje teorie, podle nichž byla franko-kantabrijská útočištná oblast v jihozápadní Evropě zdrojem pozdně glaciální expanze lovců-sběračů, kteří po poslední době ledové znovu osídlili severní Evropu.
Severní Afrika a Maroko byly pomalu vtahovány do širšího rozvíjejícího se středomořského světa Féničany, kteří zde v raně klasickém období zakládali obchodní kolonie a osady. Významné fénické osady se nacházely v Chellahu, Lixu a Mogadoru.Mogador byl fénickou kolonií již na počátku 6. století př. n. l.. [potřebná stránka]
Starořímské ruiny Volubilis.
Maroko se později stalo součástí říše severoafrické civilizace starověkého Kartága. Nejstarším známým nezávislým marockým státem bylo berberské království Mauretánie pod vládou krále Baga. Toto starověké království (nezaměňovat s dnešním státem Mauretánie) vzniklo nejméně v roce 225 př. n. l.
Mauretánie se v roce 33 př. n. l. stala klientským královstvím Římské říše. Císař Claudius připojil Mauretánii v roce 44 n. l. přímo jako římskou provincii pod císařským guvernérem (aprocurator Augusti nebo legatus Augusti pro praetore).
Během krize ve 3. století byly části Mauretánie znovu dobyty berberskými kmeny. Přímá římská nadvláda se koncem 3. století omezila na několik pobřežních měst (například Septum (Ceuta) v Mauretanii Tingitana a Cherchell v Mauretanii Caesariensis).
Rané islámské období
Muslimské dobývání Maghrebu, které začalo v polovině 7. století, bylo dokončeno na počátku století následujícího. Přineslo do oblasti arabštinu i islám. Ačkoli bylo Maroko součástí větší islámské říše, bylo zpočátku organizováno jako dceřiná provincie Ifríkíja, jejíž místní guvernéry jmenoval muslimský místodržící v Kairuánu.
Domorodé berberské kmeny přijaly islám, ale zachovaly si své zvykové právo. Nové muslimské správě také platily daně a tribut. Prvním nezávislým muslimským státem na území dnešního Maroka bylo království Nekor, emirát v pohoří Rif. Založil ho Sálih I. ibn Mansúr v roce 710 jako klientský stát Rašídunského chalífátu. Po vypuknutí berberského povstání v roce 739 vytvořili Berbeři další nezávislé státy, například Miknasa ze Sijilmasy a Barghawata.
Podle středověké legendy Idris ibn Abdallah uprchl do Maroka po masakru svého kmene Abbásovci v Iráku. Přesvědčil berberské kmeny Awraba, aby se vzdaly věrnosti vzdáleným abbásovským chalífům v Bagdádu, a v roce 788 založil dynastii Idrisidů. Idrisidové založili Fes jako své hlavní město a Maroko se stalo centrem muslimské vzdělanosti a významnou regionální mocností. Idrisidové byli v roce 927 vytlačeni Fátimovským chalífátem a jejich spojenci z rodu Miknášů. Poté, co Miknasa v roce 932 přerušil vztahy s Fatimidy, je v roce 980 odstavila od moci Maghrawa ze Sijilmasy.
Berberské dynastie
Největší rozloha almohadské říše, cca 1212
Od 11. století vznikla řada mocných berberských dynastií. Za vlády dynastie Almoravidů a Almohadů ovládlo Maroko Maghreb, velkou část dnešního Španělska a Portugalska a západní Středomoří. Od 13. století probíhala v zemi masivní migrace arabských kmenů Banu Hilal. Ve 13. a 14. století drželi v Maroku moc Merinidové, kteří se snažili zopakovat úspěchy Almohadů vojenskými taženími v Alžírsku a Španělsku. Po nich následovali Wattasidé. V 15. století ukončila muslimskou nadvládu ve středním a jižním Španělsku reconquista a mnoho muslimů a Židů uprchlo do Maroka.
Portugalské snahy o ovládnutí námořního obchodu v Atlantiku v 15. století neměly velký vliv na vnitrozemí Maroka, i když se jim podařilo ovládnout některá panství na marockém pobřeží, ale dál do vnitrozemí se nedostali.
Jinak podle Elizabeth Allo Isichei "v roce 1520 vypukl v Maroku hladomor tak strašný, že se jím dlouho datovaly další události. Předpokládá se, že počet obyvatel Maroka klesl mezi počátkem šestnáctého a devatenáctým stoletím z 5 na méně než 3 miliony".
Maroko, Safi keramická nádoba Jobbana
Šarífovské dynastie
Bývalá portugalská pevnost Mazagan v El Jadidě
V roce 1549 připadl region postupně arabským dynastiím, které se hlásily k islámskému prorokovi Mohamedovi: nejprve dynastii Saadů, která vládla v letech 1549-1659, a poté dynastii Alaouitů, která zůstala u moci od 17. století.
Za vlády dynastie Saadů země odrazila osmanské vpády a portugalskou invazi v bitvě u Ksar el Kebiru v roce 1578. Vláda Ahmada al-Mansúra přinesla sultanátu nové bohatství a prestiž a velká výprava do západní Afriky způsobila v roce 1591 Songhajské říši drtivou porážku. Správa území za Saharou se však ukázala jako příliš obtížná. Po al-Mansúrově smrti byla země rozdělena mezi jeho syny.
V roce 1666 Maroko znovu sjednotila dynastie Alaouitů, která je od té doby vládnoucím rodem Maroka. Maroko čelilo agresi ze strany Španělska a spojenců Osmanské říše, kteří se tlačili na západ. Alaouitům se podařilo stabilizovat své postavení, a přestože bylo království menší než předchozí království v regionu, zůstalo poměrně bohaté. Proti odporu místních kmenů začal Ismail Ibn Šaríf (1672-1727) vytvářet jednotný stát. se svou Džajš d'Ahl al-Rif (Rifskou armádou) dobyl v roce 1684 Tanger od Angličanů a v roce 1689 vyhnal Španěly z Larache.
Maroko bylo první zemí, která v roce 1777 uznala vznikající Spojené státy jako nezávislý stát. Na počátku americké revoluce byly americké obchodní lodě v Atlantském oceánu vystaveny útokům barbarských pirátů. Dne 20. prosince 1777 marocký sultán Mohammed III. prohlásil, že americké obchodní lodě budou pod ochranou sultanátu, a mohou se tak těšit bezpečné plavbě. Marocko-americká smlouva o přátelství podepsaná v roce 1786 je nejstarší neporušenou smlouvou o přátelství mezi USA.
Francouzské a španělské protektoráty
Smrt španělského generála Margalla během války o Melillu. Le Petit Journal, 13. listopadu 1893.
Hlavní články: Francouzské Maroko a Španělský protektorát v Maroku
S industrializací Evropy byla severní Afrika stále více ceněna pro svůj kolonizační potenciál. Francie projevila o Maroko velký zájem již v roce 1830, a to nejen kvůli ochraně hranic svého alžírského území, ale také kvůli strategické poloze Maroka na dvou oceánech. V roce 1860 vedl spor o španělskou enklávu Ceuta k vyhlášení války Španělsku. Vítězné Španělsko získalo v rámci urovnání sporu další enklávu a rozšířenou Ceutu. V roce 1884 vytvořilo Španělsko v pobřežních oblastech Maroka protektorát.
V roce 1904 si Francie a Španělsko vytyčily v Maroku zóny vlivu. Uznání francouzské sféry vlivu ze strany Spojeného království vyvolalo silnou reakci Německého císařství a v roce 1905 se schylovalo ke krizi. Záležitost byla vyřešena na konferenci v Algecirasu v roce 1906. Agadirská krize v roce 1911 zvýšila napětí mezi evropskými mocnostmi. Smlouva z Fezu z roku 1912 učinila z Maroka protektorát Francie a vyvolala nepokoje ve Fezu v roce 1912. Španělsko nadále provozovalo svůj pobřežní protektorát. Stejnou smlouvou převzalo Španělsko roli ochranné mocnosti nad severní a jižní saharskou oblastí.
Do Maroka vstoupily desetitisíce kolonistů. Někteří z nich skoupili velké množství bohaté zemědělské půdy, jiní organizovali těžbu a modernizaci dolů a přístavů. Zájmové skupiny, které se mezi nimi vytvořily, neustále tlačily na Francii, aby zvýšila svou kontrolu nad Marokem, která byla nutná i kvůli neustálým válkám mezi marockými kmeny, z nichž část stála na straně Francouzů od počátku dobytí. Generální guvernér, maršál Hubert Lyautey, upřímně obdivoval marockou kulturu a podařilo se mu zavést společnou marocko-francouzskou správu a zároveň vytvořit moderní školský systém. Několik divizí marockých vojáků (Goumiers neboli pravidelných jednotek a důstojníků) sloužilo ve francouzské armádě v první i druhé světové válce a ve španělské nacionalistické armádě ve španělské občanské válce i po ní (Regulares). Instituce otroctví byla zrušena v roce 1925.
V Tangeru žilo 40 000 muslimů, 31 000 Evropanů a 15 000 Židů.
V letech 1921 až 1926 vedlo berberské povstání v pohoří Ríf pod vedením Abd el-Krima k založení Republiky Ríf. Povstání bylo nakonec potlačeno francouzskými a španělskými jednotkami.
V roce 1943 byla s diskrétní podporou USA založena strana Istiqlal (Strana nezávislosti), která usilovala o nezávislost. Tato strana následně zajišťovala většinu vedení nacionalistického hnutí.
Vyhnání sultána Mohammeda V. Francií v roce 1953 na Madagaskar a jeho nahrazení nepopulárním Mohammedem Ben Aarafou vyvolalo aktivní odpor proti francouzskému a španělskému protektorátu. K nejvýznamnějším násilnostem došlo ve městě Oujda, kde Maročané napadli v ulicích francouzské a další evropské obyvatele. V roce 1955 Francie povolila Mohamedovi V. návrat a následujícího roku začala jednání, která vedla k vyhlášení marocké nezávislosti. V březnu 1956 byl francouzský protektorát ukončen a Maroko znovu získalo nezávislost na Francii jako "Marocké království". O měsíc později Španělsko postoupilo novému státu většinu svého protektorátu v severním Maroku, ale ponechalo si dvě pobřežní enklávy (Ceutu a Melillu) na pobřeží Středozemního moře. Sultán Mohammed se stal králem v roce 1957.
Po získání nezávislosti
Mauzoleum Mohameda V. v Rabatu.
Po smrti Mohameda V. se 3. března 1961 stal marockým králem Hasan II. V roce 1963 se v Maroku konaly první všeobecné volby. V roce 1965 však Hassan vyhlásil výjimečný stav a pozastavil činnost parlamentu. V roce 1971 došlo k neúspěšnému pokusu o sesazení krále a nastolení republiky. Komise pravdy zřízená v roce 2005 za účelem vyšetření porušování lidských práv za jeho vlády potvrdila téměř 10 000 případů, od smrti ve vazbě až po nucené vyhnanství. Podle komise pravdy bylo během Hassanovy vlády zabito přibližně 592 lidí.
Španělská enkláva Ifni na jihu byla Maroku vrácena v roce 1969. V roce 1973 vzniklo hnutí Polisario, jehož cílem bylo vytvořit ve Španělské Sahaře nezávislý stát. Dne 6. listopadu 1975 král Hasan požádal dobrovolníky, aby překročili hranice Španělské Sahary. Do "zeleného pochodu" se údajně zapojilo přibližně 350 000 civilistů. O měsíc později Španělsko souhlasilo s opuštěním Španělské Sahary, která se brzy stala Západní Saharou, a s jejím převedením pod společnou marocko-mauritánskou kontrolu, a to navzdory námitkám a hrozbám vojenského zásahu ze strany Alžírska. Marocké síly území obsadily.
V Západní Sahaře se brzy střetly marocké a alžírské jednotky. Maroko a Mauritánie si Západní Saharu rozdělily. Boje mezi marockou armádou a jednotkami Polisario pokračovaly po mnoho let. Dlouhotrvající válka představovala pro Maroko značnou finanční zátěž. V roce 1983 Hassan v důsledku politických nepokojů a hospodářské krize zrušil plánované volby. V roce 1984 Maroko vystoupilo z Organizace africké jednoty na protest proti přijetí SADR do této organizace. Polisario tvrdilo, že v letech 1982-1985 zabilo více než 5 000 marockých vojáků.
Alžírské úřady odhadují počet saharských uprchlíků v Alžírsku na 165 000. Diplomatické vztahy s Alžírskem byly obnoveny v roce 1988. V roce 1991 začalo v Západní Sahaře platit příměří pod dohledem OSN, ale o statusu území stále není rozhodnuto a jsou hlášena případy porušování příměří. V následujícím desetiletí se vedly dlouhé spory ohledně navrhovaného referenda o budoucnosti území, ale patovou situaci se nepodařilo prolomit.
Politické reformy v 90. letech 20. století vyústily v roce 1997 v ustavení dvoukomorového zákonodárného sboru a v roce 1998 se k moci dostala první marocká vláda vedená opozicí.
Protestující v Casablance požadují, aby úřady dodržely své sliby o politických reformách.
Král Hasan II. zemřel v roce 1999 a jeho nástupcem se stal syn Mohammed VI. Ten je opatrným modernizátorem, který zavedl určitou ekonomickou a sociální liberalizaci.
Mohamed VI. navštívil Západní Saharu v roce 2002. V roce 2007 Maroko předložilo OSN návrh autonomie Západní Sahary. Polisario tento plán odmítlo a předložilo vlastní návrh. Maroko a Fronta Polisario vedly pod záštitou OSN rozhovory v New Yorku, ale k žádné dohodě nedospěly. V roce 2010 vtrhly bezpečnostní síly do protestního tábora v Západní Sahaře, což vyvolalo násilné demonstrace v regionálním hlavním městě El Aaiún.
V roce 2002 se Maroko a Španělsko dohodly na řešení sporného ostrova Perejil, které zprostředkovaly Spojené státy. Španělská vojska obsadila běžně neobydlený ostrov poté, co se na něm vylodili maročtí vojáci a postavili zde stany a vlajku. V roce 2005 došlo k obnovení napětí, když se stovky afrických migrantů pokusily prorazit hranice španělských enkláv Melilla a Ceuta. Maroko stovky nelegálních migrantů deportovalo. V roce 2006 navštívil španělské enklávy španělský premiér Zapatero. Byl prvním španělským představitelem po 25 letech, který tato území oficiálně navštívil. V následujícím roce navštívil Ceutu a Melillu španělský král Juan Carlos I., čímž ještě více rozzlobil Maroko, které požadovalo kontrolu nad enklávami.
Během marockých protestů v letech 2011-2012 se v Rabatu a dalších městech shromáždily tisíce lidí, kteří požadovali politické reformy a novou ústavu omezující pravomoci krále. V červenci 2011 král drtivě zvítězil v referendu o reformované ústavě, kterou navrhl, aby uklidnil protesty arabského jara. Navzdory reformám provedeným Mohamedem VI. demonstranti nadále požadovali hlubší reformy. V květnu 2012 se stovky lidí zúčastnily odborového shromáždění v Casablance. Účastníci obviňovali vládu z neplnění reforem.
