Saddám Husajn

Dětství

Saddám Husajn se narodil ve vesnici Al-Awja v iráckém Tikrítu. Svého otce Husajna 'Abd al-Madžída, který zmizel pět měsíců před Saddámovým narozením, nikdy nepoznal. Krátce před Saddámovým narozením zemřel na rakovinu Saddámův dvanáctiletý bratr a jeho matka byla v posledních měsících těhotenství ve velké depresi. Ke konci těhotenství se pokusila o sebevraždu a nechtěla se o Saddáma starat, když se narodil. Saddám byl až do svých tří let poslán do rodiny strýce Chajralláha Tulfáha.

V deseti letech Saddám utekl od rodiny a vrátil se ke svému strýci, zbožnému sunnitskému muslimovi, do Bagdádu. Podle Saddámových slov se Saddám v roce 1957, ve svých 20 letech, stal členem strany Baas. Strana Baas je arabská politická strana, která podporuje socialismus.

V roce 1958 byl Husajn zatčen za vraždu svého švagra, protože byl komunistický aktivista. Ve vězení strávil šest měsíců.

 

Vzestup strany Baas

Rok poté, co Saddám vstoupil do strany Baas, se armádní důstojníci pod vedením generála Abdula Karíma Kásima zbavili iráckého prezidenta Fajsala II. Baasisté byli proti novému režimu a v roce 1959 se Saddám podílel na pokusu o vraždu premiéra Kásima. Saddám byl postřelen do nohy, ale podařilo se mu uprchnout do Sýrie. Později se přestěhoval do Egypta. Byl odsouzen k trestu smrti. V exilu navštěvoval právnickou fakultu Káhirské univerzity.

V roce 1963 se v Iráku vojenským převratem dostali k moci armádní důstojníci, včetně některých příslušníků strany Baas. Nový režim byl však rychle odstraněn. Saddám se vrátil do Iráku, ale v roce 1964, kdy se moci ujala protiba'atská skupina vedená Abdulem Rahmánem Árifem, byl uvězněn. Z vězení uprchl v roce 1967 a stal se jedním z vedoucích členů strany.

 

Získání moci

V roce 1976 byl Saddám jmenován generálem irácké armády. Brzy se stal nejdůležitější osobou režimu. Pomalu začal získávat větší moc nad iráckou vládou a stranou Baas. Protože starý a slabý irácký prezident Ahmed Hassan al-Bakr přestával být schopen plnit povinnosti vyplývající z jeho úřadu, začal Saddám přebírat důležitější roli v čele irácké vlády. Brzy se stal tvůrcem irácké zahraniční politiky a zastupoval zemi ve všech diplomatických situacích.

Konflikt s Íránem

V roce 1979 byl íránský šáh Mohammad Rezá Pahlaví svržen islámskou revolucí a vznikla islámská republika vedená ajatolláhem Chomejním. Vliv revolučního šíitského islámu v regionu vzrostl, zejména v zemích s početným šíitským obyvatelstvem, zejména v Iráku. Saddám se obával, že se radikální islámské myšlenky rychle šíří uvnitř jeho země mezi většinou šíitského obyvatelstva. Obával se, že tyto myšlenky půjdou proti jeho vůdcovství.

Od 70. let 20. století mezi Saddámem a Chomejním panovala rivalita. Chomejní byl v roce 1964 vyhoštěn z Íránu. Začal žít v Iráku, v šíitském svatém městě Nadžaf. Tam se zapojil do spolupráce s iráckými šíity a získal mnoho náboženských i politických stoupenců po celém světě. Pod tlakem šáha, který v roce 1975 souhlasil se sblížením Iráku a Íránu, Saddám v roce 1978 souhlasil s vyhoštěním Chomejního. Po islámské revoluci považoval Chomejní porážku Saddámovy vlády možná za druhou nejdůležitější věc, hned po udržení své moci v Íránu.

 

Íránsko-irácká válka

Poté, co se Chomejní dostal k moci, probíhaly po dobu deseti měsíců drobné boje mezi Irákem a revolučním Íránem. Obě země bojovaly o to, kdo bude kontrolovat vodní cestu Šatt al-Arab, která rozděluje Írán a Irák.

Irák a Írán spolu oficiálně začaly válčit 22. září 1980. Saddám využil spor o vodní cestu jako záminku k válce s Íránem. Válka však byla spíše Saddámovým pokusem - podporovaným Spojenými státy i Sovětským svazem - o to, aby Irák zabránil dalšímu šíření radikálních revolucí, jako byla ta v Íránu.

V prvních dnech války probíhaly těžké pozemní boje v okolí hlavních přístavů, když Irák zahájil útok na íránskou provincii Chúzistán, bohatou na ropu a obydlenou Araby. Poté, co irácké jednotky dosáhly určitých úspěchů, začaly trpět ztrátami způsobenými útoky íránských vojsk v podobě lidské vlny. V roce 1982 chtěl Irák válku ukončit.

Chemická válka

Během války Irák použil chemické zbraně proti íránským silám a kurdským separatistům. 16. března 1988 Saddám nařídil iráckým jednotkám, aby zastavily kurdské povstání. Irák zaútočil na kurdské město Halabdža směsí jedovatého plynu a nervově paralytických látek a zabil 5000 lidí, převážně žen a dětí.

Saddám požádal ostatní arabské vlády o finanční a politickou pomoc. Íránci, kteří doufali, že se jim podaří svrhnout Saddámovu nenáboženskou vládu a rozpoutat v Iráku šíitské povstání, odmítali příměří až do roku 1988.

Konec války

Osm let trvající válka skončila remízou. Byly v ní statisíce obětí. Na obou stranách zemřelo snad 1,7 milionu lidí. Obě ekonomiky, dříve zdravé a rostoucí, zůstaly v troskách.

Saddám také uvízl v dluhu ve výši zhruba 75 miliard dolarů. Půjčování peněz od USA dělalo z Iráku jejich klientský stát a uvádělo silného muže, který se snažil definovat a ovládnout arabský nacionalismus, do rozpaků. Saddám si také v 80. letech půjčil velké množství peněz od jiných arabských států na boj proti Íránu. Tváří v tvář obnově irácké infrastruktury Saddám zoufale hledal peníze znovu, tentokrát na poválečnou rekonstrukci.

 

Po válce: Napětí s Kuvajtem

Saddám tlačil na Kuvajt, aby mu odpustil svůj podíl na dluhu ve výši zhruba 30 miliard dolarů. (To by znamenalo, že Irák nebude muset Kuvajtu splatit 30 milionů dolarů.) Saddám argumentoval tím, že boj s Íránem byl veden ve prospěch ostatních arabských států Perského zálivu stejně jako ve prospěch Iráku. Z tohoto důvodu by podle něj měla být část iráckého dluhu odpuštěna.

Saddám nutil země vyvážející ropu, aby zvýšily ceny ropy a omezily její těžbu. Kuvajt to nejen odmítl, ale také pomohl podpořit OPEC v jeho odporu proti snížení produkce, které Saddám požadoval. Kuvajt čerpal velké množství ropy a udržoval nízké ceny, zatímco Irák potřeboval prodávat drahou ropu ze svých vrtů, aby splatil obrovský dluh.

Skutečnost, že Kuvajt měl tolik ropy, způsobila, že situace v regionu byla ještě napjatější. Přestože měl Kuvajt méně obyvatel, měl v zásobě přibližně stejně ropy jako Irák. Irák a Kuvajt měly dohromady 20 % známých světových zásob ropy.

Kuvajtská monarchie Saddáma ještě více rozzlobila tím, že z iráckých vrtů vytěžila ropu. V té době se Saddámův režim netěšil velké oblibě většiny světa. Saddám si na vrty stěžoval ministerstvu zahraničí Spojených států. Ačkoli to trvalo již několik let, Saddám nyní potřeboval peníze z ropy, aby se zbavil hrozící hospodářské krize. Saddám měl stále zkušenou a dobře vybavenou armádu, kterou využíval k ovlivňování regionálních záležitostí. Později nařídil, aby se vojáci vydali k irácko-kuvajtské hranici.

Jak se irácko-kuvajtské vztahy rychle zhoršovaly, Saddám dostával různé informace o tom, jak by Spojené státy reagovaly na invazi. Spojené státy pracovaly na navázání dobrých vztahů s Irákem zhruba deset let. Reaganova administrativa poskytla Saddámovi v 80. letech zbraně v hodnotě zhruba 40 miliard dolarů na boj proti Íránu, téměř všechny na úvěr. Spojené státy také Saddámovi posílaly potraviny a zbraně za miliardy dolarů, aby mu zabránily vytvořit silné spojenectví se Sověty.

Velvyslankyně USA v Iráku April Glaspieová se se Saddámem setkala 25. července. Saddám prohlásil, že chce pokračovat v rozhovorech. Američtí představitelé se snažili zaujmout vůči Iráku klidný a uvolněný tón. Vysvětlovali, že ani prezident George Bush, ani ministr zahraničí James Baker nechtějí, aby byla použita vojenská síla. Zároveň však uvedli, že nebudou zaujímat žádné stanovisko k irácko-kuvajtskému sporu a nechtějí se do něj zapojovat.

Později se Irák a Kuvajt sešly k závěrečnému jednání, které však skončilo neúspěchem. Saddám poté vyslal do Kuvajtu své vojáky.

 

Válka v Perském zálivu

2. srpna 1990 Saddám napadl Kuvajt a vyvolal mezinárodní krizi. Invazí do Kuvajtu získal Irák s vlastními významnými ropnými poli kontrolu nad 20 % ropy v Perském zálivu. Spojené státy pomohly Saddámu Husajnovi ve válce s Íránem, ale poté, co Irák v srpnu 1990 obsadil Kuvajtský emirát bohatý na ropu, vedly Spojené státy síly OSN, které Saddáma v únoru 1991 z Kuvajtu vyhnaly.

Protože Spojené státy a Sovětský svaz spolupracovaly v Radě bezpečnosti OSN, mohla Rada bezpečnosti přijímat rezoluce. Tyto rezoluce stanovily Iráku lhůtu k opuštění Kuvajtu.

Saddám ignoroval lhůtu Rady bezpečnosti. Dne 16. ledna 1991 zahájila koalice vojsk USA a Rady bezpečnosti raketové útoky na Irák. Spojené státy a skupina spojenců, které rychle shromáždily, včetně Egypta, Sýrie a Saúdské Arábie, přiměly Saddámovu armádu, aby v lednu 1991 opustila Kuvajt.

Přestože na něj Saddám zaútočil iráckými raketami, Izrael se nebránil. Nechtěl si rozhněvat arabské státy, aby opustily koalici. Saddám však zaměřil pozornost na palestinský problém tím, že slíbil, že jeho jednotky odejdou z Kuvajtu, pokud Izrael opustí Západní břeh Jordánu, Golanské výšiny a pásmo Gazy. Saddámův návrh ještě více rozdělil arabský svět a postavil arabské státy podporované USA a Západem proti Palestincům.

175 000 Iráčanů padlo do zajetí a přibližně 85 000 jich zemřelo. Součástí dohody o příměří byl souhlas Iráku, že se zbaví všech jedovatých plynů a zárodečných zbraní a umožní pozorovatelům OSN provést inspekci.

Po válce

Všechna různá náboženství a násilí, které válka vyvolala, způsobily poválečné vzpoury. Po válce byly boje mezi šíitskými muslimy, Kurdy a disidentskými vojenskými jednotkami zlé. To představovalo pro Saddámovu vládu problém. Saddám jednal tak, že zastavil všechny vzpoury v jejich počátcích, zejména na severu země.

Před koncem války Spojené státy povzbuzovaly Iráčany, aby povstali proti Saddámovi. Když však šíité, Kurdové a disidenti proti Saddámovi povstali, Spojené státy je nepodpořily.

Bez podpory Spojených států tato povstání Saddám přežil. Irák mu pak zůstal zcela pod kontrolou. Ekonomika a armáda země se z války v Zálivu nikdy nevzpamatovaly. Saddám však často prohlašoval, že Irák válku v Zálivu vyhrál a Spojené státy ji prohrály. To Saddámovi zajistilo popularitu v mnoha částech arabského světa.

Saddám se rád ukazoval jako přísný muslim. Tím chtěl uklidnit náboženskou část společnosti. Vrátil zpět některé části práva šaría. Patřil k nim i zákon z roku 2001, podle kterého mohla být homosexualita trestána trestem smrti. Na iráckou státní vlajku byla přidána věta "Alláhu Akbar" ("Bůh je veliký"), napsaná Saddámovým rukopisem.

 

1991-2003

Vztahy mezi Spojenými státy a Irákem zůstaly po válce v Zálivu napjaté. V roce 1993 se Spojené státy rozhodly zaútočit na Irák, protože se domnívaly, že Irák sponzoroval plán na zabití bývalého prezidenta George Bushe mladšího. Dne 26. června 1993 zahájily Spojené státy raketový útok zaměřený na irácké zpravodajské ústředí v Bagdádu.

Organizace spojených národů uvalila na Irák obchodní embargo a zablokovala vývoz irácké ropy. To způsobilo v Iráku těžkosti a téměř zničilo iráckou ekonomiku a státní infrastrukturu. Pouze pašování přes syrské hranice a humanitární pomoc udržely Irák před krizí. Později začaly do Iráku proudit omezené příjmy z programu OSN Ropa za potraviny. Dne 9. prosince 1996 povolila OSN Bagdádu začít prodávat omezené množství ropy za potraviny a léky.

Američtí představitelé Saddáma nadále obviňovali z porušování dohody o příměří z války v Perském zálivu, z vývoje zbraní hromadného ničení a dalších zakázaných zbraní a z porušování sankcí a bezletových zón uvalených OSN. Pokračovaly izolované vojenské údery amerických a britských sil na Irák, z nichž největší byla operace Pouštní liška v roce 1998. Po dvou letech přerušované činnosti udeřila americká a britská vojenská letadla v únoru 2001 tvrději na místa poblíž Bagdádu.

Po válce a v následujících letech se Saddámova kmenová základna, rodinní příslušníci a další příznivci Tikrítu rozdělili. To přispělo ke stále represivnější a svévolnější povaze režimu. Domácí represe uvnitř Iráku se zhoršovaly a Saddámovi synové, Udaj Husajn a Kusaj Husajn, získávali stále větší moc a prováděli soukromou hrůzovládu. Pravděpodobně měli hlavní podíl na tom, že v srpnu 1995 přeběhli do Jordánska dva zeťové Saddáma Husajna, kteří zastávali vysoké funkce v irácké armádě. Oba byli po návratu do Iráku v únoru následujícího roku zabiti.

 

Invaze do Iráku v roce 2003

V roce 2003 vedly Spojené státy invazi do Iráku. Hlavním důvodem invaze bylo tvrzení prezidenta George W. Bushe, že Saddám má zbraně hromadného ničení. Bush argumentoval tím, že Saddám představuje velkou hrozbu pro západní spojence, jako je Saúdská Arábie a Izrael, bohaté na ropu, pro západní dodávky ropy ze zemí Perského zálivu a pro stabilitu na Blízkém východě obecně. Prezident před Bushem, Bill Clinton (1993-2001), zachovával sankce a příležitostně prováděl letecké údery v "iráckých bezletových zónách" nebo jiná omezení v naději, že Saddám svrhne své četné politické nepřátele. K tomu však nikdy nedošlo.

Po útocích z 11. září 2001 se situace ve Spojených státech změnila. V lednu 2002 prezident Bush ve svém projevu o stavu Unie v Kongresu Spojených států prohlásil, že Irák, Írán a Severní Korea tvoří "osu zla". Bush také tvrdil, že Irák podporoval Al-Káidu, teroristy, kteří 11. září zaútočili na Spojené státy.

Když se 24. února 2003 blížila válka, Saddám Husajn více než tři hodiny hovořil s moderátorem CBS News Danem Ratherem - byl to jeho první rozhovor s americkým reportérem po více než deseti letech. CBS odvysílala záznam rozhovoru později téhož týdne.

Irácká vláda a armáda se zhroutily během tří týdnů po zahájení invaze vedené Spojenými státy 20. března. Spojené státy se nejméně dvakrát pokusily Saddáma zabít cílenými leteckými údery, ale v obou případech se jim nepodařilo zasáhnout cíl. Počátkem dubna už koaliční síly kontrolovaly většinu Iráku. Odpor značně oslabené irácké armády se buď zhroutil, nebo přešel na partyzánskou taktiku a zdálo se, že Saddám ztratil kontrolu nad Irákem. Naposledy byl spatřen na videozáznamu, který ho ukazoval na předměstí Bagdádu obklopeného stoupenci. Když 9. dubna Bagdád padl do rukou koalice, Saddám nebyl k nalezení.

 

Pronásledování a zajetí

I když byl Bagdád dobyt a většina bojů ustala, lidé stále nevěděli, kde Saddám je. Několik týdnů někteří lidé tvrdili, že Saddáma viděli, a objevily se i videonahrávky, na kterých Saddám mluví, ale stále nikdo neví, zda jsou pravdivé, nebo ne.

Ačkoli byl Saddám na prvním místě "seznamu nejhledanějších osob", nepodařilo se ho najít, ani když byli zatčeni ostatní představitelé iráckého režimu. Jeho synové a političtí dědicové Udaj a Kusaj byli zabiti v červenci 2003 při střetu s americkými jednotkami na základě tipu jednoho z Iráčanů.

Dne 14. prosince 2003 íránská tisková agentura Islámské republiky (IRNA) poprvé oznámila, že Saddám Husajn byl zatčen. Tyto zprávy byly brzy potvrzeny dalšími členy Rady guvernérů, americkými vojenskými zdroji a britským premiérem Tony Blairem.

Krátce poté uspořádal americký civilní správce v Iráku Paul Bremer v Bagdádu tiskovou konferenci. Oficiálně oznámil Saddámovo dopadení slovy: "Dámy a pánové, máme ho!" Vojáci Spojených států našli Saddáma 13. prosince kolem půl deváté večer iráckého času v rámci takzvané operace Rudý úsvit. Saddám se ukrýval v podzemní "pavoučí díře" na farmě v ad-Dawr, nedaleko svého rodného města Tikrít.

První fotografie Saddáma pořízené poté, co ho vojáci našli, nevypadaly jako fotografie pořízené v době, kdy byl iráckým prezidentem. Nechal si narůst dlouhé vlasy a dlouhé vousy. Později si vousy oholil, aby potvrdil svou totožnost. Testy DNA prokázaly, že se skutečně jedná o Saddáma Husajna. Lidé, kteří s ním mluvili poté, co ho vojáci našli, říkali, že byl zdravý a chtěl mluvit s lidmi a dělat, co mu řekli. Paul Bremer řekl, že Saddám bude mít soud, ale že zatím neví, jaký.

Zvláštní irácký tribunál vedl proces se Saddámem Husajnem a s některými lidmi, kteří mu pomohli stát se iráckým prezidentem.

V listopadu 2006 byl Saddám Husajn shledán vinným ze 148 vražd. Dne 30. prosince 2006 byl odsouzen k trestu smrti. Poprava byla zaznamenána vládními úředníky. Jeden ze svědků také tajně nahrál popravu kamerou mobilního telefonu, která obsahovala i zvuk. Na záznamu bylo vidět, jak je Saddám klidný, když je připravován na své poslední chvíle. Bylo slyšet, jak svědci a popravčí dráždí Saddáma, když mu byl na hlavu nasazen provaz a byl položen na poklop. Byl uprostřed modlitby, když se padací dveře pod ním otevřely a on byl zabit. Později se na mnoha internetových stránkách objevily fotografie a živé videozáznamy Saddámova posměchu, popravy a jeho mrtvého těla.

Následující den byl Saddám pohřben ve svém rodném městě Al-Awja v Iráku.

 
Američtí vojáci zajali Saddáma  


Saddám po zajetí  

Osobní

Saddám byl třikrát ženatý. Poprvé se oženil se svou sestřenicí z prvního manželství, Sajidou Talfah. Byla to nejstarší dcera Saddámova strýce Chajralláha Talfaha. Saddám a Sajida spolu měli dva syny, Udaje Saddáma Husajna a Kusaje Husajna, a tři dcery, Ranu, Raghad a Halu.

Na začátku roku 1997 byla Sajida spolu se svými dcerami Raghad a Ranou umístěna do domácího vězení, protože byly podezřelé z účasti na pokusu o atentát na Udaje 12. prosince 1996. Generál Adnan Chajralláh Tuffah, který byl Sajidiným bratrem a přítelem Saddáma Husajna z dětství, byl údajně popraven kvůli své rostoucí popularitě.

Saddám Husajn se oženil také se dvěma dalšími ženami. Druhou byla Samira Šahbandar, kterou si vzal v roce 1986 poté, co donutil jejího manžela, aby se s ní rozvedl. Byla prý jeho nejoblíbenější ženou. Jeho třetí ženou byla Nidal al-Hamdani, generální ředitelka Výzkumného centra pro solární energii v Radě pro vědecký výzkum, jejíhož manžela zřejmě také přesvědčil, aby se se svou ženou rozvedl.

V srpnu 1995 Rana, její manžel Husajn Kamel al-Madžíd, Raghad, její manžel Saddám Kamel-Madžíd a jejich děti uprchli do Jordánska. Do Iráku se vrátili, když jim Saddám Husajn slíbil, že jim udělí milost. Během tří dnů po návratu v únoru 1996 byli oba bratři Madžídové popraveni.

Saddámova dcera Hala je provdaná za Džamála Mustafu, zástupce vedoucího iráckého úřadu pro kmenové záležitosti. Ani o jednom z nich není známo, že by se angažoval v politice. Dalším bratrancem byl Alí Hasan al-Madžíd, ve Spojených státech známý také jako "chemický Alí", který byl obviněn z toho, že v roce 1988 nařídil použití jedovatého plynu.

 

Provedení

Saddám měl zemřít v noci na čtvrtek 28. prosince 2006. Kvůli odvolání na poslední chvíli u iráckého Nejvyššího odvolacího soudu byla Saddámova poprava vykonána o 40 hodin později. Saddám Husajn byl oběšen 30. prosince 2006 v 6:05 hodin iráckého času. Saddám odmítl nosit kuklu. Za mrtvého byl prohlášen v 6:10 bagdádského času. V Bagdádu platil v těchto dnech zákaz vycházení, který vyžadoval, aby lidé do večera opustili ulice.