Vízum

Podmínky vydání

Některá víza lze udělit po příletu nebo po předchozí žádosti na velvyslanectví či konzulátu dané země, někdy také prostřednictvím specializované cestovní kanceláře se souhlasem vydávající země v zemi odjezdu. Pokud v domovské zemi není žádné velvyslanectví nebo konzulát, pak by člověk musel vycestovat do třetí země (nebo požádat poštou) a pokusit se získat vízum tam. Potřeba víza obecně závisí na státní příslušnosti žadatele, na tom, jak dlouho se žadatel plánuje zdržet, a na aktivitách, které chce v navštívené zemi vykonávat. Z toho mohou vyplývat různé formální kategorie víz s různými podmínkami pro jejich vydání.

Některé země, ale ne všechny, mají reciproční vízový režim: pokud země A vyžaduje od občanů země B vízum, pak země B může uplatnit reciprocitu a vyžadovat vízum od občanů země A. Stejně tak, pokud země A umožňuje občanům země B vstup bez víza, může země B umožnit občanům země A vstup bez víza.

Příklady takových recipročních vízových režimů jsou:

• Alžírsko [1] a Kanada [2]
• většina členských států SNS a afrických zemí
• Brazílie a Kanada/členské státy SNS
• Arménie a většina nečlenských států SNS [3].

Za udělení víza může být účtován poplatek, který je obvykle reciproční, takže pokud země A účtuje občanům země B za vízum 50 USD, země B často účtuje stejnou částku i návštěvníkům země A. Výše poplatku může být také na uvážení jednotlivých velvyslanectví. Podobná reciprocita často platí i pro dobu platnosti víza (období, během kterého je možné požádat o vstup do země) a počet vstupů, které lze s vízem zkusit. Zrychlené vyřízení žádosti o vízum do některých zemí je zpravidla spojeno s dalšími poplatky.

Tento reciproční poplatek se v posledních letech stal běžnějším v souvislosti s rozhodnutím Spojených států vybírat od občanů různých zemí poplatek za vyřízení víza ve výši 100 USD (nevratný, i když vízum není vydáno). Řada zemí, včetně Brazílie, Chile a Turecka, zavedla reciproční poplatek. Brazílie vyžaduje, aby před vstupem do země bylo předem vyřízeno vízum a aby občanům USA byly při příjezdu sejmuty otisky prstů a vyfotografováni - což odpovídá požadavkům USA na Brazilce a další cizince.

Vydávající orgán, obvykle pobočka ministerstva zahraničních věcí nebo ministerstva zahraničí dané země (např. ministerstvo zahraničí USA), a obvykle úředníci konzulárních záležitostí, si mohou od žadatele vyžádat příslušnou dokumentaci. Může se jednat o doklady o tom, že žadatel je schopen se v hostitelské zemi sám živit (ubytování, strava), doklady o tom, že osoba, která žadatele hostí ve svém domě, skutečně existuje a má dostatečné prostory pro hostování žadatele, doklady o tom, že žadatel má uzavřené zdravotní a evakuační pojištění atd. Některé země požadují doklad o zdravotním stavu, zejména v případě dlouhodobých víz; některé země tato víza odmítají osobám s určitými chorobami, např. s AIDS. Přesné podmínky závisí na zemi a kategorii víza. Významnými příklady zemí, které vyžadují testy na HIV u osob s dlouhodobým pobytem, jsou Rusko [4] a Uzbekistán. [5] V Uzbekistánu však někdy není požadavek na test HIV striktně vymáhán. [6]

Vyspělé země často vyžadují důkaz o úmyslu vrátit se do země původu, pokud se jedná o vízum k dočasnému pobytu, a zejména pokud žadatel pochází z rozvojové země, a to z důvodu obav o imigraci.

Vydávající orgán může rovněž požadovat, aby žadatelé potvrdili, že nebyli odsouzeni za trestný čin nebo že se nepodílejí na určitých činnostech (např. prostituci nebo obchodování s drogami). Některé země odmítnou udělit vízum, pokud je v cestovním pasu cestujícího uveden doklad o občanství nebo o cestě do země, kterou daná země neuznává. Například Saúdská Arábie nevydá vízum státním příslušníkům Izraele nebo osobám s dokladem o návštěvě Izraele.

Typy víz

Mezi běžné typy víz patří:

• Tranzitní vízum, které obvykle platí 3 dny nebo méně a slouží k průjezdu zemí do třetí destinace.
• Turistické vízum na omezenou dobu pro cesty za účelem trávení volného času, obchodní aktivity nejsou povoleny. Některé země turistická víza nevydávají. Saúdská Arábie zavedla turistická víza až v roce 2004, ačkoli vydávala (a stále vydává) poutní víza pro poutníky na hadždž.
• Obchodní vízum pro podnikání v zemi. Tato víza obecně vylučují trvalé zaměstnání, pro které by bylo nutné pracovní vízum.
• Dočasné pracovní vízum pro schválené zaměstnání v hostitelské zemi. Jejich získání je obecně obtížnější, ale platí delší dobu než podnikatelská víza. Příkladem jsou víza H-1B a L-1 ve Spojených státech.
• Vízum při příjezdu, což je vízum udělené bezprostředně před vstupem do země, například na letišti nebo na stanovišti hraniční kontroly. To se liší od situace, kdy vízum není potřeba vůbec, protože návštěvník musí vízum získat ještě předtím, než se vůbec pokusí projít imigračním úřadem. Vízum při příjezdu obvykle není nic jiného než příjezdová taxa, ačkoli návštěvníkům může být vstup odepřen i s vízem.
• Manželské vízum udělované manželovi/manželce rezidenta/občana dané země, aby se manželé mohli v dané zemi usadit. Příkladem může být rodinné povolení EHP ve Spojeném království.

Mezi méně obvyklá víza patří:

• Studentské vízum, které umožňuje jeho držiteli studovat na vysoké škole ve vydávající zemi. Studentům studujícím v Alžírsku se však vydávají turistická víza. [7]
• Pracovní prázdninové vízum pro osoby cestující mezi zeměmi, které nabízejí program pracovních prázdnin, umožňující mladým lidem vykonávat dočasnou práci během cestování. Nejméně deset evropských zemí umožňuje práci studentům ze zemí mimo EU.

[8]

• Diplomatické vízum (někdy oficiální vízum), které uděluje svému držiteli diplomatický status a je obvykle dostupné pouze držitelům diplomatických pasů.
• Zdvořilostní vízum udělované zástupcům cizích vlád nebo mezinárodních organizací, kteří nesplňují podmínky pro udělení diplomatického statusu, ale zaslouží si urychlené a zdvořilé zacházení. Zdvořilostní vízum obvykle neposkytuje výsady ani imunity.
• Novinářské vízum, které některé země vyžadují od osob s tímto povoláním při cestách pro své zpravodajské organizace. Mezi země, které na něm trvají, patří Kuba, Írán, Severní Korea, Saúdská Arábie, Spojené státy (vízum I) a Zimbabwe.
• Afiancee vízum udělované na omezenou dobu před plánovaným sňatkem na základě prokázaného vztahu s občanem cílové země. Například německá žena, která se chce provdat za amerického muže, získá snoubenecké vízum (známé také jako vízum K-1), které jí umožní vstup do Spojených států.
• Imigrační vízum udělované osobám, které mají v úmyslu přistěhovat se do vydávající země. Obvykle se vydává na jednu cestu, protože jeho držiteli bude později v závislosti na zemi vydán průkaz totožnosti pro trvalý pobyt, který mu umožní neomezený počet vstupů do vydávající země. (například karta trvalého pobytu ve Spojených státech)...

Doba vstupu a trvání

Víza mohou být také jednovstupová, což znamená, že vízum je zrušeno, jakmile jeho držitel opustí zemi, dvouvstupová nebo vícevstupová, která umožňují více vstupů do země na jedno vízum. Země mohou také vydávat povolení k opakovanému vstupu, která umožňují dočasné opuštění země, aniž by vízum pozbylo platnosti. Ani obchodní vízum obvykle neumožňuje držiteli pracovat v hostitelské zemi bez dalšího pracovního povolení.

Jakmile je vízum vydáno, musí být obvykle využito do určité doby.

Platnost víza není totožná s povolenou dobou pobytu ve vydávající zemi. Platnost víza obvykle udává, kdy může cizinec požádat o vstup do země. Například pokud bylo vízum vydáno 1. ledna a jeho platnost končí 30. března a typická povolená doba pobytu v zemi je 90 dní, pak 90denní povolený pobyt začíná dnem, kdy cestující dorazí do země, což musí být mezi 1. lednem a 30. březnem. Cestující tedy může zůstat ve vydávající zemi až do 1. června.

Po příjezdu do země lze často za poplatek prodloužit dobu platnosti víza nebo povoleného pobytu, pokud se tak rozhodnou imigrační úřady. Pobyt delší, než je doba povoleného pobytu daná imigračními úředníky, je považován za nelegální přistěhovalectví, i když doba platnosti víza ještě neskončila (tj. v případě vícenásobných vstupních víz), a za formu pobytu "mimo status" a pachatel může být pokutován, stíhán, vyhoštěn, nebo dokonce zařazen na černou listinu (zákaz vstupu do země).

Vstup do země bez platného víza nebo bez výjimky z vízové povinnosti může mít za následek zatčení a vyhoštění (deportaci nebo vyloučení) ze země. Provádění činností, které nejsou povoleny statusem vstupu (například práce, i když má osoba status nepracujícího turisty), může mít za následek, že osoba bude považována za vyhoštěného, ve společné řeči za nelegálního cizince. Takové porušení není porušením víza, navzdory běžnému zneužívání tohoto výrazu, ale porušením statusu, odtud termín "mimo status".

Ani vízum nezaručuje, že někdo může vstoupit do země. O povolení vstupu rozhodují hraniční úřady, které mohou vízum na hranicích i zrušit, pokud cizinec nedokáže uspokojivě prokázat, že bude dodržovat status, který mu vízum uděluje.

Vízové a imigrační zákony se mohou v jednotlivých zemích velmi lišit. Cizincům se proto doporučuje, aby si u imigračních právníků ověřili, jakými vízovými a imigračními zákony se řídí země, do kterých chtějí vstoupit, a zda jsou oprávněni získat víza nebo jiné imigrační výhody.

Rozšíření víz

Mnoho zemí má mechanismus, který umožňuje držiteli víza požádat o delší pobyt v dané zemi. Například v Dánsku může držitel víza po příjezdu do země požádat dánský imigrační úřad o povolení k pobytu. Ve Spojeném království lze žádosti podávat u pohraniční a imigrační agentury. Za určitých okolností to držitel víza nemůže udělat, a to buď proto, že země nemá mechanismus pro prodlužování víz, nebo nejspíše proto, že držitel víza využívá krátkodobé vízum k pobytu v zemi. V takových případech se držitel často zapojuje do takzvaného běhu na vízum; na krátkou dobu opustí zemi, aby mohl před návratem požádat o nové vízum nebo aby mu bylo při opětovném vstupu uděleno nové povolení k pobytu.

Odmítnutí víza

Vízum může být zamítnuto z řady důvodů, mimo jiné pokud žadatel:

• se ve své žádosti dopustil podvodu nebo uvedl nepravdivé údaje;
• Nemohou prokázat silné vazby na zemi svého současného pobytu;
• hodlá v zemi, kterou navštíví, trvale žít nebo pracovat;
• Nemá legitimní důvod pro cestu;
• Nemá jasné prostředky, aby se o sebe během pobytu v zemi postaral sám;
• Nemá ubytování v cílové zemi;
• Nemá zajištěnou dopravu;
• Nemá zdravotní/cestovní pojištění platné pro danou destinaci a dobu pobytu;
• má záznam v trestním rejstříku nebo je proti němu vzneseno obvinění;
• Nemá dobré morální vlastnosti;
• Podává žádost v krátkém termínu;
• Je považován za bezpečnostní riziko;
• jejich předchozí žádost o vízum byla zamítnuta;
• je občanem země, se kterou má hostitelská země špatné nebo žádné vztahy;
• trpí nakažlivou nemocí, například tuberkulózou;
• v minulosti porušil imigrační zákon;
• Nikdy předtím necestoval do zahraničí;
• Cestoval již dříve, ale vzal si víza do jiných zemí, které nejsou v blízkosti cílové země;
• Neovládá dostatečně jazyk;
• Naplánoval si dovolenou bez konkrétního účelu, kromě prohlídky památek.

Systémy osvobození od vízové povinnosti

Podmínkou vstupu do mnoha zemí je mít platné vízum, existují však různé výjimky. V některých případech může být držitelům diplomatických pasů umožněn bezvízový vstup, i když držitelé běžných pasů vízum potřebují (viz: Pas).

Některé země mají reciproční dohody, takže za určitých podmínek, např. při turistických návštěvách na relativně krátkou dobu, není vízum potřeba. Jedním z příkladů je program bezvízového styku ve Spojených státech. Tyto reciproční dohody mohou vyplývat ze společného členství v mezinárodních organizacích nebo ze společného dědictví:

• Všichni občané členských států ECOWAS, s výjimkou těch, kteří jsou zákonem definováni jako nežádoucí cizinci, mohou vstoupit a pobývat bez víza v kterémkoli členském státě po dobu maximálně 90 dnů. Jediným požadavkem je platný cestovní doklad a mezinárodní očkovací průkaz.
• Státní příslušníci členských států Východoafrického společenství nepotřebují ke vstupu do žádného z členských států víza.
• Některé země Commonwealthu nevyžadují turistická víza pro občany jiných zemí Commonwealthu.
• Většina zemí Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) nevyžaduje turistická víza pro občany jiných zemí ASEAN.
• Arménie [9] a Uzbekistán [10] umožňují občanům členských států SNS, s výjimkou Turkmenistánu, vstup bez víz jako turistům.

Také jiné země mohou jednostranně udělit bezvízový vstup státním příslušníkům některých zemí, aby usnadnily cestovní ruch.

Bezvízový styk mezi zeměmi platí také ve všech případech, kdy k takovému cestování není potřeba cestovní pas. (Příklady cestování bez pasů naleznete v části Mezinárodní cestování bez pasů.)

Společná víza

Vízum je obvykle platné pouze pro vstup do země, která vízum vydala. Země, které jsou členy regionálních organizací nebo smluvními stranami regionálních dohod, však mohou vydávat víza platná pro vstup do některých nebo všech členských států organizace nebo dohody:

• nejznámějším příkladem společného víza je schengenské vízum. Toto vízum má svůj původ v Schengenské dohodě mezi evropskými státy z roku 1985, která umožňuje společnou politiku dočasného vstupu osob (včetně víz). Vízum umožňuje turistům nebo návštěvníkům vstup do oblasti, na kterou se dohoda vztahuje (známé jako "schengenský prostor" nebo "Schengenland"). Občané zemí mimo EU a EHP, kteří chtějí navštívit Evropu jako turisté a potřebují ke vstupu do schengenského prostoru vízum, si jednoduše musí vyřídit pouze společné schengenské vízum na velvyslanectví/konzulátu některé ze zemí schengenského prostoru. Poté mohou bez překážek navštívit kteroukoli nebo všechny země schengenského prostoru jako turisté nebo za obchodem. Nemusí si vyřizovat samostatná víza pro všechny schengenské země, které chtějí navštívit.

• víza CARICOM byla zavedena koncem roku 2006 a umožnila návštěvníkům cestovat mezi 10 členskými státy CARICOM (Antigua a Barbuda, Barbados, Dominika, Grenada, Guyana, Jamajka, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Svatý Vincenc a Grenadiny a Trinidad a Tobago). Těchto 10 členských zemí se dohodlo na vytvoření "jednotného vnitrostátního prostoru", v němž by cestující pouze dostali razítko do pasu a museli by v prvním přístavu a zemi vstupu předložit vyplněné standardizované vstupní a výstupní formuláře. Vízum CARICOM platilo pro státní příslušníky všech zemí s výjimkou členských států CARICOM (kromě Haiti) a přidružených členských států, Kanady, Francie, Německa, Irska, Itálie, Japonska, Nizozemska, Jihoafrické republiky, Spojeného království, Spojených států amerických a zámořských zemí, území nebo departementů těchto zemí. Vízum CARICOM lze získat na velvyslanectvích/konzulátech Barbadosu, Jamajky a Trinidadu a Tobaga a v zemích, které nemají zástupce CARICOM, lze formuláře žádostí získat na velvyslanectvích/konzulátech Spojeného království. Společné vízum bylo určeno pouze na dobu konání mistrovství světa v kriketu a jeho platnost byla ukončena 15. května 2007. Probíhají však jednání o zavedení revidovaného víza CARICOM na trvalém základě v budoucnu.

• Jednotné středoamerické vízum (Visa Única Centroamericana) bylo zavedeno dohodou CA-4 mezi Guatemalou, Salvadorem, Hondurasem a Nikaraguou. Je vyžadováno pro občany všech ostatních zemí, čímž odpadá potřeba samostatných vstupních víz pro každou z těchto zemí. Osoby vstupující do regionu na víza typu "B" mohou do oblasti vstoupit přes kterýkoli vstupní přístav. Osoby vstupující na víza typu "C" (vydaná po předchozí konzultaci s ministerstvem zahraničních věcí) musí vstoupit přes vstupní přístav v zemi, která vízum vydala. Jakmile je osoba vpuštěna, může cestovat do kterékoli z dalších zemí a smí zůstat do data povoleného v původním vstupním přístavu.

• V rámci integračního programu Východoafrického společenství (EAC) bylo příslušným odvětvovým orgánům předloženo ke schválení jednotné východoafrické turistické vízum. Vízum bude platné pro všechny tři partnerské státy EAC (Keňu, Tanzanii a Ugandu). Podle návrhu víza může každé nové východoafrické jednotné vízum vydat velvyslanectví kteréhokoli partnerského státu. Návrh na zavedení víz následoval po výzvě turistických sdružení partnerských států, která požadovala zavedení společného víza, aby se urychlila propagace regionu jako jednotné turistické destinace, a sekretariát EAC jej chce schválit před listopadovým světovým veletrhem cestovního ruchu (neboli World Travel Market) v Londýně. Po schválení východoafrickou radou ministrů by turisté mohli žádat o vstupní vízum jedné země, které by pak platilo ve všech členských státech regionu jako iniciativa jednotné vstupní povinnosti.

• SADC UNIVISA (nebo Univisa) se vyvíjí od roku 1998, kdy členové SADC podepsali Protokol o rozvoji cestovního ruchu. V protokolu byl vytyčen cíl Univisy, který měl umožnit co nejhladší vstup a cestování návštěvníků na mezinárodní a regionální úrovni. Očekávalo se, že bude uveden do provozu do konce roku 2002. Její zavedení bylo odloženo a bylo oznámeno nové datum zavedení, konec roku 2006. Nyní však SADC usiluje o to, aby byl systém univisa zaveden do roku 2008, tedy před mistrovstvím světa ve fotbale v Jihoafrické republice v roce 2010. Původně měla být univisa dostupná pouze pro návštěvníky z vybraných "zdrojových trhů", jako jsou Austrálie, země Beneluxu, Francie, Německo, Itálie, Japonsko, Portugalsko, Španělsko, Spojené království a USA. Nyní se očekává, že až bude univisa zavedena, bude se vztahovat na mezinárodní (dálkové) turisty mimo SADC, kteří cestují do regionu a v rámci regionu, a že podpoří cestování do více destinací v rámci regionu. Očekává se také, že univisa uvolní turistický potenciál přeshraničních parků tím, že sníží hranice mezi sousedními zeměmi v parcích. Očekává se, že vízum bude platné pro všechny země s přeshraničními parky (Botswana, Lesotho, Mosambik, Namibie, Jihoafrická republika a Zimbabwe) a některé další země SADC (Angola a Svazijsko).