Gnaeus Pompeius Magnus (29. září 106 př. n. l. – 28. září 48 př. n. l.), známý také jako Pompeius (/ˈpɒmpiː/) nebo Pompeius Veliký, byl jedním z nejvýznamnějších vojenských vůdců a politiků pozdní římské republiky. Pocházel z rodiny Gnaea Pompeiuse Straba z oblasti Picenum (dnešní střední Itálie) a rychle se vypracoval mezi římskou šlechtu. Lucius Cornelius Sulla mu udělil čestný přízvisko přezdívku Magnus („Veliký“) jako uznání jeho vojenských vítězství.

Raný vzestup a vojenská kariéra

Pompeius vstoupil do veřejného života za občanských válek a brzy získal proslulost díky rychlým a rozhodným vojenským akcím. Po otcově smrti převzal velení vojska a prokázal schopnost potlačit vnitřní nepokoje. Byl vyslán do Hispánie, kde pomohl ukončit odpor Sertoria a stabilizovat situaci na Pyrenejském poloostrově. Díky těmto úspěchům získal mimořádné pravomoci a několikrát oslavil triumfy.

V roce 67 př. n. l. mu Senát svěřil široké pravomoci pro potlačení pirátů v Středozemním moři (lex Gabinia). Pompeius za relativně krátkou dobu očistil moře od pirátů a obnovil námořní dopravu a obchod. Následovaly tažení na východě proti Mithridatovi VI. Pontskému v rámci třetí Mithridatovy války, která skončila porážkou Mithridata a upevněním římské nadvlády v Asii. Za vítězné výpravy získal další oslavy a značné bohatství, které mu dodaly politickou i společenskou váhu v Římě.

Politika a první triumvirát

Pompeius byl jedním z aktérů moci v období, kdy se tradiční instituce republiky dostávaly pod tlak individuálních osobností. Spolu s Markem Liciniem Crassem a Gaia Julia Caesarem vytvořil neformální dohodu známou jako první triumvirát, která umožnila těmto třem mužům fakticky řídit republiku sdílením vlivu a vzájemnými politickými ústupky. Součástí Pompeiova politického propojení s Caesarem byla i manželská vazba – Pompeius se oženil s Caesarem dcerou Julií, která posílila jejich spojenectví, dokud její smrt (54 př. n. l.) nepřispěla k rozvolnění vztahů mezi oběma muži.

Pompeius také zastával několik konzulátů a v době politických nepokojů byl několikrát povolán jako prostředek k obnovení pořádku v hlavním městě. Veřejně vystupoval jako ochránce senátu a tradičních elit, ale jeho politika byla často pragmatická a orientovaná na udržení vlastní moci.

Občanská válka a pád

Po smrti Crassa a otřesech v alianci se vztah mezi Pompeiem a Caesarem postupně zhoršil. Spor o kontrolu nad římskými institucemi vedl v roce 49 př. n. l. k vypuknutí občanské války: Caesar překročil řeku Rubikon a zahájil tažení proti politickým oponentům v Itálii. Pompeius, podporovaný senátem, seskupil síly v Řecku a očekával, že porazí Caesara v rozhodující bitvě. V roce 48 př. n. l. došlo k bitvě u Farsalu, kde byl Pompeius drtivě poražen Caesearem.

Po porážce uprchl do Egypta, doufaje v podporu místní vlády, ale byl v Alexandrii zavražděn 28. září 48 př. n. l. na příkaz dvora Ptolemaia XIII.; za vrahem je uváděn pravděpodobně římský voják Lucius Septimius, který zasáhl na pokyn egyptských rádů. Caesar, jehož vztah k Pompeiovi byl komplikovaný (kombinoval osobní úctu s politickou rivalitou), na Pompeiovu smrt reagoval s politickým i osobním zájmem: vyjednal pohřbení a uspořádal smuteční obřady.

Odkaz

Pompeius zůstává v historické paměti jako vynikající vojenský velitel, který během relativně krátké doby dosáhl obrovského vlivu. Byl znám svou schopností rychle organizovat armádu a využívat mimořádné pravomoci k řešení akutních krizí (např. potlačení pirátů). Veřejně také zanechal stopy v podobě stavebních projektů v Římě – nejznámějším je Divadlo (Theatrum) Pompeiovo, první velká kamenná stavba tohoto typu v Římě.

Jeho pád a smrt symbolizují úpadek republikánských institucí a posun k osobnímu vládnutí, který vyvrcholil v éře císařství. Pompeius je proto v historických analýzách často vnímán jako postava přechodného období: geniální vojevůdce, ale zároveň politik, jehož ambice a volby přispěly k rozpadu starého politického řádu. Měl potomky, kteří se zapojili do pozdějších konfliktů po Caesarově vítězství, a jeho jméno zůstalo synonymem velké vojenské moci v době konce republiky.