Prezidentství Abrahama Lincolna: občanská válka, otroctví a odkaz

V té době už byl Lincoln v politice státu Illinois dobře známý. V roce 1858 se utkal se Stephenem A. Douglasem o křeslo senátora Spojených států a prohrál. V té době byli američtí senátoři voleni zákonodárnými sbory svých států. Lincoln i Douglas se tedy snažili za své strany získat kontrolu nad illinoiským zákonodárným sborem. Přestože Illinois byl svobodným státem, hlavním tématem všech sedmi debat bylo otroctví.

Následujících 16 měsíců strávil Lincoln přednášením projevů pro řadu republikánských kandidátů na Severu. Tím si jednak získal mnoho politických přátel, jednak se připravoval na kandidaturu na prezidenta. Do té doby byl nejsilnějším kandidátem William H. Seward z New Yorku. Seward byl rozhodně proti otroctví kdekoli v USA, Lincoln zastával umírněnější názor a byl proti rozšiřování otroctví v nových státech na Západě.

Když Lincoln získal v nově vzniklé Republikánské straně větší popularitu, byl pozván, aby přednesl projevy v řadě států. V říjnu 1859 byl pozván, aby promluvil v kostele Henryho Warda Beechera v Brooklynu ve státě New York. Lincoln strávil přípravami na tento projev několik měsíců; více času než jakémukoli projevu, který přednesl během senátorských debat. Na poslední chvíli bylo místo jeho projevu přesunuto do Cooper Union na Manhattanu. Lincoln věděl, proč byl o přednesení projevu požádán. Byl propagován jako alternativa k Sewardovi a dalším možným republikánským kandidátům. Proslov v Cooper Union získal Lincolnovi pozornost, kterou potřeboval, aby se v roce 1860 stal republikánským kandidátem na prezidenta.

V dubnu 1860 se konal politický sjezd demokratů, jižanští demokraté z něj vystoupili a sjezd byl ukončen bez nominace kandidáta. Obě strany uspořádaly o dva měsíce později své vlastní sjezdy. Kandidátem severních demokratů byl Stephen Douglas. John C. Breckinridge kandidoval za jižanské demokraty. John Bell, senátor za Tennessee, kandidoval za stranu Ústavní unie. Rozdělení Demokratické strany téměř zaručovalo, že Lincoln může získat prezidentský úřad. Na začátku roku 1860 nebyl Lincoln hlavním kandidátem na prezidenta. Dne 6. listopadu 1860 byl Lincoln se ziskem 39 % hlasů voličů a většiny hlasů ve Sboru volitelů zvolen prezidentem. Volební účast ve volbách byla 81,2 %, což byla druhá nejvyšší účast v americké historii.

V listopadu 1860, kdy se Lincoln stal zjevným vítězem, vypukla krize, která doutnala nejméně deset let. Jižané byli pobouřeni zvolením Lincolna, který se stavěl proti otroctví v teritoriích a nových státech. Téměř okamžitě začali jednat. James Chesnut mladší, senátor za Jižní Karolínu, rezignoval pouhé čtyři dny po volbách. Prezident James Buchanan situaci jen zhoršil. V prosinci napsal zprávu Kongresu. V něm uvedl, že secesi považuje za nezákonnou. Dodal však, že federální vláda nemůže jednat tak, aby zabránila některému ze států opustit Unii. Seveřané nechápali, jak mohl Buchanan něco takového říci. Poté se Buchananův kabinet začal rozpadat. Howell Cobb, ministr financí, který pocházel z Georgie, Buchananovi řekl, že končí. O týden později odešel Lewis Cass, ministr zahraničí (z Michiganu), protože Buchanan neudělal nic pro zastavení secesní krize.

Jako první začala jednat Jižní Karolína. Tamní představitelé varovali, že pokud ve volbách v roce 1868 zvítězí republikán, vystoupí z Unie. Dne 20. prosince 1860 na zvláštním shromáždění jednomyslně přijali rezoluci o vystoupení. V lednu 1861 je následovaly Mississippi, Florida, Alabama, Georgia a Louisiana. Texas se oddělil 1. února. V ostatních státech sice byly připraveny rezoluce pro secesi, ale v tomto období již nebyly přijaty žádné další.

Zatímco Buchanan neudělal nic, několik senátorů vystoupilo v Kongresu s projevy, kterými se snažili situaci uklidnit. Mírová konference v roce 1861 se konala 4. února 1861 v hotelu Willard ve Washingtonu. Z 33 států vyslalo své delegáty 21 států. Předsedajícím byl zvolen bývalý prezident John Tyler, rodák z Virginie. Konvent trval přibližně dva týdny. Během této doby vznikla řada návrhů, které byly následně předány Kongresu. Byla vypracována řada kompromisů, které měly mít podobu návrhů dodatků k Ústavě Spojených států. Kongres však žádný z nich nepřijal. Při Lincolnově inauguraci jel v kočáře vedle odcházejícího prezidenta. Buchanan prý Lincolnovi řekl: "Pokud jste stejně šťastný, když vstupujete do prezidentského úřadu, jako já, když ho opouštím, pak jste velmi šťastný muž." Během několika týdnů se oddělily další čtyři otrokářské státy a Konfederace vystřelila na pevnost Fort Sumter.

4. března 1861 pronesl Lincoln svůj první inaugurační projev, který byl součástí jeho přísahy jako 16. prezidenta Spojených států. Projev byl určen především obyvatelům Jihu. Měl vyložit Lincolnovu zamýšlenou politiku a přání vůči Jihu, kde sedm států vytvořilo Konfederované státy americké. Jeho projev byl napsán v přátelském duchu vůči odstoupivším státům. Dotkl se několika bodů. Lincoln slíbil, že nebude zasahovat do otroctví ve státech, kde již existovalo. Řekl, že vůči státům, které se oddělily, nebude prozatím existovat žádné federální nepřátelství. Federální vláda bude "držet, okupovat a vlastnit" svůj majetek. Bude také vybírat daně. Svůj projev uzavřel varováním:

Lincolnův prezidentský úřad trval přibližně čtyři roky. Trvalo od 4. března 1861 až do 15. dubna 1865, kdy byl zastřelen stoupencem Konfederace a zemřel. Téměř celou dobu jeho úřadování zabrala občanská válka. Od svého zvolení sborem volitelů 15. února do inaugurace 4. března měl Lincoln jen málo času na sestavení kabinetu.

Lincolnův kabinet

Lincolnův kabinet byl v americké historii jedinečný. Byli v něm všichni jeho hlavní soupeři v boji o republikánskou nominaci v roce 1860. V rámci politických jednání, která vedla k nominaci, měli někteří z nich přislíbeno místo ve vládě. Nebyla to harmonická skupina, protože většina z nich se navzájem neměla ráda. Měli odlišné představy o řízení země, odlišnou etiku a rozdílné osobnosti. Zejména Simon Cameron byl Lincolnovi vnucen dohodou uzavřenou s pensylvánskými delegáty na republikánském sjezdu. Ten už měl pověst neschopného a zkorumpovaného člověka. Podle dohody se stal Lincolnovým ministrem války.

Mezi členy patřili:

• Hannibal Hamlin, Lincolnův první viceprezident (1861-1865).
• Andrew Johnson, Lincolnův druhý viceprezident (1865-1865) a 17. prezident Spojených států.
• Salmon P. Chase, ministr financí Spojených států. V roce 1864 se stal předsedou Nejvyššího soudu.
• Simon Cameron, ministr války (1861-1862).
• Edwin Stanton, ministr války (1862-1865).
• William H. Seward, ministr zahraničí (1861-1865).
• Gideon Welles, ministr námořnictva (1861-1865).
• Montgomery Blair, generální poštmistr (1861-1864).
• Edward Bates, generální prokurátor (1861-1864).

Domácí záležitosti

Lincolnova vláda měla za úkol provést zemi nejtemnějšími dny. Problémy zdědil po svém předchůdci, prezidentu Jamesi Buchananovi. Buchan ve svém inauguračním projevu o čtyři roky dříve označil otázky otroctví za "šťastně, ale prakticky nedůležitou záležitost". Buchanan zastával stanovisko, že nemá pravomoc s hrozící občanskou válkou cokoli udělat. Řekl: "Není v moci žádného prezidenta, ať už má jakékoli politické sklony, obnovit mír a harmonii mezi státy. Moudře omezená a zdrženlivá moc, jakou mu dává naše ústava a zákony, může sama o sobě v tak závažné otázce přinést jen málo dobrého či zlého." S blížící se občanskou válkou se země za Buchananova prezidentství propadla do recese.

Místo aby Lincoln situaci ignoroval nebo se s ní smířil, musel rozvrácený národ buď napravit, nebo ho nechat rozpadnout. Mezi prezidentskými volbami a jeho inaugurací vytvořilo sedm států, které se oddělily, Konfederované státy americké. Jejich ústava byla vytvořena podle vzoru ústavy Spojených států se čtyřmi rozdíly. Podporovala suverenitu států. Zaručovala, že v konfederačních státech bude vždy existovat otroctví. Neumožňovala jižanskému Kongresu zavádět ochranná cla. Omezovala také funkční období prezidenta konfederačních států na 6 let. Prezidentem CSA byl zvolen Jefferson Davis. Byl vlastníkem mississippských otroků, senátorem USA a byl také ministrem války za prezidenta Franklina Pierce. CSA zaujala několik filozofických postojů, které se lišily od postojů Spojených států. Předpokládala, že Spojené státy jsou pouze sdružením suverénních států, jakými byly podle Článků konfederace před přijetím Ústavy USA. Tvrdili, že jako takový může každý stát sdružení států svobodně opustit. Sever považoval Unii za trvalý stát. Lincoln poukazoval na to, že každý stát se při ratifikaci a přijetí ústavy vzdal své vlastní suverenity. Tvrdil také, že žádný stát nemá právo vzbouřit se proti své zemi, Spojeným státům americkým. Lincoln však o CSA od jejich vzniku až do své inaugurace mlčel. Zopakoval svůj slib z volební kampaně, že jako prezident nepodnikne žádné kroky k zastavení nebo omezení otroctví v těch státech, kde již existovalo. Návrhy mírové komise však nepřijal. Projevem jeho mírových úmyslů byl jeho inaugurační projev, jehož cílem bylo zabránit dalším jižanským státům, aby se připojily k CSA. Nebyli to nepřátelé. Nechtěl na CSA útočit, ale chtěl zachovat a udržet veškerý majetek vlády Spojených států, který v jižních státech existoval.

Den po své inauguraci obdržel Lincoln depeši od majora Roberta Andersona. Ten byl velitelem pevnosti Fort Sumter v charlestonském přístavu. Informoval Lincolna, že pokud nebude pevnost brzy doplněna, bude muset on a jeho muži odejít. Lincolna napadl způsob, jak pevnost zásobit, aniž by se rozpoutaly boje. Poslal by k pevnosti Fort Sumter neozbrojené zásobovací lodě. O svém záměru informoval prezidenta CSA Davise. Tímto způsobem by USA nezačaly žádné boje, ale udržely by pevnost, jak Lincoln slíbil. Davis okamžitě vyslal generála P. G. T. Beauregarda, aby pevnost donutil ke kapitulaci dříve, než zásobovací lodě dorazí. Ve 4:30 ráno 12. dubna 1861 zahájila konfederační děla ostřelování pevnosti Fort Sumter. Po 33 hodinách se major Anderson pevnosti vzdal. Tím začala občanská válka.

Válka trvala čtyři roky. Sever nepředpokládal, že Jih bude za svou "svobodu" bojovat téměř do posledního muže. Jih netušil, že Sever v čele s Lincolnem projeví železnou vůli zachovat Unii za každou cenu.

Zahraniční záležitosti

Jednou z Lincolnových vojenských strategií byla blokáda jižních přístavů a přibližně 3 500 mil (5 600 km) pobřeží. Na začátku války to bylo s několika málo loděmi téměř nemožné. Do konce války Unie zajala nebo zničila 1500 blokádních lodí. Protože se však téměř 5 ze 6 obchodů dokázalo blokádě vyhnout, Velká Británie tvrdila, že ji mezinárodní právo neuznává, protože se jedná o "papírovou blokádu". Konfederace mohla během války do Anglie posílat jen malou část své hlavní peněžní plodiny, bavlny. Tři roky před válkou Jih dodával 10 milionů balíků bavlny ročně. Během války odeslali celkem pouze 500 000 balíků. Angličtí výrobci si však z obrovského vývozu před válkou vytvořili velké zásoby jižanské bavlny. To, co měli na skladě, jim vystačilo po většinu války.

V roce 1861 chtěla Konfederace i Unie pomoc Velké Británie. Sever s ní počítal kvůli jejímu odsouzení otroctví. Konfederace s jejich pomocí počítala kvůli velkému významu, který měla jejich bavlna pro britské hospodářství. Obě strany tedy udržovaly s Velkou Británií diplomatické vztahy. Jih potřeboval pomoc Británie, aby vyhrál válku. Také Francie by se bez pomoci Británie neodvážila zasáhnout, přestože již byla s Jihem spřátelena. Dne 4. května 1861 vydala královna Viktorie proklamaci, v níž vyhlásila neutralitu Velké Británie ve válce a uznala Konfederaci jako válčící stranu v konfliktu. To Lincolna rozzuřilo. Jeho ministr zahraničí Seward již vydal novému ministrovi v Británii instrukce, aby v případě, že královna uzná Konfederaci, odešel a vrátil se domů. Následovala Francie s podobným prohlášením, které rovněž uznalo CSA jako stát. Seward varoval oba státy před možností války se Spojenými státy kvůli této otázce.

Britský premiér lord Palmerston vyslal flotilu válečných lodí do západního Atlantiku, aby se připravila na překvapivý útok na New York. Největší loď světa SS Great Eastern hodlali použít jako transportní loď pro přepravu vojáků. Viděli, že úder proti New Yorku by byl úderem proti americkému obchodnímu centru. Na jaře 1862 se však Britové dozvěděli o železném válečném plavidle Unie, USS Monitor. Tím byly veškeré plány na invazi zrušeny. Britské námořnictvo sice mělo válečné lodě typu ironclad, ale ty vyžadovaly k plavbě hlubokou vodu. Monitor a jemu podobné severské lodě mohly zničit britské lodě, pokud by se pokusily blokovat severní přístavy. Rusko se také obávalo, že by Britové a/nebo Francouzi mohli zasáhnout. V létě 1862 zvažovala koalice národů, že vstoupí do války jako prostředník. Patřily k nim Británie, Francie, Prusko, Rakousko a Rusko. Na podzim roku 1863 však ruský car Alexandr II. vyslal své námořnictvo, aby chránilo Spojené státy před případnou invazí Velké Británie a Francie. Jejich baltská flotila začala připlouvat do newyorského přístavu 24. září 1863. Ruská dálněvýchodní flotila byla vyslána do San Franciska.

Po zbytek války měla většina evropských zemí z uznání Konfederace jako suverénního státu jen malý prospěch. Lincoln jednal diplomaticky se dvěma konfederáty, kteří byli zatčeni na britské lodi Trent. Nařídil, aby byli oba propuštěni. Neúroda v Evropě způsobila, že zemědělské produkty Unie byly populární. Egypt a Indie byly schopny dodávat bavlnu, která se dříve před válkou nakupovala na Jihu. Unie byla také dobrým odběratelem ručních zbraní a dalšího průmyslového zboží z Evropy. Anglické loděnice však během války postavily pro námořnictvo Konfederace desítky blokádních člunů a válečných lodí.

Americká občanská válka v roce 1861 byla první moderní totální válkou. A v roce 1861 nikdo ve Spojených státech nevěděl, jak takovou válku vést. Muže bylo možné naverbovat a válečné zboží bylo možné vyrobit, ale generálům trvalo, než se vycvičili. Vrchním velitelem armády byl v roce 1861 Winfield Scott, který velel armádě čítající jen asi 16 000 mužů. Scott byl starý a zároveň ze staré školy (což znamená, že neměl žádný moderní výcvik). Poměrně dost důstojníků bylo vyškoleno ve West Pointu, ale v té době se ve West Pointu vyučovalo inženýrství, matematika a opevňování. Učil jen velmi málo o strategii a nic o vedení velkých formací vojáků v poli. Nikdo se neučil nic o štábní práci nebo o tom, jak řídit armádu, kromě těch několika, kteří uměli číst francouzsky nebo měli nějaké vojenské zkušenosti z Evropy. Jedním z nejhorších problémů bylo, že polní velitelé neměli ani přesné mapy oblastí, ve kterých se museli pohybovat a bojovat. S výjimkou Západu pro mnoho částí země neexistovaly místní mapy. Na rozdíl od Jeffersona Davise, který měl vojenské zkušenosti, Lincoln neměl téměř žádné.

Lincoln se na začátku války musel velmi rychle učit. Lincoln se však učil rychle. Sám se vyučil právníkem. Naučit se vojenskou strategii se ukázalo jako něco jiného, co zvládal velmi dobře. Četl knihy o strategii, vojenské historii a učil se z úspěchů i neúspěchů svých vojáků v poli. Učil se také z vojenské taktiky nepřítele. Učil se tak dobře, že o něm v roce 1862 historik T. Harry William řekl: "Lincoln vyniká jako velký válečný prezident, pravděpodobně největší v našich dějinách, a skvělý přirozený stratég, lepší než kterýkoli z jeho generálů." Ačkoli neexistují důkazy, že by někdy četl knihu Karla von Clausewitze O válce, jeho činy se řídily hlavním argumentem této knihy: "Politický cíl je cíl, válka je prostředek k jeho dosažení a prostředky nelze nikdy posuzovat odděleně od jejich účelu. Proto je jasné, že o válce nelze nikdy uvažovat jako o něčem autonomním, ale vždy jako o nástroji politiky."