Luteránství je denominace v rámci křesťanského náboženství. Vzniklo v 16. století jako součást širšího hnutí známého jako protestantská reformace, které kriticky reagovalo na některé praktiky a učení tehdejší římskokatolické církve, zejména otázky odpustků a úlohy papežství.

Historie

Jmenovec hnutí, které dalo luteránství jméno, byl Martin Luther, německý mnich, kněz, teolog a profesor na univerzitě ve Wittenbergu. Lutherova veřejná kritika (nejznáměji 95 tezí z roku 1517) vedla k náboženskému a společenskému otřesu Evropy. Když byli on i jeho stoupenci postupně vyloučeni z vedení či exkomunikováni z římskokatolické církve, vznikla samostatná luterská tradice, která se organizovala a formulovala své učení. Hlavní body luteránské teologie shrnul v roce 1530 Filip Melanchthon ve spise nazvaném Augsburské vyznání; později byly sestaveny další konfese ve sbírce známé jako Kniha konkordancí (Book of Concord).

Učení a klíčové principy

Luteránství klade důraz na několik základních zásad, které ho odlišují i spojují s dalšími protestantskými tradicemi:

  • Písmo jako nejvyšší autorita: Luteráni věří, že Bible je prvním a konečným autoritativním zdrojem křesťanské víry a učení (princip často označovaný jako sola scriptura).
  • Ospravedlnění pouze z víry: Ústřední teze luteranismu je, že člověk je před Bohem ospravedlněn „z milosti skrze víru, a to pouze díky Ježíši Kristu“ (viz ospravedlnění(teologie))).
  • Trojice a Kristologie: Luteráni sdílejí s ostatními hlavními křesťanskými směry víru v Trojici, v to, že Ježíš Kristus byl Bůh i člověk, a že spasení je uskutečněno jeho smrtí a vzkříšením.
  • Hřích a potřeba spasení: Učení o prvotním hříchu a náklonu člověka k hříchu je důležitou součástí luterské antropologie.

Luteránská teologie zdůrazňuje také bohatství tradičního křesťanského učení, ale odmítá nadměrnou autoritu papeže a některé římskokatolické nároky na magisterium. Proto se reformace od Luthera lišila i od názorů jiných reformátorů — někteří, jako Jan Kalvín nebo Ulrich Zwingli), se s ním v určitých otázkách neshodovali.

Sakramenty, liturgie a praxe

Luteránská praxe si zachovala řadu liturgických prvků blízkých tradici středověké církve. Mezi shodné rysy s římskokatolickou církví, které luteránství zachovává, patří (mimo jiné) liturgie, učení o reálné přítomnosti eucharistie a posvátnost křtu i uznání prvotního hříchu.

Ohledně eucharistie luteráni vyznávají „reálnou přítomnost“ Krista v tomto obřadu — tedy že Kristus je skutečně přítomen ve svátosti, avšak výklad se liší od katolického učení o transsubstanciaci. Luteránská terminologie obvykle odmítá přesné scholastické výrazy, ačkoliv důraz na skutečnost Kristovy přítomnosti je silný.

V praktickém životě církve existují rozdíly mezi jednotlivými luterskými denominacemi: zatímco v mnoha církvích (např. v některých severských církvích a v ELCA) jsou běžně vysvěcovány ženy a luteránští pastoři či biskupové mohou uzavírat manželství, jiné, konzervativnější tělesa (např. LCMS) tyto praktiky odmítají. Luteráni obecně nemodlí se na přímluvu svatých (včetně Marie), odmítají zpověď jako svátost v katolickém smyslu a neuznávají papežovu neomylnost.

Konfesní texty a vzdělávání

Kromě Augsburského vyznání jsou pro luteránství zásadní texty sesbírané v Book of Concord (1580): Luthrovy malé a velké katechismy, Apologie augsburského vyznání, Smalkaldská artikule a Formula of Concord. Tyto spisy formovaly učení o víře, bohoslužbě a pastoraci a dodnes jsou v mnoha luterských církvích považovány za důležitý výklad Písma.

Organizace, větve a ekumenické vztahy

Luteránství není jednotnou církví, ale souborem národních a mezinárodních církví a společenství. Mezi globální struktury patří například Lutheránská světová federace (Lutheran World Federation) a International Lutheran Council, které sdružují různé denominace podle společných teologických a praktických postojů. Luteránské církve mají širokou škálu odlišností v otázkách teologie, bohoslužby a společenského postoje.

Současnost a geografické rozšíření

Luteránství má silné tradice v Německu a ve skandinávských zemích (Švédsko, Dánsko, Norsko, Finsko, Island). Velké luterské církve existují také v Africe (např. v Tanzanii, Etiopii) a v Severní Americe, kde mezi hlavní denominace patří Evangelická luterská církev v Americe (ELCA), Luterská církev - Missouri Synod (LCMS) a Wisconsin Evangelical Lutheran Synod (WELS) a Severoamerická luterská konference (NALC). Celosvětově má luteránství desítky milionů členů (odhady se liší podle zdrojů, kolem 70–80 milionů), přičemž růst probíhá zejména v některých afrických zemích.

Vliv a dědictví

Luteránství mělo a má významný vliv na kulturu, vzdělávání, hudbu (Martin Luther sám psal chorály; nejznámější je „Ein feste Burg“) a sociální politiku v regionech, kde bylo silné. Dědictví reformace se odráží ve zdůraznění osobní víry, čtení Písma a v rozvoji církevních institucí, škol a vydavatelské činnosti.

Ve stručnosti, luteránství představuje jednu z hlavních větví křesťanství s bohatou teologickou tradicí, liturgickým dědictvím a rozmanitými současnými formami, od konzervativních po liberálnější církve, které se přizpůsobují místním kulturním a společenským podmínkám.