Anton Bruckner – rakouský skladatel, varhaník a tvůrce symfonického monumentu

Brucknerův otec byl varhaníkem a učitelem v malé rakouské vesnici. Již ve čtyřech letech se u Brucknera projevilo hudební nadání. Na maličké housle hrál písňové melodie a pak k nim našel akordy na rodinném spinetu. Když mu bylo deset let, hrál občas na vesnické varhany při bohoslužbách. Po otcově smrti v roce 1837 se stal sboristou v klášterní škole svatého Floriána, kde se v roce 1848 stal varhaníkem klášterního kostela. V té době začal komponovat a napsal Requiem d moll. Oblíbil si hudbu Schuberta a Mendelssohna, kteří ovlivnili jeho způsob komponování.

Přestože byl u svatého Floriána spokojený, přátelé mu říkali, že by si měl hledat lepší práci. Přiměli ho, aby se ucházel o místo varhaníka v lineckém dómu, které snadno získal. Mezitím se snažil naučit více o harmonii a navštěvoval kurz u slavného učitele Simona Sechtera. Poté absolvoval kurz orchestrace u učitele Otto Kitzlera. Velmi se zajímal o hudbu romantických skladatelů, jako byli Liszt, Berlioz a zejména Wagner. V roce 1864 napsal Mši d moll pro sbor a orchestr, v níž se jasně projevil Wagnerův vliv. V roce 1866 dokončil první ze svých devíti symfonií. Napsal také několik velmi krásných motet, která patří k nejlepším hudebním dílům 19. století napsaným pro římskokatolickou církev.

V roce 1866 strávil tři měsíce v sanatoriu po nervovém zhroucení. V pozdějších letech často trpěl depresemi.

V roce 1868 se stal profesorem na vídeňské konzervatoři, kde vyučoval harmonii a kontrapunkt. Byla to vynikající práce. Posledních 25 let svého života se věnoval výuce a komponování svých symfonií. Také cestoval a vystupoval na varhanních recitálech v pařížské katedrále Notre Dame a v Royal Albert Hall a Crystal Palace v Londýně.

Jeho hudba byla na svou dobu velmi moderní a některým lidem, včetně slavného hudebního kritika Eduarda Hanslicka, se nelíbila. Hanslick tvrdil, že Bruckner komponoval jako Wagner, ale přestože se Bruckner od Wagnera učil, nekopíroval ho. Brucknerova hudba ukazuje jeho vlastní silnou osobnost. Hanslick, který dával přednost Brahmsovým symfoniím, Brucknerovi velmi ublížil, když napsal špatné recenze na jeho hudbu. Byl děkanem hudební fakulty na vídeňské univerzitě a nechtěl, aby byl Bruckner jmenován jejím pedagogem. Přesto Bruckner toto místo v roce 1875 získal. Stále více se prosazoval, zejména poté, co v roce 1884 dirigoval velký dirigent Arthur Nikisch první provedení jeho 7. symfonie v lipském Gewandhausu. Dostalo se mu mnoha poct. V době své smrti ještě nedokončil 9. symfonii. Byl pohřben v kostele svatého Floriána.

Bruckner vždy zůstal prostým člověkem, který se oblékal a choval jako člověk z malé vesnice. Nikdy se necítil příliš sebevědomě a vždy se ptal ostatních, zda je pro svou práci dost dobrý. Nikdy se neoženil ani neměl s nikým pořádný vztah, i když se zamiloval do několika mladých žen.

Brucknerovy symfonie prokazují úžasnou schopnost pozvolného rozvíjení myšlenek po dlouhou dobu. Některé pomalé věty trvají kolem 30 minut. Jeho hudba postupně narůstá k velkým vrcholům podobně jako varhanní hudba. Jeho scherza (třetí věty) jsou melodické taneční části, které často znějí jako venkovské tance. Jeho hudba vykazuje velké harmonické a polyfonní schopnosti. Bruckner často prováděl revize (změny) své hudby. To dnes často činí dirigentům problém, protože se musí rozhodnout, kterou verzi použít. Mnoho hudebníků se domnívá, že často byly Brucknerovy první verze nejlepší. Revize byly často škrty, které měly symfonii zkrátit, aby ji orchestry častěji hrály, ale škrty kazily plynulost hudby. Dnes uznáváme Brucknera jako jednoho z největších autorů symfonií a také jako skvělého skladatele sborové hudby.