Auschwitz

Vyhlazovací tábory se lišily od koncentračních táborů. Od roku 1940 nacisté vybudovali asi 150 koncentračních táborů a mnoho dalších pobočných táborů. V nacistickém Německu však existovalo pouze šest vyhlazovacích táborů, všechny ve východní Evropě:

• Osvětim II (Birkenau)

·          

• Sobibór
• Majdanek
• Bełżec
• Treblinka
• Chelmno

Ve vyhlazovacích táborech byli téměř všichni zabiti hned po příjezdu do tábora. Nacisté v těchto táborech zabili asi 3,0-3,5 milionu lidí. Z toho 90 % tvořili Židé.

Nacistické úřady každý den přivážely do Osvětimi vlaky mnoho vězňů. Táboroví lékaři SS rozdělili tyto vězně do tří skupin. Tomu se říkalo "selekce". Selekce byla způsob, jakým SS rozhodovaly o tom, do kterého z osvětimských táborů půjdou jednotliví vězni.

Smrt

Většina vězňů posílaných do Osvětimi byla vybrána na smrt. To znamená, že esesáci rozhodli o jejich okamžitém zabití. Obvykle SS do této skupiny zařadili všechny děti, většinu žen, všechny starší lidi, lidi, kteří vypadali nemocně, a lidi, kteří vypadali, že nemohou pracovat. Strážci SS tyto lidi přivedli přímo do osvětimských plynových komor a zabili je jedovatým plynem. Používali kyanovodík, druh jedovatého plynu, kterému se říká krevní jed. Tento jedovatý plyn nazývali CyklonB. Tento plyn byl velmi účinným způsobem usmrcování vězňů a dokázal zabít každého, kdo mu byl vystaven, do 20 minut.

Primo Levi, vězeň, který přežil Osvětim, později napsal, jak vypadaly selekce:

Za necelých deset minut byli všichni zdraví muži shromážděni ve skupině. [Rychlým a stručným výběrem [esesáků] byl každý z nás posouzen jako schopný nebo neschopný užitečné práce pro [Třetí] říši..... [Víme, že z naší [skupiny] se do [tábora] dostalo maximálně devadesát šest mužů a dvacet devět žen a že ze všech ostatních, kterých bylo více než pět set, nebyl po dvou dnech naživu ani jeden...

 

V jednom okamžiku tak zmizely naše ženy, naši rodiče i naše děti. Chvíli jsme je viděli jako nepřehlednou masu na druhém konci nástupiště, pak už jsme neviděli nic.

Nucená práce

Esesáci si vybrali několik silných a zdravých lidí, kteří se stali otroky. Pracovali v Osvětimi I, v továrně IG Farben v Osvětimi III a v muničních továrnách v pobočných táborech. Záznamy uvádějí, že v letech 1940-1945 pracovalo jako otrokáři asi 405 000 lidí a asi 84 % z nich (340 000) zemřelo.

Německý podnikatel Oskar Schindler zachránil asi 1000 Židů z Polska. Poslal je do své továrny a tito Židé žili.

Speciální pracovní místa

Úředníci SS si vybrali třetí skupinu lidí, které mohli využít pro speciální práce nebo lékařské experimenty. Například:

• Jeden z táborových lékařů, Joseph Mengele, se zajímal o dvojčata a trpaslíky. Esesáci je posílali do táborové "nemocnice", aby na nich Mengele mohl provádět lékařské pokusy.
• Esesáci vybrali několik lidí, kteří pomáhali hlídat ostatní vězně. Často si pro tuto práci vybírali násilné zločince. Těmto lidem říkali "kapos".
• Esesáci si také vybrali některé lidi, kteří pracovali v plynových komorách a krematoriích a v jejich okolí. Těmto lidem se říkalo Sonderkommando.

Kapos a Sonderkommandos umožňovaly malému počtu dozorců SS kontrolovat desítky tisíc vězňů v Osvětimi. Celkem v Osvětimi pracovalo asi 7 000 příslušníků SS. ^{str. 40}

Osvětim I

Auschwitz I byla kancelář pro všechny tábory osvětimského komplexu.

Nacisté věznili vězně v Osvětimi od 14. června 1940 do 27. ledna 1945.^{str. 128}

Vězni

Prvními vězni v Osvětimi I bylo 728 lidí z Polska. Jedním z těchto vězňů byl Kazimierz Albin. Ten Osvětim přežil. Později napsal, jak začal první den v Osvětimi:

[Museli jsme se seřadit do pěti řad... [Strážce SS] Frizsch oznámil: "Toto je koncentrační tábor Osvětim... Jakýkoli odpor nebo neposlušnost budou nemilosrdně potrestány. Každý, kdo neuposlechne nadřízené nebo se pokusí o útěk, bude odsouzen k trestu smrti. Mladí a zdraví lidé zde nepřežijí déle než tři měsíce. Kněží jeden měsíc, Židé dva týdny. Existuje jen jedna cesta ven - přes komíny krematoria."

Dále se zúčastnilo 48 homosexuálních mužů z Německa. Poté přišli Židé jako vězni.

V letech 1940-1941 bylo v Osvětimi I v každém okamžiku 13 000 až 16 000 vězňů, v roce 1942 jich bylo 20 000. Většina z těchto vězňů nebyli Židé, protože většina židovských vězňů byla poslána do Osvětimi II.

V Osvětimi si vězni museli na uniformy připevnit značky, které ukazovaly, proč byli posláni do Osvětimi. Například židovští vězni si museli na oblečení přišít dva žluté trojúhelníky ve tvaru Davidovy hvězdy. Homosexuálové si museli na oblečení přišít růžový trojúhelník. Esesáci také každému vězni přidělili pořadové číslo a vytetovali mu ho na tělo. Esesáci nikdy neoslovovali vězně jménem, ale pouze číslem.

Životní podmínky v Osvětimi I byly velmi špatné. Vězni dostávali velmi málo jídla. Nebyly zde žádné hygienické podmínky, což usnadňovalo šíření nemocí. Mnoho vězňů zemřelo na nemoci, hladem a umrznutím.

V neděli museli vězni uklízet své baráky a směli se sprchovat.

Tresty a mučení

SS vybudovala mnoho typů místností určených k trestání a mučení vězňů. Patřily mezi ně:

• Stojící buňky: Byly to místnosti o rozloze 1,5 metru čtverečního. V jedné z nich esesáci ubytovávali čtyři osoby. Místnosti byly tak malé, že vězni museli celou noc stát. Přes den pak museli pracovat.
• Hladové buňky: V těchto místnostech esesáci zavírali vězně a nedávali jim vodu ani jídlo. Vězně nechávali umírat dehydratací nebo hladem.
• Udušení buněk: Jednalo se o místnosti s jediným malým oknem. Esesáci do nich zavírali mnoho vězňů. Jak vězni dýchali kyslík v místnosti, zbývalo ho stále méně a méně. Nakonec v místnosti zůstalo tak málo kyslíku, že se vězni udusili.

Někdy esesáci svázali vězni ruce za zády a pověsili ho za zápěstí. Tím mu zlomili ramenní klouby. Esesáci nechávali vězně takto viset hodiny nebo dny, někdy až do smrti.

Esesáci také některé vězně pověsili za krk, aby zemřeli pomalou a bolestivou smrtí.

Plynové komory

SS poprvé vyzkoušely usmrcování vězňů cyklonem B v Osvětimi I 3. září 1941.

Při první zkoušce použili esesáci cyklon B na 600 válečných zajatců ze Sovětského svazu a asi 250 Poláků. ^{str. 88} Když plyn tyto zajatce zabil, SS si uvědomili, že cyklonem B mohou zabíjet lidi mnohem rychleji než střelbou. Postavili plynovou komoru, kde mohli zabít přes 700 lidí najednou. ^{s. 160 V} bloku 11 tábora postavili také krematorium. ^{s. 160}

V letech 1941 až 1942 v této plynové komoře SS zabila asi 60 000 lidí. Po roce 1942 udělali z plynové komory protiletecký kryt, do kterého se esesáci mohli schovat, pokud by spojenecká letadla v blízkosti shazovala bomby. ^{s. 123-124.}

Dnes plynová komora stále existuje. Byla znovu postavena z původních dílů. Nyní je součástí muzea v Osvětimi.

Vězeňkyně

26. března 1942 poslaly SS do Osvětimi první vězeňkyně.

Přibližně od března 1941 do ledna 1945 prováděl nacistický doktor Carl Clauberg v Osvětimi lékařské pokusy na mnoha ženách. Chtěl najít způsob, jak co nejsnadněji a nejrychleji sterilizovat miliony lidí. Ke sterilizaci vězeňkyň zkoušel používat rentgenové paprsky, chirurgické zákroky a léky. Plánem nacistů bylo zbavit sevšech, kteří nebyli "árijci". V rámci tohoto plánu nacisté sterilizovali mnoho lidí, aby nemohli mít děti, které nebyly "árijské". ^{str. 73.}

V roce 1943 Heinrich Himmler nařídil SS zřídit v Osvětimi nevěstinec. Nežidovské vězeňkyně byly nuceny pracovat v nevěstinci. Vězni, kteří byli pro nacisty důležití, jako například kápové a kuchaři, mohli nevěstinec využívat za odměnu. Heinrich Himmler také nařídil homosexuálním vězňům navštěvovat nevěstinec každý týden. Domníval se, že je to "vyléčí" z homosexuality.

Johanna Langefeldová, Maria Mandelová a Elisabeth Volkenrathová měly v Osvětimi na starosti vězeňkyně.

Dr. Mengele

Zločinec Joseph Mengele prováděl lékařské pokusy na mnoha vězních, zejména na dvojčatech, trpaslících a tělesně postižených. Všechny tyto pokusy byly velmi surové a bolestivé. Mengele například některé vězně vykastroval, aniž by použil jakákoli anestetika. Mnoho žen a mužů při těchto pokusech zemřelo.

Mengele vedl také táborovou "nemocnici" v Osvětimi. Ta se nepodobala běžné nemocnici. Pracovali v ní vězni, kteří byli lékaři, jako například Gisella Perlová. Snažili se pomoci nemocným nebo zraněným vězňům, ale neměli žádné léky ani zdravotnický materiál, dokonce ani čisté obvazy nebo tekoucí vodu. Pokud se pacienti rychle neuzdravili, Mengele je poslal do plynových komor nebo je nacističtí lékaři zabili injekcí fenolu.

Osvětim II (Birkenau)

Osvětim II byl osvětimský tábor smrti. Říkalo se mu také Birkenau (vyslovuje se "BEER-kin-now"), což znamená "březový háj" (les). Dnes se Birkenau často nazývá jen "Osvětim".

Osvětim II začali nacisté stavět v říjnu 1941, protože Osvětim I byla příliš přeplněná. V té době se Adolf Hitler rozhodl vyvraždit všechny Židy. Nacisté tento plán nazvali "konečné řešení". Heinrich Himmler krátce po jejím vybudování nařídil, aby byla Osvětim II použita jako centrum zabíjení. Jeho cílem mělo být zabití každého vězně, který tam byl poslán.

Osvětim II měla čtyři plynové komory. Nacisté z nich udělali plynové komory, které vypadaly jako sprchy. Přesvědčili vězně, že se jdou do plynových komor osprchovat. ^{str. 160} Pak do plynových komor vhodili cyklon B a všechny uvnitř zabili. Mrtvá těla byla spálena na popel ve čtyřech krematoriích Osvětimi II. ^{str. 160}

Osvětim II byl největší tábor smrti provozovaný nacistickým Německem během holocaustu. Příslušníci SS v něm zabili více lidí než v ostatních nacistických táborech smrti. SS postavila plynové komory Osvětimi II tak, aby se do nich vešlo najednou 2000 lidí. To znamenalo, že v plynových komorách mohli každých 30 minut zabít přibližně 2 000 lidí.

Osvětim III (Monowitz)

Osvětim III se také nazývala Monowitz (vyslovuje se "MOW-no-vitz"). V Monowitzu a 48 podtáborech v jeho okolí pracovali vězni jako otroci v továrně IG Farben a v továrnách, které vyráběly zbraně pro německou armádu. ^{str. 53}

Továrna IG Farben v Monowitzu byla otevřena v roce 1941. V říjnu 1942 byli vězni donuceni postavit tábor Monowitz, aby v něm mohli žít otrokáři. Vybudování tábora zaplatila společnost IG Farben. Monowitz se tak stal prvním koncentračním táborem v historii, který zaplatila a postavila soukromá společnost. ^{str. 53}

V letech 1941-1945 pracovalo v továrně IG Farben přibližně 35 000 vězňů. Sedm z deseti těchto vězňů (asi 25 000) zemřelo na následky hladu, nemocí a nucené práce. ^{s. 51, 53, 55} Průměrný vězeň žil po převozu do Monowitzu jen tři měsíce. ^{s. 56}

Vedoucí pracovníci továrny IG Farben se vždy snažili přimět vězně k těžší práci. Často vězňům vyhrožovali, že pokud nebudou pracovat usilovněji, budou posláni do plynových komor. ^{str. 56} Každý měsíc 20 % otroků v továrně (každý pátý) zemřelo nebo bylo posláno do plynových komor.

Až do léta 1943 byl velitelem Osvětimi Rudolf Höss. ^{str. 193} Po něm se veliteli tábora stali Arthur Liebehenschel a Richard Baer.

Po druhé světové válce napsal Höss autobiografii. V ní uvedl mnoho podrobností o osvětimských táborech. V Norimberském procesu byl odsouzen k trestu smrti. Byl oběšen před krematoriem v Osvětimi I.

Do roku 1943 se v osvětimských táborech vytvořilo mnoho odbojových skupin. Byly to skupiny, které se snažily bojovat proti nacistům jakýmkoli způsobem.

Odbojové skupiny pomohly některým vězňům uprchnout z Osvětimi. Tito lidé přinesli světu informace o vraždění v Osvětimi.

Pokud však jeden vězeň uprchl, esesáci zabili mnoho dalších vězňů. Někdy do Osvětimi přivezli i rodinné příslušníky uprchlých vězňů. SS tyto věci dělaly proto, aby se další vězni nepokoušeli o útěk. Celkem se ze tří různých táborů v Osvětimi pokusilo o útěk asi 700 vězňů. Z těchto 700 se podařilo uprchnout asi 300 vězňům.

Některá sonderkommanda v Osvětimi se SS bránila. Například v roce 1944 někteří členové Sonderkommanda v Osvětimi vyhodili do povětří jedno z táborových krematorií.

V roce 1944 také členové Sonderkommanda tajně fotografovali v Osvětimi. Jsou to jediné snímky, které ukazují masové vraždění, k němuž v Osvětimi docházelo. Fotografie pomohli z tábora propašovat členové polského odboje.

Informace

Spojenci získali některé informace o osvětimských táborech v letech 1941 až 1944. Nevěřili však, že v Osvětimi bylo zabito tolik lidí. Tehdy z Osvětimi uprchli dva lidé, Rudolf Vrba a Alfred Wetzler. Napsali zprávy o tom, co se v Osvětimi dělo. Z těchto zpráv se spojenečtí představitelé v polovině roku 1944 dozvěděli pravdu o Osvětimi.

V roce 1944 pořídila spojenecká letadla několik fotografií oblasti včetně Osvětimi. Tyto fotografie však nikdo nestudoval. Poprvé se na tyto fotografie někdo pozorně podíval až v 70. letech 20. století.

Spojenci svého času plánovali tábory bombardovat. Rozhodli se však, že to neudělají, protože nechtěli zabíjet vězně. Ve skutečnosti některá letadla shodila bomby na blízké vojenské cíle. Jedna bomba dopadla na tábor. Ta zabila 315 vězňů a dalších 1425 zranila.

Lidé se dodnes přou o to, co mohli Spojenci udělat, aby zachránili více vězňů v Osvětimi.

Koncem roku 1944 se Rudá armáda blížila k Osvětimi. Esesáci vyhodili plynové komory v Birkenau do povětří, aby skryli, co udělali. Zničily také mnoho dalších budov a záznamů. ^{s. 125-127.} 17. ledna 1945 začali esesáci tábor opouštět. Přinutili více než 58 000 vězňů pochodovat na západ do měst Gliwice nebo Wodzilaw. Po příjezdu do těchto měst byli vlaky převezeni do koncentračních táborů v Německu. Za sebou nechali jen ty, kteří nemohli pochodovat. Při nuceném pochodu zemřelo asi 38 000 vězňů. ^{s. 125-127.}

27. ledna 1945 dorazili vojáci 322. pěšího pluku Rudé armády do Osvětimi. Našli a osvobodili asi 7 500 vězňů. ^{s. 128}

Nikdo přesně neví, kolik lidí zemřelo v Osvětimi nebo v jiných nacistických táborech. SS si vedly záznamy, ale většinu z nich zničily.

Historici používají mnoho různých způsobů, jak odhadnout, kolik lidí v Osvětimi zemřelo. Zkoumali například, co vypověděli svědci na Norimberském procesu. Odhadnout, kolik lidí v Osvětimi zemřelo, pomohli také někteří lidé, kteří přežili.

Přesto se na tom mnoho různých lidí a vlád neshodlo:

• Komunistické vlády Sovětského svazu a Polska uvedly, že v Osvětimi zahynuly 4 miliony lidí^{. 132–133}
• Rudolf Höss uvedl, že tam zahynulo 2,5 až 3 miliony lidí Později napsal, že se spletl a že "číslo dva a půl milionu je příliš vysoké".
• Adolf Eichmann uvedl, že počet mrtvých činil 2 miliony.
• V roce 1983 francouzský vědec George Wellers jako jeden z prvních použil nacistické záznamy o deportacích k odhadu počtu zabitých v Osvětimi. Vypočítal, že zemřelo 1,613 milionu lidí, z toho 1,42 milionu Židů a 146 000 Poláků.
• Ve stejné době Franciszek Piper na základě záznamů o příjezdech vlaků a deportacích vypočítal 1,1 milionu mrtvých Židů, 140-150 tisíc mrtvých Poláků a 23 tisíc mrtvých Romů.

Muzeum paměti holocaustu Spojených států uvádí, že se jedná o "nejlepší odhady počtu obětí" v Osvětimi v letech 1940-1945:

Muzeum

Několik let po skončení druhé světové války se polská vláda rozhodla Osvětim obnovit a zřídit v ní muzeum. Některé tábory byly opraveny. Někdy provedli jen velmi malé změny oproti původnímu uspořádání.

Muzeum má mnoho částí a exponátů. Patří mezi ně:

• Osvětim II a zbytky plynových komor.
• Asi 110 000 kusů pánské, dámské a dětské obuvi. Boty patřily lidem, kteří byli zabiti v Osvětimi.
• Asi 3800 kufrů, které si lidé posílaní do Osvětimi přivezli s sebou. Když byli lidé posíláni do Osvětimi, nacisté jim říkali, že jdou jen na jiné místo k životu. Lidé si tedy přivezli kufry s mnoha věcmi, o kterých si mysleli, že je budou potřebovat.
• Další věci, které si lidé posílaní do Osvětimi přinášeli s sebou. Patří mezi ně více než 12 000 kusů kuchyňského náčiní, brýle, oblečení a mnoho dalších věcí.
• Věci, které esesáci používali k zabíjení vězňů. Patří mezi ně falešné sprchové hlavice pro plynové komory, plechovky s cyklonem B, dveře jedné z plynových komor a krematorium.

V roce 1947 bylo muzeum otevřeno pro veřejnost. Později lidé rozptýlili popel osvětimských obětí mezi chatrčemi, kde vězni žili. Celá oblast je pro ně hrobem.

Další vyznamenání

V roce 1979 zařadilo Sdružení OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) Osvětim na seznam světového dědictví.

V roce 1979 sloužil polský papež Jan Pavel II. mši v Osvětimi II.

V 80. letech 20. století papež Jan Pavel II. prohlásil dva lidi, kteří byli zabiti v Osvětimi, za katolické světce:

• Maxmilián Kolbe, polský kněz. Nacisté ho poslali do Osvětimi, protože pomáhal židovským uprchlíkům. Když z Osvětimi utekli tři muži, vybrali esesáci jako pomstu deset dalších vězňů, které nechali vyhladovět. Když jeden z těchto vězňů začal plakat kvůli své rodině, Kolbe se dobrovolně přihlásil, že bude zabit místo něj.
• Edith Steinová, Židovka, která konvertovala ke katolicismu a stala se karmelitánkou. Esesáci ji zabili v plynových komorách v Osvětimi.

V roce 2005 vyhlásila OSN 27. leden Mezinárodním dnem památky obětí holocaustu. Zvolili 27. leden, protože je to den, kdy Rudá armáda osvobodila Osvětim.

Evropský parlament si 27. ledna 2005 připomněl výročí osvobození Osvětimi minutou ticha. Evropský parlament rovněž přijal usnesení, v němž se uvádí, že vyvraždění asi 1,5 milionu lidí v osvětimských táborech bylo strašné. Parlament uvedl, že rezoluci přijal mimo jiné kvůli "znepokojivému nárůstu antisemitismu, a zejména antisemitských incidentů v Evropě, a pro nové poučení o širším nebezpečí viktimizace lidí na základě rasy, etnického původu, náboženství, sociálního zařazení, politiky nebo sexuální orientace".

Kontroverze

Po druhé světové válce komunistické vlády Sovětského svazu a Polska umístily v Osvětimi pamětní desku. Na ceduli stálo, že v Osvětimi zahynuly 4 miliony lidí. Po pádu komunistické vlády v Polsku v roce 1989 byla cedule změněna na nápis, že zde zahynulo 1,1 milionu lidí. Lidé, kteří se snaží popírat holocaust, využívají tento rozdíl k tvrzení, že šlo o propagandu. Holokaust je však historickým faktem a SS v Osvětimi zabily nejméně 1,1 milionu lidí.

Od roku 1989 polská vláda a média tvrdily, že není spravedlivé používat pro označení osvětimských táborů název "polské tábory smrti". Tvrdili, že tento název vyvolává dojem, že Polsko tábory smrti provozovalo. Ve skutečnosti Polsko ovládlo nacistické Německo a tábory smrti řídili nacisté. ^{s. 73 V} roce 2006 požádala polská vláda UNESCO o změnu názvu světového dědictví v Osvětimi. Chtěla, aby UNESCO změnilo název z "Koncentrační tábor Osvětim" na "Bývalý nacistický německý koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau". Polská vláda se domnívala, že se tím zamezí klamání veřejnosti a ukáže se, že tábor provozovalo nacistické Německo, nikoli Polsko. V roce 2007 UNESCO souhlasilo a změnilo název místa na "Auschwitz Birkenau: Německý nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor (1940-1945)".

Polská vláda povolila v těchto místech natáčení dvou filmů a televizního seriálu. V některých případech však natáčení v táborech nepovolila. V únoru 2006 odmítlo Polsko udělit víza některým íránským badatelům, kteří chtěli navštívit Osvětim. Učinili tak proto, že íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád popíral holocaust, a dokonce řekl, že je to "mýtus".

Náboženské spory

V roce 1984 otevřeli karmelitáni klášter poblíž Osvětimi I. Židovské skupiny protestovaly a karmelitáni v roce 1993 klášter odstranili.

Poté, co papež Jan Pavel II. v roce 1987 blahořečil Edith Steinovou, postavili katolíci v blízkosti plynové komory kříž. Po nějaké době se na místě objevila Davidova hvězda. Objevilo se mnoho náboženských symbolů. Nakonec je lidé všechny odstranili.

V roce 1988 postavili karmelitáni u bloku 11 v Osvětimi osmimetrový kříž. Židovské skupiny proti tomu protestovaly s tím, že většina lidí zabitých v Osvětimi byli Židé. Do roku 1998 se objevilo 300 menších křížů. Nakonec lidé menší kříže odstranili. Větší kříž tam však stále stojí.

• Holokaust
• Vyhlazovací tábor
• Rudolf Vrba
• Seznam nacistických koncentračních táborů