Poslední ruský car Mikuláš II. vládl Rusku až do března 1917, kdy bylo Ruské impérium ovládnuto a na jeho místo nastoupila krátkodobá "prozatímní vláda" vedená Alexandrem Kerenským, kterou v listopadu svrhli bolševici.
V letech 1917 až 1922 předcházel Sovětskému svazu Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), která byla samostatným státem, stejně jako ostatní sovětské republiky v té době. Sovětský svaz oficiálně vznikl v prosinci 1922 jako svaz ruské (známé také jako bolševické Rusko), ukrajinské, běloruské a zakavkazské sovětské republiky, v nichž vládly komunistické bolševické strany.
Revoluce a nadace
Extrémní vládní změny v Ruské říši začaly s povstáním děkabristů v roce 1825, a přestože nevolnictví bylo v roce 1861 odstraněno, bylo ho dosaženo za podmínek nevýhodných pro rolníky (chudé zemědělské dělníky) a posloužilo k povzbuzení měšťanů (revolucionářů). Parlament (zákonodárné shromáždění) - Státní duma - byl vytvořen v roce 1906 po ruské revoluci v roce 1905, ale car protestoval proti lidem, kteří se snažili přejít od absolutní ke konstituční monarchii. Vzpoury pokračovaly a během první světové války se ještě zhoršily v důsledku neúspěchu a nedostatku potravin v lidových městech.
Povstání v Petrohradě, které bylo reakcí na válečný úpadek ruské ekonomiky a morálky, vyvolalo "únorovou revoluci" a odstraněnívlády v březnu 1917. Carskou samovládu nahradila ruská "Prozatímní vláda", jejíž představitelé hodlali uspořádat volby do ruského Ústavodárného shromáždění a pokračovat ve válce na straně Dohody v první světové válce.
Současně v celé zemi vznikaly dělnické rady, tzv. sověty. Bolševici v čele s Vladimírem Iljičem Leninem prosazovali socialistickou revoluci v sovětech i na ulicích. V listopadu 1917 během "říjnové revoluce" převzali moc od Prozatímní vlády. V prosinci bolševici podepsali příměří (mír) s ústředními mocnostmi. V březnu, po dalších bojích, sověti definitivně opustili válku a podepsali Brestlitevskou smlouvu.
V dlouhé a krvavé ruské občanské válce zvítězila nová sovětská moc. Občanská válka mezi rudými a bílými začala v roce 1917 a skončila v roce 1923. Její součástí byla sibiřskáintervence a další zahraniční zásahy, vyvraždění Mikuláše II. a jeho rodiny a hladomor v roce 1921, při kterém zahynulo asi 5 milionů lidí. V březnu 1921 byl během souvisejícího konfliktu s Polskem podepsán Rižský mír, který rozdělil sporná území v Bělorusku a na Ukrajině mezi Polskou republiku a Sovětské Rusko. Podobné konflikty musel Sovětský svaz řešit i s nově vzniklou Finskou republikou, Estonskou republikou, Lotyšskou republikou a Litevskou republikou, které se během občanské války dostaly mimo území impéria.
Sjednocení sovětských republik
28. prosince 1922 schválili obyvatelé Ruské SFSR, Zakavkazské SFSR, Ukrajinské SSR a Běloruské SSR Smlouvu o vytvoření SSSR a Deklaraci o vytvoření SSSR, čímž vznikl Svaz sovětských socialistických republik. Tyto dva dokumenty byly uvedeny v platnost 1. sjezdem sovětů SSSR a podepsány vedoucími delegací.
1. února 1924 byl SSSR přijat Britským impériem jako samostatná země. V roce 1924 byla také schválena sovětská ústava (soubor zákonů), která uvedla v platnost spojení Ruské SFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR z prosince 1922 a vytvořila "Svaz sovětských socialistických republik" (SSSR).
Velké změny v hospodářství, průmyslu a politice země začaly v prvních dnech sovětské moci v roce 1917. Velká část z nich byla provedena podle bolševických počátečních dekretů, dokumentů sovětské vlády, které podepsal Vladimír Iljič Lenin. Jedním z nejdůležitějších a nejpozoruhodnějších průlomů byl plán GOELRO, který plánoval zásadní změnu sovětského hospodářství založenou na úplné elektrifikaci země. Plán byl vypracován v roce 1920 a týkal se období 10 až 15 let. Zahrnoval vytvoření sítě 30 regionálních elektráren, včetně deseti velkých vodních elektráren, a četných velkých průmyslových organizací s elektrickým pohonem. Plán se stal prototypem pro následující pětileté plány a byl v podstatě naplněn do roku 1931. Konec
Stalinova vláda
V Sovětském svazu vládla od jeho počátků komunistická strana (bolševici) jako stát jedné strany. Po hospodářské politice válečného komunismu během občanské války sovětská vláda ve 20. letech 20. století povolila koexistenci některých soukromých podniků se znárodněným průmyslem a totální rekvizice potravin na venkově byla nahrazena potravinovou daní (viz Nová hospodářská politika).
Sovětští představitelé tvrdili, že vláda jedné strany je nezbytná, protože zajistí, že se do Sovětského svazu nevrátí "kapitalistické vykořisťování" a že principy demokratického centralismu budou reprezentovat vůli lidu. Debata o budoucnosti ekonomiky poskytla sovětským vůdcům zázemí pro převzetí větší moci v letech po Leninově smrti v roce 1924. Zpočátku měla Lenina nahradit "trojka" ve složení Grigorij Zinovjev z Ukrajiny, Lev Kameněv z Moskvy a Josif Stalin z Gruzie.
Stalin vedl zemi během druhé světové války a studené války. Tábory Gulagu se značně rozšířily a pojaly miliony vězňů. Po jeho smrti pokračoval v jeho politice Georgij Malenkov. Nikita Chruščov některé Stalinovy politiky změnil, ale Leonid Brežněv a Alexej Kosygin zachovali dosavadní stav.
Po revizi ústavy z roku 1936 se Sovětský svaz přestal chovat jako svaz republik a spíše jako jedna superzemě.
Chruščovova éra
Stalin zemřel 5. března 1953. V následujícím boji o moc nakonec v polovině 50. let zvítězil Nikita Chruščov. V roce 1956 odsoudil Stalinovy represe a zmírnil kontrolu strany a společnosti. Tento krok byl znám jako destalinizace.
Moskva považovala východní Evropu za velmi důležitou nárazníkovou zónu pro předsunutou obranu svých západních hranic. Z tohoto důvodu se SSSR snažil posílit svou kontrolu nad tímto regionem. Toho dosáhl tím, že východoevropské země přeměnil v satelitní státy, které byly závislé na jeho vedení a poslušně se mu podřizovaly. K potlačení protistalinských povstání v Maďarsku a Polsku v roce 1956 byla použita sovětská vojenská síla.
Na konci 50. let vedla konfrontace s Čínou ohledně politiky SSSR k čínsko-sovětskému rozkolu. To mělo za následek zlom v celém světovém marxisticko-leninském hnutí. Vlády v Albánii, Kambodži a Somálsku se rozhodly spojit s Čínou namísto SSSR.
Během tohoto období na přelomu 50. a 60. let Sovětský svaz pokračoval v pokroku ve vesmírných závodech. Soupeřil se Spojenými státy. SSSR vypustil první umělou družici Sputnik 1 v roce 1957, živého psa jménem Lajka v roce 1957, prvního člověka Jurije Gagarina v roce 1961, první ženu ve vesmíru Valentinu Těreškovovou v roce 1963, Alexeje Leonova, prvního člověka, který se prošel vesmírem v roce 1965, první měkké přistání na Měsíci kosmickou lodí Luna 9 v roce 1966 a první měsíční rovery Lunochod 1 a Lunochod 2.
Leonid Brežněv
Leonid Brežněv vedl Sovětský svaz od roku 1964 až do své smrti v roce 1982. K moci se dostal poté, co přesvědčil vládu, aby svrhla tehdejšího vůdce Nikitu Chruščova. Brežněvova vláda je často spojována s úpadkem sovětské ekonomiky a spuštěním řetězce událostí, které vedly ke konečnému rozpadu svazu. Měl mnoho medailí, které si sám udělil. Třikrát byl vyznamenán Hrdinou Sovětského svazu (nejvyšší vyznamenání). Brežněva vystřídal Jurij Andropov, který zemřel o několik let později. Andropova vystřídal křehký a stárnoucí Konstantin Černěnko. Černěnko zemřel pouhý rok po nástupu do funkce.
V roce 1980 hostil Sovětský svaz letní olympijské hry, které zahajoval a ukončoval Brežněv. Hry byly silně bojkotovány západními zeměmi, zejména Spojenými státy. Během závěrečného ceremoniálu byla místo vlajky Spojených států vztyčena vlajka města Los Angeles (jako symbol dalšího hostitelského města/národa) a v reakci na bojkot byla místo hymny Spojených států zahrána hymna olympijských her.
Brežněv byl po Stalinovi druhým nejdéle sloužícím sovětským vůdcem. Následuje seznam vedoucích představitelů (generálních tajemníků komunistické strany) v pořadí podle jejich funkčního období a délky působení ve vedení:
Chruščov a Gorbačov jsou jediní sovětští vůdci, kteří nezemřeli během výkonu své funkce. Lenin, Stalin a Chruščov jsou jediní vůdci, kteří během svého působení nebyli (de iure) hlavou státu.
Gorbačovova vláda
Michail Gorbačov byl posledním vůdcem Sovětského svazu. Byl jediným sovětským vůdcem, který se narodil po Říjnové revoluci, a byl tedy produktem Sovětského svazu, neboť v něm vyrostl. Spolu s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem podepsal smlouvu o zbavení se některých jaderných zbraní. Gorbačov zahájil sociální a ekonomické reformy, které lidem poskytly svobodu projevu, což jim umožnilo kritizovat vládu a její politiku. Vládnoucí komunistická strana ztratila kontrolu nad médii a lidmi. Noviny začaly otiskovat mnohá selhání, která Sovětský svaz ve své minulosti zamlčoval a popíral. Ekonomika Sovětského svazu zaostávala a vláda vynakládala velké prostředky na to, aby mohla konkurovat Západu.
Rozpuštění
V 80. letech sovětská ekonomika trpěla, ale byla stabilní. Gorbačovovy nové myšlenky se vymkly kontrole a komunistická strana ztratila kontrolu. Boris Jelcin byl (demokraticky) zvolen prezidentem Ruské SFSR, přestože Gorbačov si jeho nástup k moci nepřál. Litva vyhlásila nezávislost na Svazu a sovětská vláda požadovala, aby se vzdala své nezávislosti, jinak na ni pošle Rudou armádu, aby udržovala pořádek. Gorbačov vymyslel myšlenku udržet Sovětský svaz pohromadě s tím, že jednotlivé republiky budou nezávislejší, ale pod stejným vůdcem. Chtěl jej nazvat "Svaz sovětských suverénních republik", aby zachoval ruské iniciály jako CCCP (anglicky USSR).
Skupina komunistických vůdců, kterým se Gorbačovův nápad nelíbil, se pokusila ovládnout Moskvu a zabránit rozpadu Sovětského svazu. To jenom zvýšilo touhu lidí po nezávislosti. Pokus o převzetí moci sice přežil, ale ztratil veškerou moc mimo Moskvu. Rusko vyhlásilo nezávislost v prosinci 1991. Později v tomto měsíci podepsali představitelé Ruska, Běloruska a Ukrajiny smlouvu nazvanou Bělověžská dohoda o rozpuštění SSSR, což Gorbačova nesmírně rozzlobilo. Ten neměl jinou možnost než smlouvu přijmout a na Štědrý den roku 1991 rezignoval. Parlament Sovětského svazu (Nejvyšší sovět) Bělověžskou dohodu uzákonil, což formálně znamenalo rozpuštění Sovětského svazu. Následujícího dne byla z Kremlu naposledy spuštěna sovětská vlajka.
