Pompeius

Občanská válka a atentát

Na začátku Pompeius tvrdil, že dokáže porazit Caesara a shromáždit armádu pouhým dupnutím na půdu Itálie, ale na jaře roku 49 př. n. l. Caesar překročil Rubikon a jeho legie se převalily přes poloostrov. Pompeius opustil Řím a odvedl své legie na jih k Brundisiu. Pompeius hodlal vybudovat armádu a vést válku proti Caesarovi na východě. Pompeia ani senát nenapadlo vzít s sebou obrovskou pokladnici, pravděpodobně si mysleli, že se ji Caesar neodváží vzít pro sebe. Zůstala v Saturnově chrámu, když Caesar se svými vojsky vstoupil do Říma.

Sotva Pompeius unikl Caesarovi v Brundisiu, přešel do Epiru. Tam během Caesarovy španělské kampaně Pompeius shromáždil v Makedonii velké síly, devět legií a kontingenty římských spojenců na východě. Jeho loďstvo ovládalo Jadran. Přesto se Caesarovi podařilo v listopadu 49 př. n. l. přejít do Epiru a dobýt Apollónii.

Pompeius se utkal s Caesarem v bitvě u Dyrrhachia (48 př. n. l.), v níž Caesar ztratil 1000 mužů a Pompeius 2000. Protože Pompeius v okamžiku Caesarovy porážky nepronásledoval, zahodil možnost zničit mnohem menší Caesarovu armádu. Jak řekl sám Caesar: "Dnes by nepřítel zvítězil, kdyby měl velitele, který by byl vítězem" (Plútarchos, 65).

Podle Suetonia právě v tomto okamžiku Caesar řekl, že "ten muž (Pompeius) neumí vyhrát válku". S Caesarem v zádech uprchli konzervativci v čele s Pompeiem do Řecka. Caesar a Pompeius se naposledy střetli v bitvě u Farsalu v roce 48 př. n. l. Boje byly pro obě strany urputné, a přestože se očekávalo, že Pompeius zvítězí, díky početní převaze vedla brilantní taktika a vynikající bojové schopnosti Caesarových veteránů k Caesarovu vítězství. Pompeius se na ostrově Mytiléna setkal se svou ženou Cornelií a synem Sextem Pompeiem. Poté přemýšlel, kam se vydat dál. Utíkal do Egypta.

Poté, co se dostal do Egypta, rozhodli o Pompeiově osudu rádci mladého krále Ptolemaia XIII. Zatímco Pompeius čekal na moři, dohadovali se, za jakou cenu mu nabídnou útočiště u Caesara, který už byl na cestě do Egypta; zvítězil králův eunuch Pothinus. Podle Plútarcha Kornélie z trirémy s obavami sledovala, jak Pompeius s několika druhy odplouvá na malém člunu a míří na uvítanou na egyptské pobřeží. Když Pompeius vystoupil z lodi, byl ubodán k smrti muži, kteří plnili Pothinovy rozkazy.

Pompeius zemřel den po svých 59. narozeninách. Jeho tělo zůstalo na pobřeží, aby ho jeho věrný svobodník Filip zpopelnil na ztrouchnivělých prknech rybářské lodi. Jeho hlava a pečeť byly předloženy Caesarovi, který podle Plútarcha oplakával tuto urážku velikosti svého bývalého spojence. Caesar potrestal jeho vrahy a jejich egyptské spoluspiklence a Achilla i Pothina usmrtil. Pompeiův popel byl nakonec vrácen Kornéliovi, který jej odnesl do svého venkovského sídla poblíž Alby.

Cassius Dio popisuje Caesarovy reakce skepticky. Domnívá se, že příčinou Pompeiova pádu byly spíše jeho vlastní politické omyly než zrada. V Appianově líčení občanské války nechává Caesar Pompeiovu uťatou hlavu pohřbít v Alexandrii do země vyhrazené pro nový chrám bohyně Nemesis. K božským funkcím Nemesis (~ osudu) patřil trest za pýchu (hubris). Pro Plinia je ponížení Pompeiova konce v kontrastu s jeho nadměrně velkou portrétní hlavou, posetou perlami a nesenou v průvodu během jeho největšího triumfu.

Pompeiův útěk z Farsalu, Jean Fouquet