Stezka slz

Důvody

V roce 1827 bylo poblíž města Dahlonega v Georgii nalezeno zlato. To vedlo ke zlaté horečce. V té době však v Georgii žil indiánský národ Čerokíjů. Mnoho čerokíjských dětí chodilo do amerických škol. Čerokíjové měli vlastní noviny a stavěli třípatrové domy. Někteří dokonce vlastnili otroky.

Přesto chtěl prezident Andrew Jackson, aby tato země patřila Spojeným státům. Pozemek měl hodnotu více než 7 000 000 dolarů (asi 179,5 milionu dolarů v amerických dolarech v roce 2015). Jackson podepsal zákon, který donutil Čerokíje k přestěhování. Tento zákon se nazýval Indian Removal Act (Zákon o stěhování indiánů). V té době však měli Čerokíjové vlastní národ a vlastní vládu. Nemuseli se řídit zákony vydanými Spojenými státy. Jackson proto podepsal zákony, které mu umožnily vzít Čerokíjům téměř všechna práva.

Čerokíjský národ nechtěl tyto zákony ani zákon o stěhování indiánů přijmout, a tak se náčelník Čerokíjů John Ross rozhodl pokusit se bránit práva Čerokíjů u soudů Spojených států. V roce 1832 Nejvyšší soud Spojených států prohlásil, že Čerokíjové žijí ve své vlastní zemi, "v níž zákony Georgie nemohou mít žádnou platnost". Podle soudu neměla Georgia právo Čerokíje k ničemu nutit.

Přesto americká vláda použila smlouvu nazvanou Smlouva zNew Echoty, aby násilím odstranila národ Čerokíjů. Smlouvu podepsal vůdce malé skupiny Čerokíjů, kteří měli jiné názory než zbytek národa. Protože smlouvu nepodepsal oficiální vůdce Čerokíjů, nebyla podle čerokíjského práva legální. Asi 15 000 Čerokíjů podepsalo petici proti smlouvě. Proti smlouvě protestovaly noviny a lidé z celých Spojených států (včetně Johna Quincyho Adamse).^{pp. 36, 41} Senát Spojených států smlouvu schválil o pouhý jeden hlas. Prezident Jackson smlouvu podepsal 23. května 1836. Smlouva dávala Čerokézům dva roky na opuštění jejich území. . ^p. 36

 
Náčelník Čerokíjů John Ross se snažil hájit práva Čerokíjů u soudu.  

Vynucené odstranění

"	"Bojoval jsem ve válce mezi státy a viděl jsem mnoho zastřelených mužů, ale stěhování Čerokíjů bylo nejkrutějším dílem, jaké jsem kdy poznal."  - Voják z Georgie, který se účastnil odsunu	"

Konečný termín pro dobrovolné opuštění půdy Čerokíjů vypršel 23. května 1838.^p. 36 Prezident Martin Van Buren vyslal generála Winfielda Scotta, aby vedl vojáky, kteří by Čerokíje donutili odejít.^p. 41 Scott nařídil svým vojákům, aby "projevovali k Čerokíjům veškerou možnou laskavost a zatkli každého vojáka, který by [krutě] ublížil nebo urazil některého z čerokíjských mužů, žen nebo dětí".

26. května byla zahájena operace. 7 000 vojáků donutilo asi 15 000 Čerokíjů a 2 000 jejich otroků opustit svou zemi. Všichni Čerokíjové museli okamžitě opustit své domovy. Během tří týdnů byli všichni Čerokíjové nuceně umístěni do internačních táborů. V těchto táborech byli nuceni zůstat po celé léto roku 1838. Na ^{pp. 41–42}úplavici a další nemoci zemřelo 353 Čerokézů.

Nakonec náčelník Ross přiměl generála Scotta, aby souhlasil s dohodou. Náčelník Ross slíbil, že on a další vůdci Čerokíjů přivedou Čerokíje do jejich nových zemí sami. Generál Scott souhlasil a dokonce přiměl americkou armádu, aby zaplatila náklady na cestu.

Čerokíjové cestovali ve skupinách o 1000 až 3000 osobách po třech hlavních trasách. Různé skupiny začínaly v Chattanooze v Tennessee, Guntersville v Alabamě a Charlestonu v Tennessee. Většina Čerokíjů musela jít pěšky; ostatní, pokud byli bohatí muži, mohli použít vozy. Vláda Spojených států také Čerokíjům poskytla asi 660 vozů.

Cesta byla dlouhá asi 1 200 mil. Během cesty se Čerokíjové museli potýkat se zimním počasím, vánicemi a nemocemi. Ne všichni se shodují na tom, kolik lidí během cesty zemřelo. Někteří tvrdí, že 2 000, jiní 6 000, ale většina tvrdí, že zemřelo asi 4 000 lidí. To byl každý čtvrtý člověk v populaci Čerokíjů. Zemřeli na nemoci, jako je zápal plic, na umrznutí, na pití špatné vody a z dalších příčin. Asi polovina z nich zemřela v táborech a druhá polovina během cesty.

Říká se, že mnoho Čerokíjů zpívalo čerokíjskou verzi písně Amazing Grace, která se stala jakousi hymnou čerokíjského národa.

Nakonec dorazili do dnešní Oklahomy ještě žijící Čerokíjové.

 

Trasy

Čerokíjové se vydali různými cestami. Některé vedly po souši a jiné po vodě. Některé lodě byly zničeny, což na vodních cestách představovalo nebezpečí. Po souši museli lidé procházet blátem a chladným počasím a chůze po souši byla obtížnější.

Vodní trasa

Tuto trasu absolvovaly tři skupiny, celkem 2800 Čerokíjů. První skupina vyrazila 6. června a na území dorazila po 13 dnech. Všechny skupiny začínaly v Rossově přístavišti u řeky Tennessee. K cestě k řece Ohio použili čluny. Po této řece se pak vydali na jih, čímž se dostali k řece Mississippi. Odtud se přesunuli přes řeku Arkansas na západ. Dorazili do blízkosti Fort Coffee v Oklahomě. Druhá a třetí skupina měla velké problémy s nemocemi, takže jejich cesta trvala déle.

Pozemní trasy

Všechny ostatní se vydaly pozemními cestami. Cestovali ve skupinách o velikosti 700-1 600 osob, které vedli průvodci vybraní Johnem Rossem, s výjimkou těch, kteří podepsali smlouvu z Nové Enchoty. Vedli je vojáci Spojených států. Obvykle se vydávali jižní cestou a skupiny Johna Rosse severní cestou. Obě strany využívaly již existující "cesty". Většina Čerokíjů se vydala severní cestou. Trasa vedla přes střední Tennessee, jihozápadní Kentucky a jižní Illinois. Skupiny překročily Mississippi severně od Cape Girardeau ve státě Missouri a poté cestovaly přes jižní Missouri a západně od Arkansasu. Mnoho lidí zemřelo kvůli nemocem, nedostatku vody a špatným podmínkám na cestách. Všechny pozemní cesty obvykle končily poblíž Westville v Oklahomě. Různých pozemních cest bylo mnohem více, absolvovalo je jen několik málo lidí. Tyto trasy pokrývají více než 2 200 mil v 9 státech.

 
Mapa vodních a pozemních cest, které museli Čerokíjové absolvovat na Stezce slz  

Související stránky

• Američtí indiáni ve Spojených státech
• Manifest Destiny (myšlenka, že USA mají Bohem dané právo zabrat si území, které chtějí).
• Nucená migrace