Holokaust, hebrejsky šoa, označuje systematickou snahu nacistického režimu o vyhlazení Židů a dalších skupin v Evropě v období před a během druhé světové války. Historici označují tento proces také jako genocidu — promyšlené a organizované zabíjení podle rasových, etnických nebo politických kritérií. Nejčastěji citované odhady hovoří o přibližně šesti milionech zabitých Židů a o dalších milionech obětí z jiných skupin.
Charakteristika a metody
Nacisté využívali široké spektrum prostředků: nucené přesuny do ghet, deportace vlakem, práce v koncentračních táborech, likvidační akce střeleckých oddílů a konečné fáze v podobě systematických vražd v plynových komorách a krematoriích. Provedení bylo státně řízené, zapojovaly se policejní, vojenské a byrokratické struktury, a často i místní kolaboranti.
Kdo byli terči perzekuce
Cílené skupiny zahrnovaly především Židy, ale také skupiny vybrané na základě ideologie či společenských předsudků. Mezi ně patřili:
- Slované a obyvatelé obsazených území
- politicky nežádoucí osoby, včetně komunistů
- Romové (romské komunity)
- osoby s postižením vystavené eutanazickým programům
- homosexuálové pronásledovaní podle režimních zákonů
- Svědci Jehovovi a další nábožensky perzekvované skupiny
Vývoj a kontext
Perzekuce začala před rokem 1939 ostrými zákony a nátlakem, vrcholila v letech 1941–1945, kdy byla zavedena rozsáhlá deportační a likvidační opatření. Nacisté zřizovali speciální vyhlazovací tábory a organizovali akce jako deportace z ghett do táborů smrti. V mnoha případech byl režim podporován byrokratickými procesy a technickými prostředky pro hromadné vraždění.
Důsledky, paměť a právní rámec
Důsledky holokaustu se projevily demograficky, kulturně i právně. Po válce následovaly soudní procesy a snahy o dokumentaci zločinů. Paměť se udržuje prostřednictvím muzeí, památníků, vzdělávání a připomínkových dnů; současně existují zákony proti popírání a bagatelizaci genocidy. Mezinárodní diskuse o holokaustu zahrnuje studium příčin, odstraňování důsledků a varování před opakováním podobných zločinů.
Studium holokaustu zůstává multidisciplinární oblastí: kombinuje historii, právo, sociologii a paměťová studia. Cílem je porozumět mechanismům nenávisti a státem řízeného zabíjení, připomínat oběti a podporovat vzdělávání, aby se zabránilo budoucím genocidám. Podrobnější informace lze nalézt v odborných studiích a archivních pramenech, které shromažďují fakta, svědectví a dokumenty o této tragédii.
Další zdroje a výklady: nacistické Německo, další oběti, žlutá Davidova hvězda, plynové komory, ghetta, koncentrační tábory, genocida.

