Claudius

24. ledna 41 n. l. byl Caligula zavražděn na základě rozsáhlého spiknutí. Neexistují důkazy, že by se Claudius na atentátu přímo podílel, i když se tvrdí, že o spiknutí věděl. Ve zmatku, který následoval po vraždě, byl Claudius svědkem toho, jak germánská garda podřízla několik nezúčastněných šlechticů, včetně několika jeho přátel. Uprchl do paláce, aby se ukryl. Podle tradice ho pretorián Gratus našel schovaného za závěsem a náhle ho prohlásil císařem. Část gardy možná plánovala Claudia vyhledat, možná s jeho souhlasem. Ujistili ho, že nepatří ke skupinám toužícím po pomstě. Byl dán pod jejich ochranu.

Senát se rychle sešel a začal jednat o změně vlády. Když se dozvěděli o požadavku pretoriánů, požadovali, aby jim byl Claudius vydán ke schválení. Ten to odmítl, protože cítil nebezpečí. Nakonec byl senát nucen ustoupit a Claudius na oplátku omilostnil téměř všechny vrahy.

Za Claudia se říše poprvé od vlády Augusta rozrostla. Za jeho vlády byly připojeny provincie Thrákie, Judea a tři další provincie. Po porážce povstaleckých vojsk byla dokončena anexe Mauretánie, zahájená za Caliguly, a rozdělena na dvě provincie. Nejvýznamnější novou expanzí bylo dobytí Británie. V roce 43 n. l. vyslal Claudius do Británie (Britannia) čtyři legie. Británie byla pro Řím atraktivním cílem díky svému bohatství - zejména dolům a otrokům. Byla také útočištěm galských vzbouřenců a podobně, a tak ji nebylo možné nechat dlouho na pokoji. Sám Claudius se na ostrov vydal po dokončení počátečních ofenziv a přivezl s sebou posily a slony.

Senát mu za jeho úsilí udělil římský triumf: v Římské říši se takové pocty dostávaly pouze členům císařské rodiny. Claudius později toto omezení pro některé své generály zrušil. Když byl v roce 50 zajat britský generál Caractacus, Claudius mu udělil doživotí. Caractacus dožil své dny na půdě poskytnuté římským státem, což byl neobvyklý konec pro nepřátelského velitele.

Claudius provedl v roce 48 n. l. sčítání lidu, při němž zjistil 5 984 072 římských občanů, což bylo přibližně o milion více než při sčítání lidu po Augustově smrti.

Claudius se oženil čtyřikrát. Jeho první manželství, s Plautií Urgulanillou, se uskutečnilo po dvou neúspěšných zásnubách. Během manželství se jí narodil syn Claudius Drusus. Drusus bohužel zemřel na udušení v raném věku, krátce poté, co se zasnoubil s Junillou, dcerou Seiana. Claudius se později s Urgulanillou rozvedl pro cizoložství a pro podezření z vraždy její švagrové Apronie. Když Urgulanilla po rozvodu porodila, Claudius se holčičky Claudie zřekl, protože otcem byl jeden z jeho vlastních propuštěnců.

Brzy poté (pravděpodobně v roce 28 n. l.) se Claudius oženil s Aelií Paetinou, Seianovou příbuznou, ne-li jeho adoptivní sestrou. Během manželství se Claudiovi a Paetině narodila dcera Claudia Antonia.

Několik let po rozvodu s Aelií Paetinou, v roce 38 nebo na počátku roku 39 n. l., se Claudius oženil s Valerií Messalinou, která byla jeho jednou provdanou sestřenicí a úzce spřízněná s Caligulovým okolím. Krátce nato se jí narodila dcera Claudia Octavia. Těsně po Claudiově nástupu se narodil syn, který se nejprve jmenoval Tiberius Claudius Germanicus a později byl znám jako Britannicus. Toto manželství skončilo tragicky. Messalina byla Claudiovi pravidelně nevěrná a manipulovala jeho politikou, aby nahromadila bohatství. V roce 48 n. l. se Messalina při veřejném obřadu provdala za svého milence Gaia Silia, zatímco Claudius byl v Ostii. Výsledkem byla poprava Silvia, Messaliny a většiny jejího okolí. Claudius přiměl pretoriány, aby mu slíbili, že ho zabijí, pokud se ještě někdy ožení.

Agrippina mladší

Navzdory tomuto prohlášení se Claudius oženil ještě jednou, a to se svou neteří Agrippinou Mladší.

Pokus o státní převrat, který provedli Silius a Messalina, pravděpodobně přiměl Claudia, aby si uvědomil slabost svého postavení, protože neměl zřejmého dospělého dědice - Britannicus byl ještě chlapec. Agrippinin syn Lucius Domitius Ahenobarbus (císař Nero) byl jedním z posledních mužů císařské rodiny. Budoucí pokusy o převrat by se mohly shromáždit kolem této dvojice a Agrippina už takové ambice projevovala. Claudius každopádně Agrippinu přijal a později čerstvě dospělého Nerona adoptoval jako svého syna.

Nero se stal společným dědicem s nezletilým Britannikem, oženil se s Octavií a byl výrazně povýšen. Nero byl u veřejnosti oblíbený jako Germanikův vnuk a přímý Augustův potomek.

Starověcí historikové se shodli na tom, že Claudius byl zavražděn jedem a zemřel v časných ranních hodinách 13. října roku 54 n. l. Výpovědi se značně liší, ale téměř všechny uvádějí jako strůjce jeho poslední manželku Agrippinu. Agrippina měla motiv zajistit Neronovo nástupnictví dříve, než se Britannicus dostane k moci.

Suetonius popisuje Claudia jako fyzicky odpudivého, slabého a snadno manipulovatelného svými ženami a společníky, ale tomuto historikovi nelze zcela věřit. Dochovaná Claudiova díla předkládají odlišný pohled. Vykreslují obraz inteligentního, vzdělaného, sečtělého a svědomitého správce se smyslem pro detail a spravedlnost. Claudius se tak stává záhadou. Od objevení jeho dopisu Alexandrijcům v minulém století bylo vykonáno mnoho práce, aby byl Claudius rehabilitován a aby se zjistilo, kde je pravda.

Claudius po celý život hojně psal. Kromě dějin Augustovy vlády patřily k jeho hlavním dílům dějiny Etrusků a osm svazků kartaginských dějin, dále etruský slovník a kniha o hře v kostky. Claudius je poslední známou osobou, která uměla číst etrusky. Jeho první manželka byla etruské národnosti. Nakonec napsal osmisvazkovou autobiografii.

Žádné z těchto významných děl se bohužel nedochovalo. Žijí však jako prameny pro dochované dějiny juliovsko-klaudijské dynastie. Suetonius jednou cituje Claudiovu autobiografii a musel ji jako zdroj použít mnohokrát. Tacitus ho možná použil pro některé antické pasáže svých letopisů. Claudius je zdrojem pro četné pasáže Pliniových Přírodních dějin. Plinius ho jmenovitě uvádí v knize VII 35. ^p83

Mnoho veřejných staveb zavedených za jeho vlády vycházelo z plánů, které jako první navrhl Julius Caesar. Levick se domnívá, že toto napodobování Caesara se mohlo rozšířit na všechny aspekty jeho politiky.

Nejznámějším fiktivním ztvárněním císaře Claudia byly knihy Já, Claudius a Claudius Bůh (vydané v letech 1934 a 1935) od básníka Roberta Gravese. Obě byly napsány v první osobě, jako by šlo o Claudiovu autobiografii. Gravesův děj naznačoval, že existují nedávno objevené, pravé překlady Claudiových spisů. Do textu byly pro zvýšení autenticity zakomponovány (především ve druhé knize, Claudius Bůh) pravé dochované Claudiovy dopisy, projevy a výroky.

Podle obou Gravesových knih vznikl televizní seriál BBC Já, Claudius. Seriál byl vysílán v roce 1976 na BBC2 a hlavní roli Claudia ztvárnil Derek Jacobi. Seriál měl značný úspěch u kritiky a získal několik cen BAFTA. Seriál byl později vysílán ve Spojených státech v roce 1977 v pořadu Masterpiece Theatre. Vydání televizního seriálu na DVD obsahuje dokument The Epic that Never Was.

Claudius byl několikrát ztvárněn ve filmu. Já, Claudius (1937, režie Josef von Stromberg), nedokončeno; Charles Laughton jako Claudius byl skvělý výkon. Dochované kotouče byly uvedeny v dokumentu BBCtv The Epic that never was (1965), který odhalil některé z Laughtonových nejlepších hereckých výkonů. Dále menší ztvárnění ve filmech Demetrius a gladiátoři (1954) a Caligula (1979).