Libye

Hranice Libye se dotýkají Egypta, Súdánu, Čadu, Alžírska, Nigeru a Tuniska. Na severu ji omývá Středozemní moře. Hlavním městem Libye je Tripolis, který je přístavem na moři. V Tripolisu žije asi milion obyvatel. Libye se rozkládá na ploše asi 1 760 000 km ²(679 540 km²).

Nejvyšší bod Libye je Bikku Bitti 2 267 m n. m. a nejnižší bod Sabkhat Ghuzayyil -47 m pod hladinou moře. Většina země je rovinatá, s rozsáhlými pláněmi. Kvůli suchu je pouze 1,03 % půdy vhodné pro zemědělství.

Oblast kolem Tripolisu se nazývá Tripolitánie a byla nejrozvinutější během osmanské okupace.

Kyrenaika je oblast na severovýchodním pobřeží. Od Tripolitanie ji odděluje Sirtský záliv. Název jí dali Řekové, kteří zde v roce 630 př. n. l. postavili město Cirene. Zahrnuje města Tobruk a Benghází.

Fezzán je pouštní oblast na jihozápadě Libye, kterou Italové v roce 1912 připojili k Tripolisu. Po válce tuto oblast spravovala Francie, která ji chtěla připojit ke svému impériu.

V roce 2011 žilo v Libyi údajně přibližně 6 597 960 obyvatel. To není na zemi s tak velkou rozlohou velké číslo, takže hustota zalidnění Libye je nízká. Je to způsobeno tím, že velká část Libye se nachází v saharské poušti. Většina obyvatel Libye žije ve městech na pobřeží. Lidé z Libye se nazývají Libyjci.

Libyjci jsou většinou Arabové, ale mnoho z nich jsou Berbeři, což je skupina, která zahrnuje kočovné Tuaregy ze severní Afriky. Asi 95 % Libyjců je arabsko-berberského původu. Téměř všichni Libyjci jsou sunnitští muslimové.

Od roku 2007 je Libye rozdělena na 22 okresů.

• Tripolis
• Benghází
• Al Bayda
• Misratah
• Tobruk

Ropa byla v Libyi objevena v roce 1958 a tvoří přibližně 95 % příjmů země z vývozu. Ropa tvoří asi 25 % libyjského HDP. Mezi další vývozní artikly patří zemní plyn, sůl, vápenec a sádrovec. Vzhledem k tomu, že velkou část země tvoří poušť, musí Libye dovážet asi 75 % potravin. Pěstuje však pšenici, ječmen, olivy, datle, citrusy, arašídy, sóju a mnoho druhů zeleniny. V roce 1984 bylo zahájeno budování 3 862 km dlouhého potrubí, které má přivádět podzemní vodu ze Sahary do pobřežních oblastí pro zavlažování. Náklady na výstavbu potrubí, jehož dokončení potrvá 25 let, se odhadují na přibližně 25 miliard dolarů. Nazývá se Velká umělá řeka a je největším projektem rozvoje vodních zdrojů na světě.

Libyjské peníze se nazývají libyjský dinár. V roce 1971 nahradil staré peníze, libyjskou libru. V jednom dináru je 1000 dirhamů. Dinár je název peněz v mnoha islámských zemích. Název pochází ze staré římské mince, denáru.

Libye se skládá ze tří regionů: Tripolitánie, Kyrenaiky a Fezzánu. Tripolitánie je oblast na severozápadním pobřeží, která se kdysi nazývala Tripolské království. Vládli zde Turci z Osmanské říše. V roce 1805 vstoupily USA do války s Tripolským královstvím kvůli problémům s pirátstvím ve Středozemním moři. USA odmítly platit tureckým vládcům zvýšené peníze na "ochranu".

Tripolitánie a Kyrenaika byly obsazeny Italy během italsko-turecké války v letech 1911-1912. Důvodem války bylo vytvoření italské kolonie. Tvrdili, že tato oblast byla kdysi součástí Římské říše a patřila Itálii. Italové byli první zemí, která použila letadla ke shazování bomb, když v roce 1911 zaútočili na Tripolis.

Mnoho tisíc italských osadníků se přestěhovalo do Libye, aby zde založili podniky a farmy, které měly zásobovat Itálii a její říši potravinami a produkty.Libyjcům byla část jejich půdy v Kyrenaice násilně odebrána a asi 70 000 lidí zemřelo během bojů, vyhladovělo nebo je zdecimovala strašlivá epidemie (tzv. "španělská chřipka") v roce 1918. Mnoho tisíc jich uprchlo do Egypta, ale brzy se vrátili zpět, když nový italský guvernér Italo Balbo začal vůči Arabům zaujímat přátelský postoj.

Italská Libye zažila koncem 30. let 20. století obrovský rozvoj, vznikly nové železnice, přístavy, nemocnice, letiště a silnice. V těchto letech došlo k rozmachu zemědělské ekonomiky díky vzniku mnoha desítek nových vesnic pro italské a arabské zemědělce. U Tripolisu se dokonce konaly mezinárodní automobilové závody (Velká cena Tripolisu).

Velká část severoafrické kampaně druhé světové války se odehrála v Libyi, včetně bitvy u Tobruku. Britové se Tripolitánie zmocnili v roce 1942 a vládli jí až do roku 1951.

Spojené království Libye

Po druhé světové válce vládli libyjským regionům vojenští guvernéři z Británie i Francie. V roce 1951 vyhlásila Organizace spojených národů z Libye nezávislý stát - Spojené království libyjské. Mělo se jednat o konstituční monarchii, které vládl král Idris I. a jeho nástupci. Idris (Muhammad Idris bin Muhammad al-Mahdí as-Senussi) (13. března 1890-25. května 1983) byl kyrenajským emírem, ale v roce 1922 odešel do exilu v Egyptě. Na konci války se s podporou Velké Británie vrátil jako emír. Byl také požádán, aby se stal emírem Tripolitánie. Podařilo se mu sjednotit tyto tři regiony a 24. prosince 1951 se stal králem Spojeného libyjského království.

Problémy, kterým Libye čelila, byly obrovské. Země byla chudá a měla jen málo zboží na vývoz. Pouze 250 000 lidí umělo číst. Bylo zde pouze 16 libyjských vysokoškoláků, žádní libyjští lékaři, inženýři, lékárníci nebo zeměměřiči. Organizace spojených národů odhadovala, že 10 % lidí bylo slepých kvůli očním chorobám, zejména trachomu. Idris se jako náboženský vůdce příliš nezajímal o vládní záležitosti. Jeho vláda byla považována za zkorumpovanou a neudělala nic proti rostoucímu arabskému nacionalismu, který v roce 1952 vynesl k moci v Egyptě Násira. Po objevení ropy se Libye stala jednou z největších producentů ropy na světě. Mnoho Libyjců mělo pocit, že Kyrenaika dostává z ropy více peněz než zbytek země. Mnoho peněz z ropy také putovalo do zámořských společností.

Libyjská arabská republika

Časně ráno 1. září 1969 se skupina vojenských důstojníků zmocnila vlády státním převratem. Náčelníkem generálního štábu byl jmenován plukovník Muammar Kaddáfí. V letech 1970-1972 zastával funkci předsedy vlády. Zahájil politický systém nazvaný "Třetí univerzální teorie". Jedná se o směs socialismu a islámu, založenou na kmenové vládě. Měl být zaveden samotným libyjským lidem v jedinečné formě "přímé demokracie". Al-Kaddáfí ji nazval "džamahírií".

Mezi jeho první kroky patřilo převzetí kontroly nad ropou a poslání zbývajících italských osadníků zpět do Itálie. Uzavřel také americkou základnu USAF.

Velká socialistická lidová libyjská arabská džamáhíríja

V roce 1977 se Libye stala "Al-Jamahiriya al-`Arabiyah al-Libiyah ash-Sha`biyah al-Ishtirakiyah al-Uzma" . V angličtině tento název znamená "Velká socialistická lidová libyjská arabská džamáhiríja".

Libye údajně sponzorovala protizápadní skupiny. Kaddáfí otevřeně podporoval hnutí za nezávislost, jako je Africký národní kongres Nelsona Mandely, Organizace pro osvobození Palestiny, Irská republikánská armáda, Fronta Polisario (Západní Sahara) a další. Z tohoto důvodu byly negativně ovlivněny zahraniční vztahy Libye s několika západními státy, což se stalo důvodem pro bombardování Libye ze strany USA v roce 1986. Kaddáfí bombardování přežil, akci USA odsoudila řada zemí i Valné shromáždění OSN.

Libye také dodávala zbraně a peníze Irské republikánské armádě během jejího boje s britskou vládou v Severním Irsku. Kaddáfí navázal dobré vztahy s kolumbijskou revoluční marxisticko-leninskou guerillovou skupinou FARC. Mezi další aktivity patřil například libyjský příspěvek k válce o Falklandy, kdy Kaddáfí poskytl argentinské vládě 20 odpalovacích zařízení, 60 raket SA-7, kulomety, minomety a miny. Libye se údajně podílela na bombových útocích na let Pan Am 103 nad skotským Lockerbie v roce 1988 a na francouzském letu UTA 772 v roce 1989, přestože vyšetřování nenašlo žádné důkazy o tom, že by Libye hrála nějakou roli.

Organizace spojených národů zavedla hospodářské sankce proti Libyi v roce 1992. Tyto sankce zabránily ostatním zemím prodávat zbraně, investovat peníze nebo dokonce umožnit svým lidem navštívit Libyi. Po šesti dnech, kdy USA zajaly iráckého Saddáma Husajna, se Kaddáfí zřekl libyjských programů zbraní hromadného ničení a uvítal mezinárodní inspekce, které měly ověřit, zda tento závazek dodrží. Kaddáfí vyjádřil naději, že jeho příkladu budou následovat i další země. V témže roce OSN sankce zrušila. Kaddáfí vyřešil otázku letecké katastrofy v Lockerbie tím, že rodinám obětí vyplatil 2,7 miliardy USD. Libyjský premiér Šukrí Ghanem v rozhovorech řekl, že Kaddáfí "platí cenu za mír" se Západem, a naznačil, že Libye v případu nehrála žádnou roli. Pozorovatelé OSN by takové prohlášení kvitovali a celou záležitost zpochybnili.

Kaddáfí se také zasadil o navázání normálních vztahů s ostatními zeměmi. Zemi mohli navštívit západoevropští představitelé a mnoho pracovních a obchodních delegací. Svou první cestu do západní Evropy po 15 letech uskutečnil v dubnu 2004, kdy přijel do Bruselu. Znovu navázal vztahy s Ruskem, které od rozpadu Sovětského svazu zůstaly nečinné.

V roce 2010 byl libyjský index lidského rozvoje nejvyšší v Africe, země se umístila na 53. místě jako země s "vysokou životní úrovní". Libye zůstala zemí bez dluhů. V roce 2011 byla lidská práva v Libyi oceněna Radou OSN pro lidská práva. Po občanské válce se však zdá, že se lidská práva zhoršují. V březnu 2013 bylo podle Barnabášova fondu na území Libye mučeno nejméně 48 křesťanů, jeden zemřel ve vazbě.

Sufražetka

Volit může každý Libyjec starší 18 let. To znamená, že volební právo je v Libyi všeobecné.

V únoru 2011 vypukla v Libyi občanská válka, když povstalci bojovali proti plukovníkovi Muammaru Kaddáfímu a jeho vládě. NATO zasáhlo do války ve prospěch povstalců. Někteří povstalci však měli vazby na al-Káidu. NATO ukončilo svou misi v říjnu poté, co byl plukovník Kaddáfí údajně zabit. Po skončení občanské války pokračovala nízká úroveň povstání věrných al-Kaddáfího. Mezeru po revoluci zaplnily ozbrojené milice. V Tripolisu a Tobruku byly zorganizovány dvě různé národní vlády a mnoho bojovníků se neřídilo ani jednou z nich.