Rozpad Sovětského svazu 1985–1991: přehled a následky

V letech 1969 až 1982 došlo v politice a ekonomice Sovětského svazu k velmi malým změnám. Se začátkem sovětské války v Afghánistánu se zhoršily i jeho vztahy se Spojenými státy. V té době byl prezidentem Spojených států Jimmy Carter a po něm Ronald Reagan. Jimmy Carter ukončil politiku détente - ukončení nepřátelských vztahů. Někteří historici se domnívají, že to mohl být jeden z důvodů, proč Sovětský svaz změnil svou politickou a hospodářskou politiku.

V březnu 1985 se generálním tajemníkem KSSS stal Michail Gorbačov. Pod jeho vedením zahájila nová skupina úředníků a vedoucích pracovníků proces změn v politice a ekonomice Sovětského svazu. Snažili se také zlepšit vztahy se západními zeměmi, jako jsou USA.

V té době se sovětské ekonomice dařilo dobře, ale byla pomalejší než ekonomiky jejích konkurentů na Západě. Také náklady na udržení Sovětského svazu jako supervelmoci byly obrovské. Tyto náklady zahrnovaly provoz rozsáhlé armády, provoz sítí KGB a poskytování peněz zemím blízkým Sovětskému svazu. Zároveň Sovětský svaz zaostával v technologickém rozvoji. Například: mnoho jeho továren používalo zastaralé technologie a zaostával ve využívání informačních technologií.

S ohledem na tyto a další důvody zahájil Gorbačov a jeho tým tři důležité politiky:

• Glasnost - což znamená politickou otevřenost.
• Perestrojka - ekonomické změny a restrukturalizace.
• Uskoreniye - což znamená urychlení hospodářského rozvoje.

Od dob Vladimíra Iljiče Lenina ve 20. letech 20. století neměli lidé v Sovětském svazu právo vlastnit osobní majetek a podnikat. Téměř vše vlastnila vláda. V roce 1988 vláda povolila lidem vlastnit některé druhy podniků v oblasti služeb, výroby a zahraničního obchodu. Vznikl systém družstevních restaurací, obchodů a výrobních podniků.

Glasnosť poskytla občanům větší svobodu slova a umožnila jim kritizovat vládu - což jim nikdy nebylo dovoleno. Vláda omezila cenzuru a kontrolu publikací. Vláda osvobodila mnoho politických vězňů. V lednu 1987 zahájil Gorbačov proces demokratizace sovětské politiky. V červnu 1988 Gorbačov zahájil proces snižování kontroly KSČ nad jednotlivými složkami vlády.

V prosinci 1988 schválil Nejvyšší sovět ustavení Sjezdu lidových zástupců, nového zákonodárného orgánu Sovětského svazu. V březnu a dubnu 1989 se konaly volby do Sjezdu lidových poslanců. Poslanci 15. března 1990 zvolili Gorbačova prvním výkonným prezidentem Sovětského svazu.

Výsledek

Mnohé Gorbačovovy kroky přinesly jiné než zamýšlené výsledky. Perestrojka a glasnosť, které měly posílit sovětskou ekonomiku, tak vyústily v něco zcela jiného. Mnoho faktorů a událostí se spojilo a nakonec vyústilo v rozpad Sovětského svazu.

V rámci politiky glasnosti (politické otevřenosti) ztratila sovětská vláda a komunistická strana kontrolu nad médii. Svobodná média upozornila veřejnost na mnoho špatných stránek společnosti a ekonomiky Sovětského svazu. Mezi tyto špatné aspekty patřilo špatné bydlení, alkoholismus, zneužívání drog, znečištění, zastaralé technologie v mnoha továrnách a korupce. Lidé se také dozvěděli o mnoha zločinech spáchaných Stalinem. Dozvěděli se například o vězních v gulazích, dohodě s Adolfem Hitlerem a velkých masakrech Stalinových odpůrců. Dále se lidé dozvěděli také podrobnosti o takových událostech, jako byla probíhající sovětská válka v Afghánistánu a špatné zvládnutí jaderné havárie v Černobylu (Sovětský svaz havárii veřejně přiznal až tři dny poté, co k ní došlo). Lidé se zkrátka dozvěděli o negativních stránkách sovětského života. Lidé začali ztrácet víru ve svůj sovětský systém a ideologii komunismu.

V roce 1989 sovětská vláda zjistila, že je pro ni příliš obtížné udržet si kontrolu nad východoevropským blokem, a rozhodla se nechat je, aby si svou budoucnost zvolili sami. Po skončení druhé světové války vládly ve všech těchto zemích s podporou Sovětského svazu komunistické vlády. Změna politiky Sovětského svazu vedla k pádu komunistických vlád v mnoha těchto zemích do roku 1990: v Bulharsku, Československu, východním Německu, Maďarsku, Polsku a Rumunsku.

Vzhledem k tomuto vývoji se mnoho "republik" Sovětského svazu chtělo osamostatnit. Politika glasnosti také uvolnila dlouho hledaný nacionalismus v "republikách", který sovětská vláda potlačovala a zakrývala. Některé republiky se pokusily osamostatnit.

Vedoucí představitelé považovali politiku perestrojky za odvážný krok ke zlepšení ekonomiky. Tyto kroky však nebyly příliš silné, aby zlepšily špatné ekonomické podmínky 80. let. Navzdory mnoha změnám ponechal Gorbačov a jeho tým mnoho aspektů sovětské ekonomiky beze změny. Pokračovala například kontrola cen, nekonvertibilita rublu a státní kontrola nad většinou výrobních prostředků. Do roku 1990 se ekonomická situace ještě zhoršila. Jako příklad lze uvést např:

• Vládní výdaje se zvýšily.
• Daňové příjmy se snížily, protože republiky přestaly platit daně.
• Příjmy z prodeje vodky se snížily, protože mnoho lidí přestalo pít.
• Vláda musela dávat peníze na podporu nerentabilních zemědělských podniků a průmyslových odvětví.
• Vláda sice odstranila řadu kontrolních mechanismů, ale nepřinesla další změny pro hladký přechod od státní kontroly ke svobodné ekonomice. To vedlo k mnoha problémům včetně nízké produkce.

Dne 7. února 1990 byl Ústřední výbor KSČ nucen uvolnit svou kontrolu nad mocí. Přibližně ve stejné době se začaly různé "republiky" Sovětského svazu hlásit o své právo stát se nezávislými. Přestaly se řídit zákony ústřední vlády Sovětského svazu. Přestaly také platit daně ústředním orgánům (Moskvy) Sovětského svazu. To oslabilo sovětskou autoritu a ekonomiku.

Během Gorbačovovy návštěvy litevského hlavního města Vilniusu v roce 1990 protestovalo na veřejném shromáždění asi 250 000 lidí. Dne 11. března 1990 vyhlásili představitelé Litvy nezávislost na Sovětském svazu. Sovětská centrální vláda však požadovala, aby se Litva vzdala své nezávislosti, a vyslala sovětskou armádu, která v Litvě nadále držela mnoho vojáků. Vláda prohlásila, že pokud bude chtít odejít, bude se muset řídit sovětskou ústavou. Sovětský svaz také provedl hospodářskou blokádu Litvy. V roce 1940 Sovětský svaz nezákonně obsadil také Estonsko a Lotyšsko. Dne 30. března 1990 prohlásili představitelé Estonska, že kontrola jejich země Sovětským svazem od roku 1940 byla nezákonná. Zároveň vyhlásili nezávislost. Vedoucí představitelé Lotyšska zahájili 4. května 1990 rovněž proces získání nezávislosti.

Dne 17. března 1991 se občané Sovětského svazu vyslovili pro zachování stávajícího Sovětského svazu v mírně pozměněné podobě. Pobaltské státy (Litva, Estonsko, Lotyšsko), Arménie, Gruzie a Moldavsko hlasování bojkotovaly. Ve všech ostatních devíti "republikách" Sovětského svazu se většina voličů vyslovila pro zachování Sovětského svazu. V červnu 1991 se konaly volby v Ruské republice Sovětského svazu. Boris Jelcin získal 57 % hlasů. Byl kritikem Michaila Gorbačova. Gorbačovem preferovaný kandidát, bývalý premiér Nikolaj Ryžkov, získal pouze 16 % hlasů.

Převrat

"Republiky" Sovětského svazu se 20. srpna 1991 dohodly na podepsání dohody, která z nich učinila téměř nezávislé republiky, ale součást federace se společným prezidentem, zahraniční politikou a armádou. Mnoho osob s tím však nesouhlasilo a chtělo rychlý přechod k tržnímu hospodářství, i kdyby to mělo znamenat rozpad Sovětského svazu. V KSSS a v armádě Sovětského svazu bylo mnoho dalších, kteří podporovali pokračování Sovětského svazu.

19. srpna 1991 někteří vysocí představitelé Sovětského svazu vytvořili "Státní výbor pro výjimečný stav". Ti zabránili podpisu výše uvedené dohody 20. srpna 1991. Mezi tyto vedoucí představitele patřili Gorbačovův viceprezident Gennadij Janajev, předseda vlády Valentin Pavlov, ministr obrany Dmitrij Jazov, šéf KGB Vladimir Křjučkov a mnoho dalších vysokých úředníků. Gorbačov byl v té době na dovolené na Krymu). Tito představitelé na něj uvalili domácí vězení. Vydali také příkazy zakazující veškerou politickou činnost a zakázali většinu novin.

Bylo to jako převrat. Organizátoři očekávali, že jejich akci podpoří lid. Lidé je však nepodpořili. Místo toho podpořili "Bílý dům" (Jelcinovu kancelář), tehdy symbolické sídlo ruské suverenity. Organizátoři puče se pokusili Borise Jelcina zatknout, ale neuspěli. Po třech dnech, 21. srpna, se převrat nezdařil. Úřady organizátory zadržely. Gorbačov se vrátil do funkce prezidenta Sovětského svazu. Gorbačovovy skutečné pravomoci se však snížily.

Na podzim 1991 ruská vláda převzala vládu svazu, ministerstvo po ministerstvu. V listopadu 1991 vydal Jelcin nařízení o zákazu KSSS v celé Ruské republice. V důsledku toho mnoho bývalých pracovníků CPSU opustilo CPSU a nastoupilo na nové pozice v nové ruské vládě.

Po neúspěšném převratu republiky Sovětského svazu zvýšily své úsilí o osamostatnění. Dne 6. září 1991 uznal Sovětský svaz nezávislost Estonska, Lotyšska a Litvy. Dne 1. prosince 1991 vyhlásila nezávislost Ukrajina poté, co se 90 % voličů vyslovilo pro nezávislou Ukrajinu; to skutečně zničilo veškeré naděje na udržení Sovětského svazu pohromadě, protože Ukrajina byla po Rusku druhou nejsilnější "republikou". Zbývajících jedenáct "republik" Sovětského svazu se také postupně prohlásilo za suverénní a nezávislé státy.

CIS

Jak bylo uvedeno výše, 6. září 1991 uznal Sovětský svaz nezávislost Estonska, Lotyšska a Litvy. Lze poznamenat, že dvanáct z patnácti republik Sovětského svazu podepsalo 17. prosince 1991 v Haagu mezinárodní dohodu (Evropskou energetickou chartu). Podpis znamenal, že se tyto republiky staly prakticky nezávislými a suverénními zeměmi.

Kromě již nezávislého Estonska, Lotyšska a Litvy se zbývajících 12 republik (s výjimkou Gruzie) připojilo ke Společenství nezávislých států (SNS). V prosinci 1993 se k SNS připojila také Gruzie. Dne 26. srpna 2006 Turkmenistán opustil stálé členství a stal se přidruženým členem.

Mnoho lidí se domnívalo, že se vznikem Společenství nezávislých států (SNS) Sovětský svaz přestal existovat. Domnívali se, že jde o rozpad Sovětského svazu. Mnozí další si myslí, že díky SNS má Rusko nadále určitou kontrolu nad bývalými republikami Sovětského svazu.

25. prosince 1991 Gorbačov odstoupil z funkce prezidenta SSSR. K 31. prosinci 1991 přestaly v jednotlivých "republikách" Sovětského svazu fungovat všechny oficiální sovětské instituce. Začaly fungovat jednotlivé vlády těchto republik. Nad Kremlem naposledy zavlála sovětská vlajka.

Gorbačovova politika umožnila vedoucím představitelům různých sovětských republik získat důvěru a vliv. Zároveň však čelil opozici mnoha stran, včetně nacionalistických sil a tradičních komunistů. Někteří lidé reformy přijali, někteří chtěli, aby starý systém pokračoval, a někteří si přáli úplnou nezávislost na Sovětském svazu a centrální kontrole. Gorbačov nakonec nedokázal zajistit žádný společný názor těchto sil. To nakonec vedlo ke zhroucení a rozpadu Sovětského svazu.

Bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu podnikl Jelcin řadu kroků ke změně sovětské ekonomiky ze socialistické na kapitalistickou. Například: omezil vyplácení dotací pro ztrátové zemědělské podniky a průmyslová odvětví; zrušil také kontrolu cen; podnikl kroky pro směnitelnost ruského rublu. Umožnil také mnoha lidem blízkým jeho okolí a dalším podnikatelům, aby se zmocnili podniků a průmyslových odvětví, které dříve vlastnila vláda, a provozovali je jako soukromé podniky. Plánovači a ekonomové se domnívali, že tyto změny povedou k rychlejšímu hospodářskému rozvoji. Nic takového se však nestalo. Prázdná citace (nápověda)

Od rozpadu Sovětského svazu se Rusko potýká s mnoha problémy, včetně následujících:

• Asi 25 % obyvatel Ruska je nyní velmi chudých a žije pod hranicí chudoby. ^[]
• Průměrná délka života se zkrátila. To znamená, že lidé umírají v mladém věku. ^[]
• Hrubý domácí produkt dosáhl přibližně 50 % dřívějšího stavu. ^[]

Mnoho Rusů starší generace se domnívá, že dřívější systém byl lepší. V 90. letech 20. století Rusko čelilo mnoha krizím v politické, sociální a ekonomické oblasti. Mnoho osob^{[kdo? ]} se stále domnívá, že situace je ve srovnání s dřívější dobou stále horší.

• Společenství nezávislých států