Dirigování

V 17. století byly orchestry obvykle natolik malé, že nepotřebovaly dirigenta. Často je řídil hráč na klávesové nástroje nebo hlavní houslista. Jak se však orchestry zvětšovaly a začaly používat širší škálu nástrojů, stalo se zvykem, že někdo, kdo nehrál na žádný nástroj, stál čelem k orchestru jako režisér nebo dirigent. Jedním z prvních dirigentů byl francouzský skladatel Jean-Baptiste Lully (1632-1687), který odbíjel čas údery velkou holí (podobnou vycházkové holi) o podlahu v rytmu hudby. Jednoho dne udeřil holí tak silně, že mu prošla nohou, a zemřel na gangrénu.

Dirigování, jak ho známe dnes, se v 19. století stalo běžným. Skladatel Felix Mendelssohn (1809-1847) byl známý také jako velmi dobrý dirigent. Někteří dirigenti se ve viktoriánské době chovali, jako by se chtěli předvádět. Přibližně ve stejné době se Louis Antoine Jullien (1812-1860) byl francouzský dirigent, který nosil bílé rukavice, jež mu byly na začátku koncertu předány na stříbrném podnose. Oblékal se do drahého oblečení a jeho dlouhé černé vlasy se při dirigování vlnily na všechny strany. Byl velmi úspěšný, nejprve ve Francii, později ve Velké Británii a poté i v USA, kde spolupracoval se showmanem P. T. Barnumem. Jeho koncerty byly směsí tance a "klasické" hudby, vždy s těmi nejlepšími hudebníky. Jeho život byl natolik zvláštní, že o něm vyšel životopis (ve francouzštině) ([1]).

Britský dirigent Sir Henry Wood (1869-1944), který se proslavil dirigováním Proms, byl oblíbený muž, kterého si orchestr i publikum vážili a milovali.

Dirigenti obvykle odbíjejí čas pravou rukou. Levá ruka tak zůstává volná k tomu, aby mohla ukazovat jednotlivým nástrojům, kdy nastoupí (kdy začnou hrát), a dávat interpretační gesta, jako například naznačovat, kdy mají hrát hlasitěji nebo tišeji, rychleji nebo pomaleji. Většina dirigentů má hůl, které se říká "taktovka". Ta usnadňuje lidem v zadní části velkých orchestrů nebo sborů sledovat rytmus. Jiní dirigenti, například ti, kteří vedou zpěváky, taktovku raději nepoužívají. Dirigent stojí na malém pódiu, kterému se říká "řečnický pultík".

Být dobrým dirigentem není snadné. Nejde jen o to, abyste udávali stálý rytmus. Dobrý dirigent musí znát hudbu velmi dobře, musí rozumět tomu, jak skladatel chtěl, aby hudba zněla, musí umět přijít na technické detaily a musí umět pracovat s orchestrem tak, aby vytvořil skvělou hudbu, kterou by chtěl každý poslouchat. Hodně by pomohly dobré komunikační schopnosti, ale někteří dirigenti při zkouškách mluví jen velmi málo. Vše dávají najevo způsobem, jakým dirigují.

Mezi nejslavnější dirigenty minulosti patřili: Gustav Mahler, Hans Richter, Arthur Nikisch, Arturo Toscanini, Bruno Walter, Wilhelm Furtwängler, Herbert von Karajan, Leopold Stokowski, Georg Solti, John Barbirolli, Otto Klemperer, George Szell a Leonard Bernstein.

Mezi nejznámější dirigenty současnosti patří: Marin Alsop, Riccardo Chailly, Gustavo Dudamel, Sir Simon Rattle, Andris Nelsons, Valerij Gergijev a Bernard Haitink.

Hlavní dirigent, který má na starosti orchestr, je často označován jako "hudební ředitel". To obvykle znamená, že má velké pravomoci při organizaci orchestru, například při výběru hudby, která se bude hrát na každém koncertě, nebo při zvaní sólistů, kteří budou s orchestrem vystupovat. Orchestry mohou svému dirigentovi udělovat čestné tituly, například "laureát dirigování".

"Hostující dirigent" je ten, kdo pravidelně diriguje orchestr, ale není jeho hlavním dirigentem. Obvykle je pozván hlavním dirigentem, aby občas řídil představení. "Asistent dirigenta" je často mladý dirigent, který pomáhá hlavnímu dirigentovi a dostane příležitost řídit některé koncerty. Leonard Bernstein se proslavil v roce 1953 jako asistent dirigenta Newyorské filharmonie, když vedl koncert, který byl vysílán celostátně v rozhlase CBS, aniž by měl čas se na něj připravit. V letech 1958 až 1969 byl hlavním dirigentem tohoto orchestru.