Latina

Latině se říká mrtvý jazyk, protože latinu už nikdo nepoužívá jako mateřský jazyk. Přestože se jedná o mrtvý jazyk, nejedná se o vymřelý jazyk, protože jej někteří lidé stále používají v každodenním životě. Ve skutečnosti se ji mnoho lidí stále učí ve škole. Latina je stále užitečná, protože ukazuje, jak dříve fungovala společnost a jazyk. Znalost latiny usnadňuje učení románských jazyků.

Lidé stále čtou latinské klasiky, jako jsou Vergiliovy básně, Caesarovy paměti a Ciceronovy projevy. Latina je také hojně používána jako mezinárodní pomocný jazyk, zejména v katolické církvi, a biology při popisu a pojmenovávání nových druhů.

Latina se v taxonomii stále používá k vědeckému pojmenování druhů a skupin druhů živých organismů. Některé termíny používané v medicíně k pojmenování částí těla (např. kostí) a nemocí se také píší latinsky.

Existují tři typy latiny: klasická latina, vulgární latina a církevní latina. Klasickou latinu používali vzdělaní Římané a dodnes se studuje po celém světě. Vulgární latina byla běžnější hovorovou variantou, kterou používali obyčejní Římané, a učily se ji národy, které si Římané podrobili. Církevní latina je běžná v italských školách a stále ji používá římskokatolická církev.

Latina byla ve středověku nejdůležitějším jazykem ve většině Evropy. Vyučovalo se jí na mnoha evropských školách a latina se používala jako vyučovací jazyk na všech univerzitách. V době reformace začala latina ztrácet na významu, ale stále ji často používali autoři vědeckých knih a encyklopedií. Přibližně do roku 1900 přijímaly mnohé univerzity disertační práce psané v latině.

Když se lidé z jiných oblastí Evropy během římských výbojů naučili vulgární latinu, vyvinul se v každé oblasti vlastní jazyk, zjednodušená forma latiny. Tyto jazyky se nazývají románské jazyky a mluví se jimi dodnes. Mezi pět románských jazyků s největším počtem mluvčích patří španělština, francouzština, portugalština, italština a rumunština. Románské jazyky jsou si navzájem velmi podobné a mluvčí jednoho románského jazyka rozumí mnoha slovům a větám (v textech i v mluvené konverzaci) z jiného románského jazyka. Například mluvčí portugalštiny často rozumí španělštině. Lze říci, že románské jazyky jsou moderními dialekty latiny.

Latina má podobnou strukturu skloňování jako stará řečtina, ale odlišnou abecedu.

Latina má sedm různých pádů podstatných jmen: nominativ, vokativ, akuzativ, genitiv, dativ, ablativ a lokál. Pád vokativu je téměř vždy stejný jako pád nominativu; pokud však nominativ končí na -us, mění se na -e, a pokud nominativ končí na -ius, mění se na -i. Lokál má podobu dativu. Latinská podstatná jména se skloňují nebo mění podle toho, jak jsou ve větě použita. Podstatné jméno lze skloňovat pěti různými způsoby. Tyto způsoby se nazývají deklinace. Skloňování se čísluje od 1 do 5 (první deklinace, druhá deklinace atd.), přičemž každé z nich má různé koncovky, které určují deklinaci podstatného jména. Při skloňování podstatného jména se tvoří dvanáct tvarů, dva pro každý z pádů podstatného jména (lokál se vynechává).

Podobně se postupuje i u sloves, tzv. konjugace. Při konjugaci slovesa vzniká šest tvarů. Existuje pět faktorů, které mohou sloveso změnit: osoba, číslo, čas, hlas a nálada. Celkem existuje 120 možných tvarů latinských sloves.

Dříve se psalo latinkou na voskové destičky. Bylo tam málo místa, a tak se slova skládala k sobě a mezi nimi nebyla žádná mezera. Někdy se používal papyrus, ale ten byl drahý. Interpunkce byla antickým nápadem, ale do latiny se dostala později. Malá písmena (malá písmena) jsou poměrně moderním vynálezem. Římská abeceda byla odvozena z etruského jazyka.

Následuje úvod k Ovidiovým Metamorfózám (1. kniha, řádky 89-100); popisuje Zlatý věk.

Po pádu Římské říše mnoho lidí stále používalo latinu. Latinsky psali učenci jako Tomáš Akvinský, Petrarca, Erasmus, Luther, Koperník, Descartes a Newton. Jako příklad uveďme Huga Grocia, který v roce 1625 vydal spis De jure belli ac pacis (O právu válečném a mírovém), jenž je jedním ze základů mezinárodního práva.