1. století je století, které trvalo od roku 1 do roku 100.

V tomto období se Evropa, severní Afrika a Blízký východ dostaly pod rostoucí nadvládu Římské říše. Její expanze pokračovala i za císaře Claudia (43). Reformy, které zavedl Augustus během své dlouhé vlády, říši stabilizovaly. Později v tomto století skončila Juliovsko-klaudiovská dynastie, kterou založil Augustus, smrtí Nerona v roce 68. V roce 68 byla císařská vláda přerušena. Následoval slavný Rok čtyř císařů, krátké období občanské války a nestability, které nakonec ukončil Vespasián, 9. římský císař a zakladatel Flaviovské dynastie.

Číně nadále dominovala dynastie Chan, a to i přes čtrnáctileté přerušení dynastií Sin pod vedením Wang Manga. Vláda Chanů byla obnovena v roce 23. Vláda Wang Manga představuje přelom mezi Západní / bývalou Han a Východní / pozdější Han. Hlavní město bylo také přesunuto z Chang'anu do Luoyangu.

Římská říše

1. století bylo v dějinách Říma obdobím konsolidace císařské moci i výrazných krizí. Po dobu vlády Augusta (27 př. n. l. – 14 n. l.) probíhala výrazná administrativní a vojenská reforma: ustaven profesionální vojenský aparát, reorganizovány provincie, zaveden státní aparát a částečná profesionalizace správy, což položilo základy tzv. Pax Romana – relativně dlouhého období vnitřní stability.

Po Augustovi následovala řada císařů z rodu Juliovsko-klaudiovského (Tiberius, Caligula, Claudius, Nero). Pod Claudii pokračovala expanze: roku 43 začala římská invaze do Británie. Během staletí se odehrály i vážné konflikty a povstání, např. povstání císařské poddané vůdkyně Boudiccy v Británii (60–61) a první židovsko‑římská válka (66–73), která vyvrcholila zničením Jeruzaléma v roce 70.

Rok 68–69 n. l. je znám jako Rok čtyř císařů: po sebevraždě Nerona nastalo období občanské války, které ukončil Vespasián. Ten založil Flaviovskou dynastii; jeho synové Titus a Domitian pokračovali v císařské vládě. Flaviovci zahájili rozsáhlé stavební projekty (například výstavba Flaviovského amfiteátru – Kolosea – byla zahájena za Vespasiána a dokončena za Tita).

Ve 1. století také sílil vliv křesťanství, které vzniklo v provincii Judea v průběhu první poloviny století. Po velkém požáru Říma v roce 64 byl podle starších zdrojů Nero obviňován z pronásledování křesťanů. Současně pokračovala intenzivní kulturní a technická činnost: rozvoj infrastruktury (silnice, akvadukty), rozmach měst a intenzivní obchodní výměna po moři i po souši.

Čína a dynastie Chan

V Číně panovala dynastie Chan (Han). Až do přelomu 1. století byla dynastie relativně silná, ale v letech 9–23 došlo k převzetí moci Wang Mangem, který vyhlásil vlastní Xin (Sin) dynastii. Jeho vláda skončila povstáním a kolapsem v roce 23, po němž následovalo obnovení moci Chanů a přechod od Západní (bývalé) Han k Východní (pozdější) Han. Konsolidace nové podoby dynastie trvala několik let; nový císařský dvůr postupně přesunul centrum moci z Chang'anu do Luoyangu.

Východní Han obnovil centralizovanou republika‑císařskou správu, rozvíjela se zemědělská produkce, řemesla a mezinárodní obchod po Hedvábné stezce. Čína měla v tomto období silné kontakty s oblastmi Střední Asie a Indického oceánu; hedvábí a další zboží odtud proudilo na západ i východ.

Svět mimo Řím a Čínu

1. století bylo světem politicky rozmanitým:

  • V oblasti Blízkého východu a Íránu dominoval Parthský stát, jehož vztahy s Římem byly často napjaté – střetnutí se odehrála na několika frontách.
  • V oblasti Střední Asie a severní Indie se formovaly a upevňovaly mocenské celky jako Kushan, které sehrály důležitou roli v meziregionálním obchodu a šíření náboženství (např. buddhismu) do Střední Asie.
  • Na africkém Rudučném pobřeží a v oblasti Rudého moře rostlo významné obchodní centrum Aksúm, které se brzy stalo důležitým hráčem v obchodních sítích napojených na arabské a středomořské trhy.
  • V Indii pokračovaly regionální dynastie (např. Satavahani) a rozvíjel se mořský obchod s římskými i jiho‑asijskými přístavy.
  • V Americe a v subsaharské Africe probíhaly nezávislé kulturní vývoje – civilizace v Mesoamerice a Andách se dál rozvíjely, byť v rámci zcela odlišných civilizačních komplexů.

Kultura, náboženství a obchod

1. století znamenalo pokračování kulturních tradic i vznik nových náboženských hnutí. V Římě i v provinciích kvetly rétorika, právo, veřejná literatura a divadlo; architektura a inženýrství přinášely velké veřejné stavby. V oblasti náboženství se vedle tradičních římských a místních kultů šířila i nová náboženství – mezi ně patřilo i křesťanství, které se začalo šířit z Judeje do středomořského prostředí.

Obchod byl intenzivní: Hedvábná stezka i námořní trasy přes Indický oceán propojené s arabským a africkým pobřežím umožňovaly výměnu zboží, technologií a myšlenek mezi Čínou, Indií, Blízkým východem a Středomořím. Římské mince a čínské produkty (zejména hedvábí) jsou dokladem těchto kontaktů.

Význam 1. století

1. století n. l. poloţilo důležité základy pro vývoj starověkých říší v následujících staletích: stabilizovaná římská administrativa a sílící římské impérium, obnovující se čínská dynastie Han a rozvíjející se meziregionální obchodní sítě měly dlouhodobý dopad na politický, ekonomický i kulturní vývoj Evropy, Asie i Afriky. Současně se v průběhu století formovaly nové náboženské proudy, které ovlivnily další dějiny – nejvýznamněji rané křesťanství ve Středomoří.