Pompeius Veliký (Gnaeus Pompeius Magnus) – římský vojevůdce a politik

Pompeius Veliký — římský vojevůdce a politik. Vzestup z provincie, první triumvirát, střet s Caesarem, bitva u Farsalu a tragický pád v Egyptě.

Gnaeus Pompeius Magnus (29. září 106 př. n. l. – 28. září 48 př. n. l.), známý také jako Pompeius (/ˈpɒmpiː/) nebo Pompeius Veliký, byl jedním z nejvýznamnějších vojenských vůdců a politiků pozdní římské republiky. Pocházel z rodiny Gnaea Pompeiuse Straba z oblasti Picenum (dnešní střední Itálie) a rychle se vypracoval mezi římskou šlechtu. Lucius Cornelius Sulla mu udělil čestný přízvisko přezdívku Magnus („Veliký“) jako uznání jeho vojenských vítězství.

Raný vzestup a vojenská kariéra

Pompeius vstoupil do veřejného života za občanských válek a brzy získal proslulost díky rychlým a rozhodným vojenským akcím. Po otcově smrti převzal velení vojska a prokázal schopnost potlačit vnitřní nepokoje. Byl vyslán do Hispánie, kde pomohl ukončit odpor Sertoria a stabilizovat situaci na Pyrenejském poloostrově. Díky těmto úspěchům získal mimořádné pravomoci a několikrát oslavil triumfy.

V roce 67 př. n. l. mu Senát svěřil široké pravomoci pro potlačení pirátů v Středozemním moři (lex Gabinia). Pompeius za relativně krátkou dobu očistil moře od pirátů a obnovil námořní dopravu a obchod. Následovaly tažení na východě proti Mithridatovi VI. Pontskému v rámci třetí Mithridatovy války, která skončila porážkou Mithridata a upevněním římské nadvlády v Asii. Za vítězné výpravy získal další oslavy a značné bohatství, které mu dodaly politickou i společenskou váhu v Římě.

Politika a první triumvirát

Pompeius byl jedním z aktérů moci v období, kdy se tradiční instituce republiky dostávaly pod tlak individuálních osobností. Spolu s Markem Liciniem Crassem a Gaia Julia Caesarem vytvořil neformální dohodu známou jako první triumvirát, která umožnila těmto třem mužům fakticky řídit republiku sdílením vlivu a vzájemnými politickými ústupky. Součástí Pompeiova politického propojení s Caesarem byla i manželská vazba – Pompeius se oženil s Caesarem dcerou Julií, která posílila jejich spojenectví, dokud její smrt (54 př. n. l.) nepřispěla k rozvolnění vztahů mezi oběma muži.

Pompeius také zastával několik konzulátů a v době politických nepokojů byl několikrát povolán jako prostředek k obnovení pořádku v hlavním městě. Veřejně vystupoval jako ochránce senátu a tradičních elit, ale jeho politika byla často pragmatická a orientovaná na udržení vlastní moci.

Občanská válka a pád

Po smrti Crassa a otřesech v alianci se vztah mezi Pompeiem a Caesarem postupně zhoršil. Spor o kontrolu nad římskými institucemi vedl v roce 49 př. n. l. k vypuknutí občanské války: Caesar překročil řeku Rubikon a zahájil tažení proti politickým oponentům v Itálii. Pompeius, podporovaný senátem, seskupil síly v Řecku a očekával, že porazí Caesara v rozhodující bitvě. V roce 48 př. n. l. došlo k bitvě u Farsalu, kde byl Pompeius drtivě poražen Caesearem.

Po porážce uprchl do Egypta, doufaje v podporu místní vlády, ale byl v Alexandrii zavražděn 28. září 48 př. n. l. na příkaz dvora Ptolemaia XIII.; za vrahem je uváděn pravděpodobně římský voják Lucius Septimius, který zasáhl na pokyn egyptských rádů. Caesar, jehož vztah k Pompeiovi byl komplikovaný (kombinoval osobní úctu s politickou rivalitou), na Pompeiovu smrt reagoval s politickým i osobním zájmem: vyjednal pohřbení a uspořádal smuteční obřady.

Odkaz

Pompeius zůstává v historické paměti jako vynikající vojenský velitel, který během relativně krátké doby dosáhl obrovského vlivu. Byl znám svou schopností rychle organizovat armádu a využívat mimořádné pravomoci k řešení akutních krizí (např. potlačení pirátů). Veřejně také zanechal stopy v podobě stavebních projektů v Římě – nejznámějším je Divadlo (Theatrum) Pompeiovo, první velká kamenná stavba tohoto typu v Římě.

Jeho pád a smrt symbolizují úpadek republikánských institucí a posun k osobnímu vládnutí, který vyvrcholil v éře císařství. Pompeius je proto v historických analýzách často vnímán jako postava přechodného období: geniální vojevůdce, ale zároveň politik, jehož ambice a volby přispěly k rozpadu starého politického řádu. Měl potomky, kteří se zapojili do pozdějších konfliktů po Caesarově vítězství, a jeho jméno zůstalo synonymem velké vojenské moci v době konce republiky.

Občanská válka a atentát

Na začátku Pompeius tvrdil, že dokáže porazit Caesara a shromáždit armádu pouhým dupnutím na půdu Itálie, ale na jaře roku 49 př. n. l. Caesar překročil Rubikon a jeho legie se převalily přes poloostrov. Pompeius opustil Řím a odvedl své legie na jih k Brundisiu. Pompeius hodlal vybudovat armádu a vést válku proti Caesarovi na východě. Pompeia ani senát nenapadlo vzít s sebou obrovskou pokladnici, pravděpodobně si mysleli, že se ji Caesar neodváží vzít pro sebe. Zůstala v Saturnově chrámu, když Caesar se svými vojsky vstoupil do Říma.

Sotva Pompeius unikl Caesarovi v Brundisiu, přešel do Epiru. Tam během Caesarovy španělské kampaně Pompeius shromáždil v Makedonii velké síly, devět legií a kontingenty římských spojenců na východě. Jeho loďstvo ovládalo Jadran. Přesto se Caesarovi podařilo v listopadu 49 př. n. l. přejít do Epiru a dobýt Apollónii.

Pompeius se utkal s Caesarem v bitvě u Dyrrhachia (48 př. n. l.), v níž Caesar ztratil 1000 mužů a Pompeius 2000. Protože Pompeius v okamžiku Caesarovy porážky nepronásledoval, zahodil možnost zničit mnohem menší Caesarovu armádu. Jak řekl sám Caesar: "Dnes by nepřítel zvítězil, kdyby měl velitele, který by byl vítězem" (Plútarchos, 65).

Podle Suetonia právě v tomto okamžiku Caesar řekl, že "ten muž (Pompeius) neumí vyhrát válku". S Caesarem v zádech uprchli konzervativci v čele s Pompeiem do Řecka. Caesar a Pompeius se naposledy střetli v bitvě u Farsalu v roce 48 př. n. l. Boje byly pro obě strany urputné, a přestože se očekávalo, že Pompeius zvítězí, díky početní převaze vedla brilantní taktika a vynikající bojové schopnosti Caesarových veteránů k Caesarovu vítězství. Pompeius se na ostrově Mytiléna setkal se svou ženou Cornelií a synem Sextem Pompeiem. Poté přemýšlel, kam se vydat dál. Utíkal do Egypta.

Poté, co se dostal do Egypta, rozhodli o Pompeiově osudu rádci mladého krále Ptolemaia XIII. Zatímco Pompeius čekal na moři, dohadovali se, za jakou cenu mu nabídnou útočiště u Caesara, který už byl na cestě do Egypta; zvítězil králův eunuch Pothinus. Podle Plútarcha Kornélie z trirémy s obavami sledovala, jak Pompeius s několika druhy odplouvá na malém člunu a míří na uvítanou na egyptské pobřeží. Když Pompeius vystoupil z lodi, byl ubodán k smrti muži, kteří plnili Pothinovy rozkazy.

Pompeius zemřel den po svých 59. narozeninách. Jeho tělo zůstalo na pobřeží, aby ho jeho věrný svobodník Filip zpopelnil na ztrouchnivělých prknech rybářské lodi. Jeho hlava a pečeť byly předloženy Caesarovi, který podle Plútarcha oplakával tuto urážku velikosti svého bývalého spojence. Caesar potrestal jeho vrahy a jejich egyptské spoluspiklence a Achilla i Pothina usmrtil. Pompeiův popel byl nakonec vrácen Kornéliovi, který jej odnesl do svého venkovského sídla poblíž Alby.

Cassius Dio popisuje Caesarovy reakce skepticky. Domnívá se, že příčinou Pompeiova pádu byly spíše jeho vlastní politické omyly než zrada. V Appianově líčení občanské války nechává Caesar Pompeiovu uťatou hlavu pohřbít v Alexandrii do země vyhrazené pro nový chrám bohyně Nemesis. K božským funkcím Nemesis (~ osudu) patřil trest za pýchu (hubris). Pro Plinia je ponížení Pompeiova konce v kontrastu s jeho nadměrně velkou portrétní hlavou, posetou perlami a nesenou v průvodu během jeho největšího triumfu.

Pompeiův útěk z Farsalu, Jean Fouquet

Otázky a odpovědi

Otázka: Kdo byl Gnaeus Pompeius Magnus?

Otázka: Jak si Pompeius zajistil místo v řadách římské šlechty?

Otázka: Kdo byli Pompeiovi soupeři a spojenci?

Otázka: Co bylo příčinou sporů mezi Pompeiem a Caesarem?

Otázka: Kdy a kde byl Pompeius Caesarem definitivně poražen?

Otázka: Kam Pompeius po porážce v bitvě u Farsalu uprchl?

Otázka: Jak Pompeius zemřel?

Hledání podle dopisu