Rašídún, 632-661 n. l.
Abú Bakr, první Mohamedův nástupce, jmenoval Umara na smrtelné posteli svým nástupcem a muslimská komunita se na jeho volbě shodla. Jeho nástupce, Uthmán ibn Affan, byl zvolen radou volitelů (madžlis). Brzy ho však někteří začali vnímat spíše jako "krále" než jako zvoleného vůdce. Uthmán byl zabit členy opoziční skupiny. Pak se vlády ujal Alí. U mnohých byl velmi oblíbený, ale egyptští správci ho jako chalífu nepřijali. Později se proti němu postavili i někteří členové jeho vlastní gardy. Zažil dvě velká povstání a po pouhých pěti letech bouřlivé vlády byl zavražděn. Toto období je známé jako Fitna neboli první islámská občanská válka.
Muávija, Uthmánův příbuzný a guvernér Sýrie, se stal jedním z Alího vyzyvatelů. Po Alího smrti se stal chalífou. Za jeho vlády se chalífát poprvé stal dědičným úřadem. Založil dynastii Umajjovců.
V oblastech, které byly předtím pod perskou nebo byzantskou nadvládou, chalífové snížili daně, zajistili větší místní autonomii, větší náboženskou svobodu pro Židy a domorodé křesťany a přinesli mír lidem, kteří byli demoralizovaní a nespokojení kvůli ztrátám na životech a vysokým daním, jež byly důsledkem let byzantsko-perských válek.
Umajjovci, 661-750 n. l.
Za vlády Umajjovců se chalífát rychle geograficky rozrůstal. Islámská vláda se rozšířila na západ přes severní Afriku a Hispánii a na východ přes Persii a nakonec do Sindhu a Paňdžábu v dnešním Pákistánu. Stal se tak jedním z největších unitárních států v dějinách a jedním z mála států, které kdy rozšířily přímou vládu na tři kontinenty (Afriku, Evropu a Asii). Přestože neovládal celou Saharu, chalífovi vzdávala hold saharská Afrika obvykle prostřednictvím různých kočovných berberských kmenů.
Umajjovská dynastie neměla v muslimské komunitě všeobecnou podporu, a to především proto, že nebyla volena prostřednictvím šúry. Někteří podporovali významné rané muslimy, jako byl Al-Zubajr, jiní se domnívali, že by měli vládnout pouze členové Mohamedova rodu Banu Hašim nebo jeho vlastní rod, potomci Alího. Docházelo k četným vzpourám proti Umajjovcům a také k rozkolům v řadách Umajjovců (zejména k soupeření mezi Jamanem a Kajsem). Nakonec se stoupenci Banu Hišáma a stoupenci Alího rodu spojili, aby v roce 750 svrhli Umajjovce. Šíˤat ˤAlí, "strana Alího", však byla opět zklamána, když se moci ujala abbásovská dynastie, neboť Abbásovci pocházeli z Muhammadova strýce ˤAbbáse ibn ˤAbd al-Muttáliba, a nikoli z Alího. Po tomto zklamání se šíˤat ˤAlí nakonec oddělili od většinových sunnitských muslimů a vytvořili několik dnešních šíˤa denominací.
Umajjovský chalífát se stal vládcem islámského světa. Přestože si zachovali správní praktiky Sasánovců, považovali Umajjovci islám především za arabské náboženství a měli se na pozoru před perskou kulturou. Prosadili používání arabského jazyka v Persii, což vedlo k zániku středoperské neboli pahlavské abecedy ve prospěch nové arabsko-perské abecedy, která se používá dodnes. Pokusili se asimilovat Peršany podobně jako "arabizovali" a asimilovali Egypťany a Asyřany, ale s mnohem menším úspěchem.
Kalifát v Hispánii
Během umajjovského období byla Hispánie nedílnou provincií umajjovského chalífátu, kterému se vládlo z Damašku v Sýrii. Později chalífát získali Abbásovci a Al-Andalus (neboli Hispánie) se oddělil od abbásovského chalífy v Bagdádu a vytvořil vlastní chalífát. Kordóbský chalífát (خليفة قرطبة) vládl Pyrenejskému poloostrovu z města Kordóba v letech 929-1031. Toto období se vyznačovalo pozoruhodnými úspěchy v oblasti technologie, obchodu a kultury; v tomto období bylo postaveno mnoho mistrovských děl Španělska, včetně slavné Velké mešity v Córdobě. Titul chalífa (خليفة) si Abd-ar-Rahman III. přivlastnil 16. ledna 929; předtím byl znám jako córdobský emír (أمير قرطبة). Všichni cordóbští chalífové byli příslušníky umajjovské dynastie; stejná dynastie nesla titul cordóbský emír a vládla zhruba stejnému území od roku 756. Vláda chalífátu je známá jako období rozkvětu muslimské přítomnosti na Pyrenejském poloostrově, než se rozdělil na tajfy. Španělsko disponovalo významným počtem původního muslimského obyvatelstva až do roku 1610, kdy uspěla španělská inkvizice iniciovaná katolíky, která vyhnala veškeré zbytky španělského muslimského (moriského) nebo židovského obyvatelstva.
Abbásovci, 750-1258 n. l.
Abbásovci měli po více než tři století nepřetržitou řadu chalífů, kteří upevňovali islámskou vládu a rozvíjeli velký intelektuální a kulturní rozvoj na Blízkém východě. V roce 940 moc chalífátu pod vládou Abbásovců slábla, protože vliv získávali nearabové, zejména Berbeři v severozápadní Africe, Turci a později v druhé polovině 13. století mamlúci v Egyptě, a sultáni a emírové se stávali stále nezávislejšími. Chalífát však přetrval jako symbolická pozice i jako sjednocující entita islámského světa. v období vlády abasíjovské dynastie nezůstaly abasíjovské nároky na chalífát bez odezvy. Šíˤa Ubajd Alláh al-Mahdí Billah z dynastie Fátimovců, která se hlásila k potomkům Mohameda prostřednictvím jeho dcery, si v roce 909 nárokoval titul chalífy a vytvořil tak samostatnou linii chalífů v severní Africe. Fatimidští chalífové, kteří zpočátku ovládali Maroko, Alžírsko, Tunisko a Libyi, rozšířili svou vládu na dalších 150 let a zmocnili se Egypta a Palestiny, než se dynastii Abbásovců podařilo zvrátit situaci a omezit vládu Fatimidů na Egypt. Fatimidská dynastie nakonec skončila v roce 1171. Umajjovská dynastie, která přežila a začala vládnout muslimským provinciím ve Španělsku, získala v roce 929 zpět titul chalífy a vydržela až do svého svržení v roce 1031.
Stínový chalífát, 13.-16. století n. l.
V roce 1258 došlo k dobytí Bagdádu a popravě abbásovského chalífy al-Musta'sima mongolskými vojsky pod vedením chána Hulagua. O tři roky později byl v Káhiře pod patronací mamlúckého sultanátu dosazen do funkce chalífy přeživší člen abbásovského rodu, jehož autorita se však omezovala na ceremoniální a náboženské záležitosti a pozdější muslimští historici ji označovali za "stínový" chalífát.
Osmanská říše, 16.-20. století n. l.
Osmanští vládci byli známí především pod titulem sultán a někdy používali také titul chalífa. Mehmed II. a jeho vnuk Selim I. jej používali k ospravedlnění dobývání islámských zemí. Jak se Osmanská říše rozrůstala a sílila, začali se osmanští vládci počínaje Selimem I. hlásit ke kalifské autoritě.
Osmanští panovníci používali titul "chalífa" symbolicky při mnoha příležitostech, ale byl posílen, když Osmanská říše v roce 1517 porazila mamlúcký sultanát a ovládla většinu arabských zemí. Poslední abbásovský chalífa v Káhiře, al-Mutawakkil III., byl vzat do vazby a převezen do Istanbulu, kde se údajně vzdal chalífátu ve prospěch Selima I.
Poté, co Osmané prohráli válku s Ruským impériem, podepsali v roce 1774 s Ruskem mírovou smlouvu. Sultán se musel vzdát rozsáhlých území, včetně těch s velkým počtem muslimského obyvatelstva, jako byl Krym, ve prospěch Ruské říše. Sultán Abdul Hamid I. si však připsal diplomatické vítězství, když se v rámci mírové smlouvy jmenoval protektorem muslimů v Rusku. Rusko se mezitím stalo ochráncem křesťanů v Osmanské říši. Bylo to poprvé, kdy evropská mocnost uznala politický význam osmanského chalífy mimo osmanské hranice. Přestože se osmanské hranice zmenšovaly, pravomoci osmanského chalífy rostly.
Kolem roku 1880 sultán Abdul Hamid II. tento titul obnovil jako prostředek proti šíření evropského kolonialismu v muslimských zemích. Jeho nárok byl nejhorlivěji přijímán muslimy v Britské Indii. V předvečer první světové války představoval osmanský stát navzdory své slabosti vůči Evropě největší a nejmocnější nezávislý islámský politický útvar. Sultán se však těšil určité autoritě i za hranicemi své zmenšující se říše jako chalífa muslimů v Egyptě, Indii a Střední Asii.
Hnutí chiláfát, rok 1920
Ve 20. letech 20. století se na britských koloniálních územích v Asii rozšířilo hnutí chiláfát, hnutí na obranu osmanského chalífátu. Zvláště silné bylo v britské Indii, kde se stalo místem shromáždění indických muslimů a bylo jedním z mnoha protibritských indických politických hnutí, které se těšilo široké podpoře. Mezi jeho vůdce patřili Maulana Mohammad Ali, jeho bratr Shawkat Ali a Abul Kalam Azad, Mukhtar Ahmed Ansari a Hasrat Mohani. Po určitou dobu působilo ve spojenectví s hinduistickými komunitami a bylo podporováno Móhandásem Karamčandem Gándhím, který byl členem Ústředního výboru Khilafat. Po zatčení nebo útěku vůdců však hnutí ztratilo na dynamice a od hlavní organizace se odštěpila řada odnoží.
Konec chalífátu, rok 1924
3. března 1924 první prezident Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk v rámci svých reforem ústavně zrušil instituci chalífátu. Jeho pravomoci v rámci Turecka byly převedeny na Velké národní shromáždění Turecka (parlament) nově vzniklé Turecké republiky a od té doby je tento titul neaktivní. V roce 2014 se k titulu přihlásil Islámský stát v Iráku a Levantě, ale většina muslimů jej nepřijala.
