Starověké Řecko
První lidé, o kterých víme, že vytvořili divadelní hry, byli staří Řekové kolem roku 500 př. n. l. Dělili hry na dva druhy: tragédie a komedie. Toto dělení se používá dodnes. Nejznámějšími starořeckými autory divadelních her jsou Aischylos, Sofoklés, Eurípidés a Aristofanes. Některé jejich hry se dochovaly a hrají se dodnes.
Tyto starořecké hry se hrály pod širým nebem ve velkých amfiteátrech, aby je mohlo vidět mnoho lidí. Mezi dramatiky se pořádaly soutěže (lidé, kteří píší hry, se nazývají dramatici) a vítěz dostával cenu.
Řekové měli mnoho geniálních nápadů. Používali mechanická zařízení, jako jsou padací dveře a machina: jeřáb pro vytahování bohů na scénu a z ní (odtud "Deus ex machina"). Měli řecký chór, který divákům poskytoval informace, jež jim pomáhaly sledovat představení. Chór komentuje témata a ukazuje, jak by diváci mohli na drama reagovat. Hráči nosili masky. Ilustrace na vázách ukazují masky podobné helmám, které zakrývaly celý obličej a hlavu, s otvory pro oči a malým otvorem pro ústa, a také paruku. Maska měla "splynout" s obličejem a umožnit herci vžít se do role. Proto diváci nemysleli na herce, ale na postavu.
Středověk
Ve středověku začala katolická církev používat divadlo jako způsob, jak vyprávět biblické příběhy lidem, kteří neuměli číst. Psali mysteriózní hry, kde každou část biblického příběhu hrála jiná skupina lidí. Psali hry o zázracích, které se týkaly života svatých. Psali mravoučné hry, které učily diváky, jak žít dobrý křesťanský život.
Hry z komedie dell'arte
V roce 1500 cestovaly po Itálii skupiny herců, kteří hráli komické hry pro pobavení měšťanů. Těmto hrám se říkalo Commedia dell'arte a kolem stejné skupiny postav se odehrávaly různé příběhy. Mluvené repliky si herci často vymýšleli pro každé představení.
V Itálii a ve Francii byly v této době populární i další druhy her, tzv. neoklasická dramata a neoklasické komedie. Tyto hry byly napsány tak, aby kopírovaly styl her ze starověkého Řecka a Říma.
Alžbětinské divadlo
Na konci 16. století (před rokem 1600) začali kočovní herci hrát ve stálých divadelních budovách. V tomto období napsal William Shakespeare. Žil v letech 1564 až 1616. V té době nesměly v Anglii vystupovat ženy, a tak ženské postavy hráli mužští herci.
Jeho divadlo se nacházelo v Londýně. Jmenovalo se Globe Theatre. Bylo to divadlo pod širým nebem a hry se hrály ve dne pro velké množství diváků. Jeho hry byly velmi oblíbené a mnohé se hrají dodnes. Mnoho lidí se domnívá, že Shakespeare byl jedním z nejlepších dramatiků (autor divadelních her).
Za protektorátu byly zakázány hry včetně Shakespearových. Poté jich bylo napsáno a hráno mnohem více.
Hry z roku 1900
Po druhé světové válce začali dramatici v Evropě i ve Spojených státech psát hry v novém stylu, kterému se říkalo "divadlo absurdity". Poté, co viděli hrůzy války, měli tito dramatici pocit, že všechny jejich staré hodnoty byly zničeny. Dramatici jako Samuel Beckett, Eugène Ionesco, Harold Pinter a Jean Genet psali hry, které jsou považovány za "divadlo absurdity".
Hry "Divadla absurdity" mají některé myšlenky, které se objevují ve filozofii (způsobu myšlení) zvané existencialismus. Existencialismus se velmi liší od mnoha jiných filozofií. Většina náboženství a filozofií tvrdí, že lidský život má smysl (nebo účel). Filozofie existencialismu tvrdí, že lidský život nemá smysl (nebo účel). Když něco nemá smysl, je to "absurdní". (Absurdní znamená hloupý a nesmyslný.)
Hry napsané tímto stylem nutí lidi přemýšlet o otázkách typu "jaké to je být člověkem ve světě?" a "co znamená pro člověka být svobodný?". Často jsou naplněny smutnými emocemi, jako jsou obavy, strach a myšlenky na smrt.
