Moteto: definice a historie sborové skladby od středověku po romantismus

Moteto: definice a historie sborové skladby od středověku po romantismus — přehled vývoje, techniky a významní autoři (Machaut, Palestrina, Bach, Mozart, Bruckner)

Moteto je hudební skladba pro bohoslužbu, kterou zpívá sbor bez použití nástrojů. Slova jsou obvykle v latině, ale existují i moteta v národních jazycích nebo v kombinaci jazyků. Pokud jsou slova pro anglikánský kostel napsána v angličtině, nazývá se hymna. Moteto může být součástí liturgie (např. jako moteto ke mši nebo k ofiu) i samostatnou koncertní skladbou; jeho délka i formální náplň se v průběhu dějin značně měnily.

Původ a středověké moteto

Moteta se píší již od středověku. V této době se vyvinuly složité formy vícehlasé hudby; středověká moteta měla často velmi složitý rytmus a složení vrstev. Tenor měl často na starosti melodii, která mohla být lidová nebo pocházet z gregoriánského chorálu; k této melodii přidávaly horní hlasy („duplum“, „triplum“) poměrně složité doprovody a kontrapunkt. Existovaly i isorytmická moteta, v nichž se rytmické a melodické vzorce opakovaly nezávisle na sobě, a také moteta s vícejazyčnými texty (např. latinsko-francouzská). Nejznámějším středověkým skladatelem, který psal moteta, byl Guillaume de Machaut (1300-1377), jeho dílo ukazuje komplexitu rytmů a vrstvení textů typickou pro 14. století.

Renesance: polyfonie a liturgická čistota

V renesanci byla moteta obvykle vícehlasá. To znamená, že různé hlasy (soprán, alt, tenor, bas) zpívaly současně různé části melodie v promyšleném kontrapunktu. Charakter renesančního moteta bývá často plynulý, imitativní a textově motivovaný — skladatelé usilovali o jasné vyjádření latinského textu a o harmonickou soudržnost. Mnoho skladatelů této doby psalo moteta; vedle známých polyfoniků (např. Josquin, Ockeghem, Orlando di Lasso) je za vrchol považován také Giovanni da Palestrina (1525-1594), jehož moteta ukazují vyrovnanost, vyčištěný kontrapunkt a cit pro liturgický výraz.

Baroko: stylové proměny a výraz

V období baroka moteto existovalo vedle rozvíjející se oratorické a kantátové tradice. Jedním z nejznámějších skladatelů, kteří psali moteta, byl Heinrich Schütz (1585-1672), jehož „Cantiones Sacrae“ (tedy „posvátné písně“) spojují renesanční techniky s barokním dramatickým výrazem a občasným využitím instrumentálního doprovodu. Johann Sebastian Bach (1685-1750) napsal šest nádherných motet s německými texty; u Bachových motet existuje diskuse, zda k nim autor přidal instrumentální doprovod – některé prameny naznačují ad hoc doprovod obvyklý v tehdejší praxi. Ve třech motetech se sbor dělí na osm částí (dvojnásobné sborové dělení), což vytváří bohatou polyfonní strukturu.

Klasicismus a romantismus

Nejznámějším motetem z období klasicismu je Mozartovo Ave Verum Corpus, které kombinuje jednoduchou, soustředěnou melodii se štíhlou harmonií — motiv liturgické meditace je zde výmluvný a snadno přístupný. V období romantismu (19. století) se znovu rozvíjelo zájmové psaní sakrální hudby i menších sborových děl. Anton Bruckner (1824-1896) napsal několik motet, která jsou dodnes velmi oblíbená u sborů při bohoslužbách i na koncertech; v Brucknerově pojetí se kombinuje harmonická bohatost romantismu s respektem k sakrálnímu textu a tradici vícehlasu.

Formální a hudební znaky moteta

• Vícehlasost: moteto je typicky polyfonní, často imitativní.
• Textová orientace: text je středobodem skladby — v renesanci byla snaha o srozumitelnou deklamaci, v baroku se text často styčně zesiloval hudebními prostředky.
• Cantus firmus / tenor: v ranějších motetech mohl tenor nést pevnou melodickou linku (cantus firmus), kolem níž se vytvářely ostatní hlasy.
• Různorodost délky a obsazení: od krátkých a cappella skladeb po větší formy s osmi- nebo vícehlasými rozvrženími a volitelným instrumentálním doprovodem.
• Liturgické vs. koncertní použití: moteta mohou sloužit při bohoslužbě nebo být určena pro koncertní provedení.

Provedení a praktika

Historická praxe provedení motet se lišila podle doby, místa a zvyku: renesanční moteta se často zpívala a cappella menším sborovým tělesem; v baroku a později se někdy přidávaly violy, varhany či jiné nástroje, které zastávaly continuo nebo zdvojovaly hlasové party. Dnes se setkáme s oběma přístupy — věrné historické provední a moderní interpretace s instrumentálním doprovodem nebo větším sborem.

Význam a odkazy pro poslech

Moteto je klíčovou součástí západoevropské sakrální hudební tradice — od středověkých vrstevnatých forem přes renesanční polyfonii až po romantická emocionální vyznání. Pokud chcete začít poslouchat moteta, doporučuji jako východiska díla uvedených autorů v textu: středověké moteta Guillaume de Machaut, renesanční moteta od Palestriny, barokní moteta od Heinricha Schütze a J. S. Bacha, dále Mozartovo Ave Verum Corpus a romantická moteta Antona Brucknera.

Moteto tak představuje bohatý a proměnlivý žánr, který během staletí přizpůsoboval své formy i výraz potřebám liturgie i koncertního publika a dodnes nabízí mnoho pozoruhodných děl ke studiu i k poslechu.

Otázky a odpovědi

Otázka: Co je to moteto?

Otázka: Kdy lidé začali psát moteta?

Otázka: Jaká byla struktura středověkých motet?

Otázka: Kdo byl jedním z nejznámějších středověkých skladatelů, kteří psali moteta?

Otázka: Jakou strukturu měla renesanční moteta?

Otázka: Kdo byl jedním z nejznámějších skladatelů z období baroka, kteří psali moteta?

Otázka: Kdo složil Ave Verum Corpus v období klasicismu?

Hledání podle dopisu