Irská republikánská armáda

Původní IRA

Irská republikánská armáda (irsky Óglaigh na hÉireann) vznikla spojením části Irského bratrstva s milicemi Irské občanské armády po Velikonočním povstání v roce 1916.

Po jednostranném vyhlášení nezávislosti irským parlamentem v roce 1919 pokračovala IRA ve válce proti britské okupaci v rámci tzv. irské války za nezávislost. Ta skončila v roce 1921 podpisem anglo-irské smlouvy, která rozdělila ostrov na Irskou republiku a Severní Irsko. Podpis smlouvy vedl k rozkolu v IRA mezi těmi, kteří byli proti smlouvě, a těmi, kteří byli pro ni. To vedlo k velmi tvrdé občanské válce, v níž se na různých stranách ocitli bývalí přátelé a dokonce i rodinní příslušníci. IRA občanskou válku prohrála, ale skupina nezanikla a pokračovala v boji proti Velké Británii.

Problémy

Ve 30. letech 20. století dosáhla levicová skupina jistých úspěchů při překonávání rozdělení mezi katolíky a protestanty v Severním Irsku^[] . Odmítnutí vedení IRA spolupracovat na tomto postupu vedlo k dalšímu rozdělení. Frank Ryan vedl část skupiny Kongres po Španělsku, kde se ve španělské občanské válce postavili proti generálu Franciscu Francovi. ^[]

Brutální policejní zásahy proti severoirskému hnutí za občanská práva a nájezdy loajalistických polovojenských jednotek v roce 1967 vrátily IRA na mapu. V té době a až do konce 80. let byli severoirští katolíci v právním vakuu a byli de facto zranitelní vůči rozmarům oficiálních z Británie podporovaných severoprotestantských policejních sil a polovojenských skupin^[] . Otevřené násilí až po vraždy, mučení, otevřené stíhání, pomluvy a vyloučení z kvalifikovaného vzdělávání a veřejných funkcí byly pro severoirské katolíky léta normální^[] . IRA získala podporu velké části katolického obyvatelstva a měla téměř status "ochranné moci". Násilí podporovali i někteří irští Američané.

V 60. letech existovaly rozdíly mezi armádou a provizory orientovanými spíše na marxistickou teorii. To vedlo v roce 1969 k opětovnému rozdělení na Provizorní irskou republikánskou armádu PIRA a "oficiální" skupinu OIRA, která se silně orientovala na hnutí za občanská práva. "Oficiální" křídlo IRA se nikdy formálně nerozpustilo, ale de facto zhruba od roku 1980 již není relevantní. V 80. letech se změnilo vedení Prozatímní IRA, místo veteránů z jihu přešli na klíčové pozice mladší aktivisté ze Severního Irska. Do čela Sinn Féin se dostal Gerry Adams, strana se jednoznačně přiklonila k levici. V roce 1993 inicioval společně se sociálními demokraty John Hume mírový proces, v srpnu 1994 IRA jednostranné příměří, předpoklad pro vytvoření Velkopáteční dohody. Navzdory příměří zůstala IRA aktivní, i když nebojovala.

V posledním válečném stavu se udržely pouze dvě malé odštěpené skupiny: Skutečná IRA a Kontinuitní IRA. Při útoku bombou nastraženou v autě odštěpenecké skupiny, která se nazývá "Skutečná IRA", bylo v srpnu 1998 v severoirském Omaghu zabito celkem 29 osob. Dne 28. V červenci 2005 skončila ozbrojená válka IRA. "Všichni IRA-vojáci dostali pokyn složit zbraně," uvádí se v prohlášení z dnů IRA a pokračuje: "Věříme, že nyní existuje alternativní cesta, (...) britská vláda v naší zemi skončí." 26. září 2005 oznámil úplné odzbrojení IRA šéf odzbrojovací komise, kanadský generál John de Chastelain. Zničení zbraní byli přítomni dva pastoři, jeden katolický a jeden protestantský, jako důkaz nebylo povoleno pořídit žádné fotografie ani videozáznam. 29. V říjnu 2005 Gerry Adams prohlásil, že kampaň IRA "jasně skončila".