Církevní hudba

Hudba v raných dějinách církve

V raných dějinách křesťanské bohoslužby byly kostely rozšířeny po mnoha zemích Římské říše. Využívaly se hudební tradice, které v těchto zemích již existovaly, takže existovala velká rozmanitost. Hudební nástroje byly spojovány s ďáblem a s tancem, a proto byly považovány za špatné a v kostelech nebyly povoleny. Jedinou hudbou, která byla v kostelech povolena, byl zpěv. Ve 4. století milánský biskup Ambrosius zavedl antifonu a podporoval nově složené písně. Žalmy byly důležitou součástí raně křesťanské bohoslužby. Responsoriální žalmy byly žalmy, které zpívala jedna osoba (která se mohla nazývat "čtenář") a shromáždění mohlo na konci verše odpovědět něčím jednoduchým, například "Aleluja". Postupně se vyvinula "antifonální žalmologie". To znamenalo, že sbor stojí na opačných stranách proti sobě a střídavě zpívá verše žalmu (nejprve je na řadě jedna strana, pak druhá). Antifonální žalmový zpěv můžeme dodnes slyšet v anglikánských katedrálách.

Hudba, která zaznívala v katolickém kostele, se nazývala chorál nebo plainchant, často známý jako "gregoriánský chorál" (podle svatého Řehoře Velikého, který byl papežem v letech 590-604). Text (slova, která se zpívala) byla standardní slova liturgie. Slova mše byla zhudebněna mnoha skladateli. Hudba za zemřelé se nazývala zádušní mše. Existovala také hudba k nešporám a ke komlénu. Až do 16. století se varhany používaly pouze k doprovodu zpěvu. V období renesance psalo polyfonní hudbu pro katolickou církev mnoho významných skladatelů, například Giovanni da Palestrina a Orlande de Lassus. Často psali moteta: krátké skladby na texty, které nebyly součástí liturgie.

V období nazývaném reformace se některé protestantské skupiny odtrhly od katolické církve. Od té doby se katolická a protestantská hudba vyvíjely odlišně.

Protestantská církevní hudba

Martin Luther zahájil protestantské hnutí v Německu. V luteránské církvi byl chorál nejdůležitější součástí hudební bohoslužby. Luther sám složil mnoho chorálových melodií. Ty se podobají chvalozpěvům. Velký Johann Sebastian Bach založil velkou část své varhanní hudby na chorálu (tyto skladby se nazývají chorální preludia). Chór často zpíval moteta. Někdy se tyto sborové skladby stávaly velmi dlouhými a měnily se v kantáty. Slova nebyla z liturgie, ale vymýšleli je básníci nebo byla převzata z Bible. Bach napsal pro kostel asi 200 kantát. Napsal také dvě velké pašije, které vyprávějí příběh Ježíšova umírání na kříži. K dalším skladatelům, kteří se podíleli na vzniku protestantské církevní hudby v Evropě, patří Heinrich Schütz, Jan Pieterszoon Sweelinck, Dietrich Buxtehude, Johann Pachelbel a Felix Mendelssohn-Bartholdy.

Katolická církevní hudba

Hudba pro katolickou církev zahrnuje instrumentální hudbu, například "chrámové kantáty". Arcangelo Corelli a Wolfgang AmadeusMozart napsali mnoho takových skladeb. Mozart napsal také několik mší. Mezi velké italské skladatele 16. a 17. století, kteří psali chrámovou hudbu, patří Giovanni Gabrieli a Claudio Monteverdi. V 19. století psali hudbu v romantickém stylu Rheinberger a Max Reger. Francouzští skladatelé této doby psali ve stylu, který se podobal světské hudbě.

Církevní hudba v Anglii

Když se král Jindřich VIII. odtrhl od katolické církve, založil vlastní církev, známou jako anglikánská. Mnoho významných skladatelů psalo hudbu pro anglikánskou bohoslužbu. Jejich hudba pro sbory se skládala převážně z bohoslužeb a hymnů. Napsali také mnoho melodií hymnů. Mezi významné skladatele patří William Byrd (který psal také katolickou chrámovou hudbu) a Thomas Tallis v období renesance, Orlando Gibbons a Henry Purcell v období baroka a v pozdějších obdobích Samuel Sebastian Wesley, Charles Stanford, Ralph Vaughan Williams, Edward Bairstow, William Mathias a John Rutter.

Církevní hudba ve Spojených státech

Církevní hudba v amerických kostelech se zpočátku vyvíjela podobně jako hudba evropská. Základem amerických bohoslužeb byla kniha Book of Common Prayer. Puritáni i baptisté považovali za důležitý sborový zpěv. V 18. století jezdili po severovýchodních státech zpěváčtí mistři ze zpěváckých škol a snažili se naučit lidi v kostele správně zpívat. Nejznámějším z těchto mistrů zpěvu byl William Billings. Protože většina lidí neuměla číst, vyvinul se systém zvaný Lined-out Hymnody, při kterém kněz zpíval verše a shromáždění ho napodobovalo. Později ve století, během "prvního velkého probuzení", se staly populárními melodie hymnů anglických skladatelů, jako byli Isaac Watts a Charles Wesley.

V 19. století se na táborových setkáních scházeli lidé z různých církví. Vedli je evangelisté. Písně odrážely víru, že hříšníci mohou být spaseni, když činí pokání. Důležitým vlivem se stala hudba černochů a lidová hudba. Písně se staly melodickými a často měly refrény. V polovině století se staly mimořádně populárními nedělní školy pro děti, pro které vzniklo mnoho písní. Velmi rozšířené se staly také gospelové písně a černošské spirituály, které ovlivnily vývoj církevní hudby v Americe.

Církevní hudba v pravoslavné církvi

Církevní hudba v pravoslavné církvi ve východoevropských zemích je vždy zpívaná. Vychází z byzantské hudební tradice.