V některých náboženstvích je ďábel zlý duch nebo nadpřirozená bytost, která se snaží lidem způsobit problémy a vzdálit je od Boha. Někdy se pro nejmocnějšího z těchto protivníků používá slovo "ďábel", jindy "satan". Slovo "ďábel" pochází z řeckého diabolos, které znamená „ten, kdo pomlouvá“ nebo „obviňuje“. V češtině se proto někdy setkáme i s překladem "pomlouvač". Nový zákon užívá řecké slovo "diabolos" v souvislosti se Satanem, a proto se označení „Ďábel“ v křesťanské tradici ustálilo jako synonymum pro Satana.

Původ pojmů a starozákonní obrazy

Ve Starém zákoně se objevuje obraz hada a také postava zvaná šajtán. Tyto motivy mohou představovat různé tradice a postavy. Slovo "šajtán" v hebrejštině obvykle znamená "protivník" nebo "odpůrce" a někdy označuje jak vnitřní pokušení, tak i konkrétní nadpřirozenou bytost. V Koránu se podobný termín používá pro postavu, která svádí lidi k hříchu a která se často zmiňuje ve spojení se zvířecími obrazy či postavami.

Postava v křesťanství

V křesťanské tradici bývá ďábel částečně spojen s představou původně nebeského anděla jménem Lucifer (anděl). Podle některých výkladů Lucifer odmítl uznat Boží pořádek, stal se pyšným a vzbouřil se proti Bohu; následkem bylo jeho sesazení z nebes. Jiné pasáže Bible (a pozdější tradice) popisují Satana jako odpůrce Boha a jako zkoušejícího lidi.

Pokušení, démoni a konečný osud

Po svržení z nebe je ďábel v tradičním výkladu považován za toho, kdo na zemi způsobuje zlo, pokouší lidi a snaží se, aby lidé uctívali jeho místo Boha nebo podlehli klamným slibům. Ostatní andělé, kteří se podle tradice přidali k jeho vzpouře, se stali zlými duchy zvanými démoni; ti májí ďáblovi pomáhat v páchání škod. V knize Zjevení se mluví o tom, že Bůh jednou potrestá ďábla a jeho služebníky tím, že je uvrhne do ohnivého jezera v pekle — jde o eschatologický (konečný) obraz soudného konce zla.

Ikonografie a lidové představy

Umělci a lidová představivost zobrazují ďábla různými způsoby, často jako odpudivou či hrozivou bytost. Nikdo přesně neví, jak „skutečně“ vypadá; v náboženských textech je většinou duchovní a nehmotnou postavou, která se ale může podle tradice přestrojit za člověka, aby sváděla nebo klamala. Mnohá raná a středověká znázornění kombinují rysy zvířat a lidí: dnes je v populární kultuře nejčastěji zobrazován jako červená humanoidní postava s rohy, špičatým ocasem a s nástroji jako jsou červené vidle nebo trojzubec. Tyto prvky mají částečně symbolický původ a částečně vycházejí z pozdně antických nebo středověkých asociací (např. spojením s pohanskými bohy, zvířecími rysy apod.).

Různé náboženské přístupy

Ne všechna náboženství věří v osobního ďábla. Například některé formy buddhismu nemají koncept ďábla jako zlovolné nadpřirozené bytosti a místo toho vysvětlují zlo jako důsledek nevědomosti, připoutanosti a karmických příčin. Ve wicce je pojem ďábla a démonů obvykle odmítán: wiccanské učení nerozlišuje tvůrčí energii na absolutně „dobrou“ či „zlou“, ale vidí ji jako neutrální sílu, kterou lidé využívají. Jak říkají sami wiccané: "My jsme ti, kdo tuto energii využívají k dobru či zlu. Důsledek tohoto jednání je tedy plně na naší zodpovědnosti, nikoliv na zodpovědnosti zlé nadpřirozené bytosti."

Rohatý bůh Cernunnos z wiccy a starších pohanských tradic byl někdy křesťany zaměňován s ďáblem jen proto, že měl rohy. V některých starověkých kulturách byly rohy spojovány s mužností a plodností a (jak připomíná i odkaz) pro svou falickou symboliku (plodnost) se tyto atributy staly součástí ikonografie různých evropských božstev. Cernunnos a další pohanští bohové byli uctíváni před příchodem křesťanství do Evropy a na britské ostrovy.

Mnozí satanisté dnes v ďábla či Satana nevěří jako v reálnou nadpřirozenou bytost, ale chápou jej jako metaforu — symbol individuální svobody, odporu proti autoritě nebo psychologický archetyp. V Bahá'í víře se pak ďábel jako zlovolná bytost obvykle nepřijímá; pojmy podobné ďáblu se v bahá'í spisech objevují spíše jako metafory pro nižší, sobecké stránky člověka.

Symbolika, psychologie a kulturní vliv

Postava ďábla má silný symbolický význam: reprezentuje pokušení, hřích, odpor vůči božskému pořádku, ale také lidský strach, vinu a projekci zla. V psychologii a v náboženské studii bývá ďábel interpretován jako vnější obraz vnitřního konfliktu, osobních sklonů nebo společenských obav. V literatuře, výtvarném umění, filmu a populární kultuře se motiv ďábla objevuje často a v mnoha podobách — od teologických varování po ironické nebo estetizované zobrazení.

Celkově je pojem ďábla v různých tradicích velmi různorodý: v některých náboženstvích jde o konkrétní osobu a hybatele zla, v jiných o symbol nebo metaforu lidských nedostatků. Pochopení této postavy závisí na historickém, kulturním a teologickém kontextu dané tradice.