Gaius Julius Caesar (červenec 100 př. n. l. - 15. březen 44 př. n. l.) byl vojenský velitel, politik a spisovatel na sklonku římské republiky.
Caesar se stal členem prvního triumvirátu, a když se rozpadl, vedl občanskou válku proti Pompeiovi Velikému. Caesar válku vyhrál a stal se doživotním římským diktátorem. V Římě byl zabit svými nepřáteli.
Pozdější vládci Říma se nazývali "Caesar" a tento titul byl později převzat jako "Kaiser" a "Car".
Julius Caesar se narodil v Itálii kolem července 100 př. n. l. Přesné datum není známo.
V šestnácti letech se stal hlavou rodiny a brzy se ocitl v ohrožení, když se římským diktátorem stal Lucius Cornelius Sulla.
Sulla se pustil do očisty Říma od svých nepřátel. Stovky lidí byly zabity nebo vyhnány a Caesar byl na seznamu. Rodina jeho matky prosila o jeho život; Sulla se zdráhal, ale zbavil Caesara dědictví. Od té doby byl nedostatek peněz jedním z hlavních problémů jeho života. Caesar vstoupil do armády a opustil Řím.
Na cestě přes Egejské moře byl Caesar unesen piráty a držen v zajetí. Po celou dobu zajetí si zachovával nadřazený postoj. Když piráty napadlo požadovat výkupné ve výši dvaceti talentů stříbra, trval na tom, aby požadovali padesát.p39 Po zaplacení výkupného Caesar postavil flotilu, piráty pronásledoval, zajal a uvěznil. Z vlastní moci je nechal ukřižovat, jak slíbil, když byl v zajetí - slib, který piráti brali jako žert. Na znamení shovívavosti jim nejprve nechal podříznout hrdla. Brzy byl povolán zpět do vojenské akce.
Po návratu do Říma byl zvolen vojenským tribunem, což byl první krok na cestě k politické kariéře. V roce 69 př. n. l. byl zvolen kvestorem. Toho roku zemřela jeho manželka Cornelia. Po jejím pohřbu se Caesar vydal vykonávat funkci kvestora do Hispánie.p100 Po návratu v roce 67 př. n. l. se oženil s Pompeiou (Sullovou vnučkou), s níž se později rozvedl. V roce 63 př. n. l. se ucházel o zvolení do funkce Pontifex Maximus, tedy nejvyššího kněze římského státního náboženství. Kandidoval proti dvěma mocným senátorům; na všech stranách padala obvinění z podplácení. Caesar pohodlně zvítězil, přestože jeho protivníci měli větší zkušenosti a postavení.
Po skončení pretoriánského úřadu byl Caesar jmenován správcem římské Hispánie, ale stále byl značně zadlužený a potřeboval zaplatit svým věřitelům. Obrátil se na Marka Licinia Crassa, jednoho z nejbohatších mužů Říma. Crassus výměnou za politickou podporu zaplatil některé Caesarovy dluhy a za jiné ručil. Caesar odešel do své provincie ještě před skončením svého prétorství. V Hispánii si podmanil dva místní kmeny, byl svými vojáky oslavován jako císař a své místodržitelství dokončil s velkým respektem. Ačkoli mu v Římě náležel "triumf", chtěl kandidovat i na konzula, nejvyšší magistrátní funkci v republice. Caesar si musel vybrat mezi triumfem a postem konzula, a tak si vybral konzulát. Po zvolení se v roce 59 př. n. l. stal konzulem.
Caesar se ujal moci spolu s Gnaeem Pompeiem Magnem (Pompeiem Velikým) a Markem Liciniem Crassem. Tito tři muži vládli Římu a nazývali se triumvirát.
Caesar byl prostředníkem mezi Crassem a Pompeiem. Roky mezi nimi panovaly neshody, ale Caesar se je snažil usmířit. Mezi nimi třemi bylo dost peněz a politického vlivu na to, aby ovládali veřejné záležitosti. Toto neformální spojenectví, známé jako první triumvirát (vláda tří mužů), bylo upevněno sňatkem Pompeia s Caesarovou dcerou Julií. Caesar se také znovu oženil, tentokrát s Calpurnií, která byla dcerou jiného mocného senátora.
Caesar navrhl zákon o přerozdělování veřejné půdy chudým, který podpořil Pompeius, v případě potřeby i silou zbraní, a Crassus, čímž se triumvirát stal veřejným. Pompeius zaplnil město vojáky a odpůrci triumvirátu se zalekli.
Se souhlasem svých společníků se Caesar stal guvernérem Galie. Galie je oblast, která se rozkládá na území dnešní severní Itálie, Švýcarska a Francie.
Caesar byl velitelem římských legií během galské války. Válka probíhala na straně galských klientů Říma proti Germánům, kteří chtěli obsadit Galii. Jejím cílem bylo také rozšířit kontrolu Říma nad Galií. Caesarovo dobytí Galie rozšířilo území Říma až k Severnímu moři. V roce 55 př. n. l. provedl první římskou invazi do Británie. O této osmileté válce Caesar psal ve své knize De Bello Gallico ("O galských válkách"). Tato latinsky psaná kniha je důležitým historickým popisem.
Tyto úspěchy mu zajistily velkou vojenskou moc a hrozilo, že zastíní Pompeia. Rovnováhu sil dále narušila Crassova smrt v roce 53 př. n. l.
V roce 50 př. n. l. senát vedený Pompeiem nařídil Caesarovi rozpustit armádu a vrátit se do Říma, protože mu skončilo funkční období místodržitele. Caesar se domníval, že bude stíhán, pokud vstoupí do Říma bez imunity, kterou požívá soudce. Pompeius obvinil Caesara z neposlušnosti a zrady.
V roce 49 př. n. l. se Caesar se svým vojskem přiblížil k Římu a překročil Rubikon, mělkou řeku v severovýchodní Itálii. Byl to bod, za který se nesměla dostat žádná armáda. Řeka označovala hranici mezi Cisalpinskou Galií na severu a vlastní Itálií na jihu. Překročení Rubikonu vyvolalo občanskou válku. Zákonitý konzul Pompeius a jeho přátelé uprchli z Říma, když se blížila Caesarova armáda.
Pompeiovi se podařilo uprchnout dříve, než ho Caesar mohl zajmout. Caesar se rozhodl zamířit do Španělska, zatímco Itálii ponechal pod kontrolou Marka Antonia. Caesar podnikl ohromující 27denní pochod do Španělska, kde porazil Pompeiovy poručíky. Poté se vrátil na východ, aby vyzval Pompeia v Řecku. Tam v červenci 48 př. n. l. u Dyrrhachia Caesar jen o vlásek unikl katastrofální porážce. Později téhož roku pak Pompeia v bitvě u Farsalu definitivně porazil.
V Římě byl Caesar jmenován diktátorem a Markus Antonius jeho velitelem (druhým velitelem). Caesar předsedal své vlastní volbě druhého konzula a po jedenácti dnech se této diktatury vzdal.
Koncem roku 48 př. n. l. byl znovu jmenován diktátorem na jeden rok. Caesar poté pronásledoval Pompeia do Egypta, kde byl Pompeius brzy zavražděn. Caesar se poté zapojil do egyptské občanské války mezi dětským faraonem a jeho sestrou, manželkou a spoluvládkyní, královnou Kleopatrou. Snad v důsledku faraonovy role v Pompeiově vraždě se Caesar postavil na Kleopatřinu stranu. Údajně se rozplakal při pohledu na Pompeiovu hlavu, kterou mu faraon nabídl jako dar. V každém případě Caesar v roce 47 př. n. l. porazil faraonova vojska a Kleopatru dosadil na trůn.
Caesar a Kleopatra oslavili své vítězství triumfálním průvodem po Nilu na jaře roku 47 př. n. l. Královskou bárku doprovázelo 400 dalších lodí, které Caesarovi představily luxusní životní styl egyptských faraonů. Caesar a Kleopatra se nikdy nevzali; římské právo uznávalo pouze manželství dvou římských občanů. Caesar pokračoval ve vztahu s Kleopatrou i během svého posledního manželství, které trvalo 14 let - v římských očích to nepředstavovalo cizoložství - a možná zplodil syna jménem Caesarion. Kleopatra navštívila Řím vícekrát a pobývala v Caesarově vile za Římem na druhém břehu Tibery.
V roce 46 př. n. l. Caesar porazil Cata a zbytky Pompeiových stoupenců v Africe. Poté byl na deset let jmenován diktátorem. Během dvou let provedl řadu změn v římské správě, aby zlepšil stav republiky. Mnohé z těchto změn měly zlepšit život obyčejných lidí. Jedním z příkladů, který přetrval, byla jeho reforma kalendáře do současné podoby s přestupným dnem každé čtyři roky. V únoru roku 44 př. n. l., měsíc před svým zavražděním, byl jmenován doživotním diktátorem.
Na březnové idy (15. března; viz římský kalendář) roku 44 př. n. l. se měl Caesar dostavit na zasedání senátu. Markus Antonius se obával nejhoršího a vydal se Caesarovi v ústrety. Spiklenci to očekávali a domluvili se, že ho někdo zadrží.
Podle Eutropia se atentátu zúčastnilo asi šedesát nebo více mužů. Byl 23krát bodnut. Podle Suetonia lékař později zjistil, že pouze jedna rána, druhá do hrudi, byla smrtelná. Poslední diktátorova slova nejsou s jistotou známa a mezi vědci i historiky jsou předmětem sporů. V anglicky mluvícím světě je nejznámější verzí latinská věta Et tu, Brute? ("Ty také, Brute?"). V Shakespearově Juliu Caesarovi se jedná o první polovinu věty: "Et tu, Brute? Tak padni, Caesare". Podle Plútarcha Brutus po atentátu předstoupil, jako by chtěl něco říci svým kolegům senátorům; ti však z budovy utekli. Brutus a jeho společníci pak pochodovali ke Kapitolu a přitom volali na své milované město: "Lidé Říma, jsme opět svobodní!". Setkali se s mlčením, protože římští občané se zamkli ve svých domech, jakmile se začala šířit zvěst o tom, co se stalo.
Na fóru byla vztyčena vosková socha Caesara s 23 bodnými ranami. Dav, který se tam shromáždil, založil požár, který fórum a sousední budovy těžce poškodil. V následném chaosu vedli Markus Antonius, Octavianus (pozdější Augustus Caesar) a další lidé sérii pěti občanských válek, které skončily vznikem Římské říše.
Římská říše a její císaři byli v dějinách tak významní, že slovo Caesar se v některých evropských zemích používalo jako titul pro císaře i dlouho poté, co Římská říše zanikla. Například německý císař byl až do roku 1919 n. l. nazýván císařem a ruský císař byl až do roku 1917 n. l. nazýván carem.
Caesar byl významným autorem.
Další díla, která jsou historicky připisována Caesarovi, ale jejichž autorství je zpochybňováno, jsou:
Tato vyprávění byla psána a vydávána každoročně v průběhu kampaní nebo těsně po nich jako jakési "depeše z fronty". Zdánlivě jednoduchý a přímočarý styl - Caesarovy komentáře běžně studují studenti prvního a druhého ročníku latiny - je ve skutečnosti poměrně sofistikovaný a zaměřený na čtenáře střední vrstvy drobných aristokratů v Římě, Itálii a provinciích.
Na základě Plútarchových poznámek se někdy soudí, že Caesar trpěl epilepsií. Moderní věda se v tomto ohledu rozchází. Jistější je, že ho trápila malárie, zejména v době sullanských proskripcí v 80. letech.
Caesar měl čtyři zdokumentované epizody, které mohly být komplexními parciálními záchvaty. V mládí se u něj navíc mohly vyskytnout záchvaty absence (petit mal). Nejstarší zprávy o těchto záchvatech podal životopisec Suetonius, který se narodil až po Caesarově smrti. Proti tvrzení o epilepsii stojí mezi některými lékařskými historiky tvrzení o hypoglykémii. Ta může způsobovat záchvaty, které se epilepsii trochu podobají.
V roce 2003 publikoval psychiatr Harbour F. Hodder teorii, kterou označil jako "Caesarův komplex", a tvrdil, že Caesar trpěl epilepsií spánkových laloků a že tyto příznaky byly jedním z faktorů, proč se Caesar rozhodl vzdát se osobní bezpečnosti ve dnech předcházejících jeho zavraždění.