Koncentrační tábor

Indiánské "rezervace"

První moderní koncentrační tábory ve Spojených státech vznikly v roce 1838. V té době se Spojené státy rozrůstaly. Na územích, která chtěly Spojené státy ovládnout, však žili původní obyvatelé Ameriky.

V roce 1830 přijal Kongres Spojených států a prezident Andrew Jackson zákon nazvaný Indian Removal Act. Podle tohoto zákona museli všichni indiáni opustit Spojené státy a přestěhovat se do "indiánského území" na západ od řeky Mississippi. Mnoho Čerokíjů však nechtělo opustit svou zemi. V květnu 1838 se vláda Spojených států rozhodla donutit Čerokíje opustit Spojené státy.

Nejprve vojáci nahnali asi 17 000 Čerokíjů a 2 000 jejich afroamerických otroků do koncentračních táborů, kde museli žít během léta 1838. V táborech zemřelo 353 Čerokíjů na úplavici a další nemoci. Nakonec byli Čerokíjové nuceni odcestovat do oblasti, která se dnes nazývá Oklahoma. (V té době Oklahoma ještě nepatřila do Spojených států.) Vláda donutila i další indiánské kmeny, aby opustily svá území a přestěhovaly se na západ.

Brzy se na západ začalo stěhovat mnoho lidí ze Spojených států. Nyní se Spojené státy opět stěhovaly na území původních obyvatel Ameriky. Zhruba od 60. let 19. století se mnoho indiánských kmenů bránilo. Tyto boje se dnes nazývají indiánské války. Vláda Spojených států reagovala tím, že donutila původní Američany opět opustit jejich území a přestěhovat se do koncentračních táborů. Vláda tyto tábory nazývala "indiánské rezervace". (Rezervace se jim říkalo proto, že část půdy byla vyčleněna nebo "rezervována" pro původní obyvatele Ameriky). Původní Američané však své rezervace nesměli opustit. V některých rezervacích mnoho lidí, zejména dětí, zemřelo hladem a nemocemi.

Tábory americké občanské války

Během americké občanské války v 60. letech 19. století byli zajatí vojáci někdy umisťováni do táborů. Tyto tábory měly být tábory pro válečné zajatce (POW) s dobrými podmínkami. Jak však válka pokračovala, Unie i Konfederace zajímaly stále více nepřátelských vojáků. Tábory se stávaly velmi přeplněnými a panovaly v nich hrozné podmínky. Nebyl zde dostatek jídla a mnoho mužů zemřelo hlady. Bylo zde také velmi málo hygienických zařízení, což usnadňovalo šíření nemocí. Mnoho zajatců na tyto nemoci zemřelo.

Nejvražednějším zajateckým táborem během občanské války byla věznice Andersonville. Andersonville provozovala armáda Konfederace. V Andersonville zemřela přibližně čtvrtina vězňů.  

Podmínky v zajateckých táborech Unie byly také velmi špatné. Ve čtyřech různých táborech Unie zemřelo nejméně 15 % zajatců. V táboře nazvaném Fort Pulaski vojáci Unie záměrně vyhladověli 600 konfederačních válečných zajatců. 46 z nich zemřelo. Vojáci Unie to udělali, aby se pomstili za to, jak se s vězni Unie zacházelo ve věznici Andersonville.

Do konce občanské války zemřelo v zajateckých táborech přibližně 30 000 vojáků Unie a 26 000 vojáků Konfederace.

Španělsko

Na konci 19. století byla Kuba kolonií španělského impéria. To znamenalo, že Španělsko Kubu kontrolovalo. Když se Kubánci v letech 1895 až 1898 pokusili vzbouřit a bojovat za nezávislost, Španělsko vytvořilo koncentrační tábory a poslalo do nich mnoho Kubánců. Tato politika se nazývala "Reconcentrado" ("Koncentrace").

Lidé bojující za nezávislost Kuby byli partyzáni. Nenosili vojenské uniformy a mohli se skrývat ve skupinách civilistů. Mohli také tábořit a lovit, aniž by k přežití potřebovali něčí pomoc. Aby španělská vláda zabránila partyzánům v těchto činnostech, rozhodla se Kubánce umístit do koncentračních táborů. Myšlenka byla taková, že v táborech by Kubánci mohli být "chráněni" španělskou armádou, dokud španělské impérium nevyhraje válku. Tato myšlenka však nefungovala. Nejméně 30 % Kubánců v táborech zemřelo na hlad, nemoci, špatné hygienické podmínky a nedostatek léků. Koncentrační tábory také nepomohly Španělům vyhrát válku.

Britské impérium

V letech 1900-1902 využívalo britské impérium pod vedením lorda Kitchenera koncentrační tábory. V té době bojovali proti Búrům v druhé búrské válce v Jižní Africe. Zpočátku se Britům nedařilo Búry porazit. Reagovali tak, že rodinné příslušníky búrských bojovníků umístili do koncentračních táborů. Udělali to proto, aby tito rodinní příslušníci nemohli búrským bojovníkům poskytovat jídlo ani pomoc. Britští vojáci také vypalovali búrské domy a farmy a ničili veškerou úrodu, kterou našli. Dělali to proto, aby búrští bojovníci nemohli nikde najít jídlo nebo přístřeší.

Rusko a Sovětský svaz

Rusko využívalo zajatecké tábory, zejména v arktických oblastech nebo na Sibiři, daleko od hlavních měst. První zajatecký tábor v Rusku byl postaven v roce 1918. Po vzniku Sovětského svazu v roce 1922 však sovětská vláda začala do táborů nucených prací posílat mnohem více lidí. V roce 1936 bylo v těchto táborech 5 000 000 vězňů.

Tyto tábory se v ruštině nazývají zóny. Běžně se jim také říká "gulagy". GULAG je zkratka ruských slov "Главное управление лагерей и мест заключения; Glavnoe upravlenye lagerey i mest zaklyucheniya). Jednalo se o vládní agenturu, která měla na starosti vězeňské tábory v době, kdy Sovětský svaz vedl Josef Stalin. Lidé, kteří nemluví rusky, však často používají slovo "gulag", když mluví o jakémkoli táboře nucených prací v Rusku nebo Sovětském svazu.

Mezi lidmi posílanými do gulagů byli i tito:

• Lidé, kteří se pokusili svrhnout sovětskou vládu
• Antikomunisté
• Lidé, kteří veřejně praktikovali určitá náboženství.
• Lidé z etnických skupin, o nichž se vláda domnívala, že nejsou loajální k Sovětskému svazu (bylo používáno jen zřídka, hlavně během 2. světové války).
• Členové komunistické strany a Rudé armády, kteří se údajně pokusili svrhnout sovětskou vládu.
• Lidé, které vláda považovala za zrádce (například Anna Larina).
• Zločinci
• Lidé, které vláda považovala za nepřátele nebo hrozby.
• Lidé, kteří byli falešně obviněni z trestných činů

Nacistické Německo

Během druhé světové války nacistické Německo vytvořilo mnoho koncentračních táborů, táborů otrocké práce a vyhlazovacích táborů (táborů smrti). Vůdce nacistického Německa Adolf Hitler považoval některé skupiny lidí za méněcenné (ne tak dobré jako ostatní). Dokonce si myslel, že existují skupiny lidí, které si nezaslouží žít - nazýval je "životem nehodným života". Těmito třemi skupinami byli Židé, Romové a lidé s postižením. Hitler chtěl, aby jeho nacisté zabili všechny Židy, Romy a postižené osoby v Evropě.

Hitler se chtěl zbavit i dalších skupin, které se munelíbily, včetně lidí, o nichž si myslel, že by mohli nacistickou vládu zpochybnit nebo proti ní bojovat. Mezi tyto lidi patřili socialisté, komunisté, lidé určitých náboženství a členové hnutí odporu (skupiny, které se snažily proti nacistům bojovat jakýmkoli způsobem).

Nacisté mnoho z nich poslali do koncentračních táborů na otrockou práci. Po několika letech byly některé tábory zřízeny pouze za účelem zabíjení lidí. Dnes se jim říká "vyhlazovací tábory" nebo "tábory smrti". V těchto táborech byli lidé zabíjeni v plynových komorách, stříleni, upracováni k smrti a pochodováni na smrt. Mnoho lidí v táborech také umíralo na nemoci a hlad.

Více než polovina Židů, kteří zahynuli během holocaustu, zemřela v nacistických koncentračních táborech. Jen v táborech v Osvětimi zahynulo nejméně 1,1 milionu lidí (asi 1 000 000 Židů a asi 75 000 nežidovských obyvatel, například Poláků). Ke konci druhé světové války nacisté v plynových komorách táborů zabíjeli až 20 000 lidí denně.

Nezávislý stát Chorvatsko

Ustašovská vláda nového Nezávislého státu Chorvatsko (NSR) vytvořila s podporou nacistického Německa koncentrační a vyhlazovací tábory. Tábory byly určeny především pro Srby. ISC Srby nenáviděla a považovala je za svého největšího nepřítele. Ustaše však také pomáhali nacistům s "konečným řešením" tím, že v těchto táborech zabili mnoho Židů. Mezi další osoby, které Ustaše do táborů nahnali, patřili Romové, Chorvati, Jugoslávci, kteří bojovali proti ISC, a lidé, kteří porušovali pravidla a zákony stanovené ISC.

Internační tábory pro Japonce a Američany

Během druhé světové války Spojené státy nuceně umístily více než 110 000 Američanů japonského původu do internačních táborů.

7. prosince 1941 zaútočilo Japonsko na Pearl Harbor na Havaji. V únoru 1942 vláda Spojených států nařídila, že na západním pobřeží nesmí žít nikdo s japonskými předky. Vláda v čele s prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem se domnívala, že by Japonci mohli být japonskými špiony nebo by se mohli pokusit Spojeným státům ublížit.

Přibližně 80 % Japonců žijících v kontinentálních Spojených státech bylo nuceno opustit své domovy a žít v internačních táborech. Více než tři z pěti těchto lidí se narodili ve Spojených státech a byli jejich občany. Přibližně polovinu lidí, kteří byli posláni do táborů, tvořily děti.

Poté, co Kanada vyhlásila válku Japonsku, také nutila lidi s japonskými předky navštěvovat internační tábory.

V 80. letech 20. století vláda Spojených států přiznala, že Japonci během druhé světové války nepředstavovali pro zemi nebezpečí. V roce 1988 podepsal prezident Ronald Reagan zákon, který se omlouval za internační tábory. V zákoně se uvádělo, že "pro internaci nebyl žádný ... důvod ...". [a] internace byla způsobena rasovými předsudky, válečnou hysterií a selháním [vládního] vedení[.]".

Itálie

Během druhé světové války byla italská fašistická vláda (vedená Benitem Mussolinim) spojencem nacistického Německa. Itálie obsadila Jugoslávii, Řecko a jihovýchodní část Francie. Nacisté nařídili Itálii, aby Židy z těchto oblastí umístila do koncentračních táborů a poté je poslala do nacistických táborů smrti. Itálie to však odmítla. Italská armáda a policie nechtěla pomáhat zabíjet nebo deportovat Židy.

V roce 1943, poté co Mussolini ztratil moc, však severní a střední Itálii ovládlo nacistické Německo. Mussoliniho také znovu dosadilo k moci. Nacisté zřídili koncentrační tábory, kde drželi italské Židy a další vězně, dokud je neposlali do táborů smrti. V jednom z těchto koncentračních táborů, nazvaném La Risiera di San Sabba, nacisté mučili a zavraždili asi 5 000 lidí. Mnoho z nich byli "političtí vězni" - lidé, kteří nesouhlasili s vládou.

Norsko

Počet vězeňskýchtáborůnacistické německé okupační vlády se pohyboval kolem 500 nebo 709 včetně některých táborů smrti.

Sovětský svaz

Když Josef Stalin a Sovětský svaz na začátku druhé světové války napadli Polsko, deportovala Rudá armáda se zbraní v ruce nejméně 1,5 milionu Poláků. Byli nuceni nastoupit do dobytčích vagonů, které je odvezly na Sibiř. Do koncentračních táborů byly deportovány celé rodiny včetně dětí a starých lidí.

Během války Sovětský svaz také využíval gulagy k zadržování válečnýchzajatců z nacistického Německa a jeho spojenců.

Latinská Amerika

V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století zřídila řada vojenských diktatur v Latinské Americe koncentrační tábory, kde věznila, mučila a zabíjela své politické odpůrce (lidi, kteří s nimi nesouhlasili). Například:

• V Argentině vzniklo během špinavé války více než 300 koncentračních táborů. Diktátorem Argentiny byl po většinu této doby Jorge Rafael Videla.
• V Chile pod vedením Augusta Pinocheta vzniklo 17 koncentračních táborů. Tyto tábory sloužily k mučení vězňů. Po mučení mnoho vězňů "zmizelo". To znamená, že je armáda zabila a jejich těla se nikdy nenašla. V době, kdy byl Pinochet u moci, bylo umučeno 28 000 lidí, 2 279 lidí bylo popraveno a 1 248 lidí "zmizelo".
• Kuba pod vedením Fidela Castra používala v letech 1965-1968 koncentrační tábory. Jednalo se o tábory nucených prací pro lidi, které Castro považoval za špatné pro Kubu. Castrova vláda se domnívala, že tyto lidi dokáže "převychovat" (změnit jejich myšlení a chování) tím, že je donutí pracovat. Do táborů byli posíláni homosexuálové, lidé bez domova a bez práce, svědkové Jehovovi, další náboženští misionáři a lidé, kteří nesouhlasili s komunistickou vládou.

Sovětský svaz

Sovětský svaz využíval tábory nucených prací i po druhé světové válce. Po válce byli do gulagů posíláni sovětští vojáci a civilisté, kteří byli zajati nacisty nebo byli využíváni jako otrokáři v nacistickém Německu. V roce 1973 napsal ruský spisovatel Alexandr Solženicyn knihu Souostroví Gulag o svých zkušenostech ze sovětského pracovního tábora.

Jugoslávské války

V 90. letech 20. století existovalo během jugoslávských válek několik koncentračních táborů.

Spojené státy americké

Od ledna 2002 provozují Spojené státy vězeňský tábor v zátoce Guantánamo. Někteří lidé nazývají Guantánamo koncentračním táborem nebo gulagem. Mezi tyto lidi patří Fidel Castro, vedoucí Amnesty International a další aktivistické skupiny, jako je například CounterPunch.

Austrálie

Tichomořské řešení je název pro politiku australské vlády, která převáží žadatele o azyl do detenčních center na ostrovech v Tichém oceánu, místo aby je nechala přistát na australské pevnině.

Gaza

Gaza je často označována za "největší blokádu na světě", neboť je ze severu, východu a západu blokována státem Izrael a z jihu státem Egypt. Hamas je teroristická organizace, která vznikla v Gaze. Jsou to hlavní diktátoři v Gaze. Kromě toho brání Palestincům v odchodu z tábora. Od roku 2007 Izrael a Egypt zavedly drtivou blokádu, která brání pašování zbraní a zároveň dodává základní zboží, jako je koření, svíčky, rybářské vybavení, dětská kuřátka, a dokonce i cement. Izraelská armáda je v oblasti aktivní, aby zajistila bezpečnost Izraele.