Italská Libye
Italská Libye byla od roku 1911 do roku 1947 (oficiálně) kolonií Italského království. Italská Libye se v roce 1911 odtrhla od Osmanské říše. Libyjští muslimové ještě několik let bojovali proti křesťanským Italům, především během první světové války.
Bojů přibylo po nástupu diktátora Benita Mussoliniho k moci v Itálii. Idris (pozdější libyjský král) uprchl v roce 1922 do Egypta. V letech 1922 až 1928 vedla italská vojska pod vedením generála Badoglia "trestnou pacifikační" kampaň. Badogliův nástupce v poli, maršál Rodolfo Graziani, přijal pověření od Mussoliniho pod podmínkou, že mu bude umožněno potlačit libyjský odpor, aniž by se musel řídit italským nebo mezinárodním právem. Mussolini údajně okamžitě souhlasil a Graziani zintenzivnil útlak. Někteří Libyjci se nadále bránili, přičemž nejsilnější hlasy nesouhlasu přicházely z Kyrenaiky. Vůdcem povstání se stal Omar Muchtar, šejk z kmene Sennusi.
Po velmi sporném příměří z 3. ledna 1928 dosáhla italská politika v Libyi úrovně plné války, včetně deportací a koncentrace obyvatel severní Kyrenaiky, aby se povstalci zbavili podpory místního obyvatelstva. Po zajetí Omara Mukhtara 15. září 1931 a jeho popravě v Benghází odpor ustal. Omezený odpor proti italské okupaci vykrystalizoval kolem šejka Idrise, sennusiho emíra Kyrenaiky.
Územní růst italské Libye Území darované Itálii Osmanskou říší v roce 1912 Itálie fakticky kontrolovala pouze pět přístavů Území darovaná Francií a Velkou Británií 1919 a 1926 Území darovaná Francií a Velkou Británií 1934/35
Italský vlak "Littorina" v Kyrenaice
Vytvoření položky "Libye"
V roce 1934 byla Libye plně pacifikována a nový italský guvernér Italo Balbo zahájil politiku integrace mezi Araby a Italy. Nové zákony z roku 1939 umožnily muslimům vstoupit do Národní fašistické strany a zejména do "Muslimského sdružení Lictorio" (Associazione Musulmana del Littorio). Reformy z roku 1939 rovněž umožnily vytvoření libyjských vojenských jednotek v rámci italské armády. Během severoafrického tažení za druhé světové války to přineslo Itálii silnou podporu mnoha muslimských Libyjců, kteří se přihlásili do italské armády.
Guvernér Balbo vytvořil "Libyi" v roce 1934, kdy sjednotil Tripolitánii, Kyrenaiku a Fezzán do jedné země. V letech 1934 až 1940 rozvíjel novou "Italskou Libyi" a vytvořil obrovskou infrastrukturu včetně 4 000 km silnic, 400 km úzkorozchodných železnic, nového průmyslu a mnoha nových zemědělských vesnic.
Libyjské hospodářství prosperovalo, především v zemědělství. Rozvíjely se i některé výrobní činnosti, většinou spojené s potravinářským průmyslem. Bylo realizováno mnoho staveb. Italové navíc poprvé v Libyi zpřístupnili moderní lékařskou péči a zlepšili hygienické podmínky ve městech. Byla také vytvořena rozsáhlá síť spojení s Itálií, a to po moři i letecky (např. letecká linka Linea dell'Impero, která spojovala Libyi s Římem a s Etiopií/Somálií).
Howard Christie napsal, že:
Italové začali v Tripolitánii a Cirenaice podnikat v mnoha různých oborech. Patřily k nim továrna na výbušniny, železniční dílny, automobilka Fiat, různé potravinářské závody, elektrotechnické dílny, železárny, vodárny, továrny na zemědělské stroje, pivovary, lihovary, továrny na sušenky, tabáková továrna, koželužny, pekárny, vápenky, cihelny a cementárny, travní průmysl Esparto, mechanické pily a společnost Petrolibya (Trye 1998). Italské investice do její kolonie měly využít nové kolonisty a zvýšit její soběstačnost. Celkový počet původních italských obyvatel pro Libyi činil v roce 1940 110 575 z celkového počtu 915 440 obyvatel (General Staff War Office 1939, 165/b).
Guvernér Balbo podpořil výstavbu mnoha nových vesnic pro tisíce italských kolonistů v pobřežních oblastech "italské Libye" a nových vesnic pro Araby.
Libye byla za druhé světové války důležitým válčištěm. Dne 13. září 1940 využila italská vojska "Via Balbia" (Mussoliniho dálnice v severní Libyi) k invazi do Egypta. Britská a spojenecká spojenecká vojska z Egypta pod velením Wavella uskutečnila úspěšné dvouměsíční tažení (Tobruk, Bengasi, El Agheila). V letech 1940-43 zde probíhaly také protiútoky pod vedením Rommela. V listopadu 1942 spojenecká vojska znovu dobyla Kyrenaiku; do února 1943 byli z Libye vyhnáni poslední němečtí a italští vojáci.
