Žraloci

Vlastnosti

Žraloci mají různé tvary a velikosti, ale většina z nich je dlouhá a tenká (také se jim říká proudnicovitá) a má opravdu silné čelisti.

Jejich zuby se po celý život neustále vyměňují. Žraloci žerou tak prudce, že si často zlomí několik zubů, takže nové zuby rostou neustále v žlábku těsně uvnitř tlamy a pohybují se dopředu z vnitřku tlamy na "dopravníkových pásech" tvořených kůží, na které jsou připevněny. Za svůj život může žralok ztratit a znovu si nechat narůst až 30 000 zubů.

Žraloci však ani s tolika zuby nedokážou žvýkat. Proto se do kořisti zakousnou a trhají s ní, aby si mohli kousek kořisti oddělit a spolknout. Kousky potravy, které žralok spolkne, skončí v jeho žaludku, kde jsou stráveny. To však probíhá poměrně pomalu, takže trávení potravy může trvat i několik dní. Proto žralok nejí každý den.

Žraloci mají různě tvarované zuby podle toho, čím se živí. Někteří žraloci mají například ostré špičaté zuby, zatímco žraloci žijící u dna mají kuželovité zuby, které slouží k drcení skořápek. Protože existuje tolik různých druhů žraloků a protože každý druh má svůj vlastní druh speciálních zubů, mnoho lidí rádo sbírá žraločí zuby. Sběratelé žraločích zubů mohou podle měření žraločího zubu odhadnout, jak byl žralok velký. Nejprve změří délku zubu v palcích. Každý palec zubu se rovná 10 stopám délky žraloka: takže pokud je žraločí zub dlouhý 2 palce, pochází zub ze žraloka, který byl dlouhý 20 stop! Ještě děsivější je, že některé zuby megalodona jsou dlouhé 6 palců, takže to naznačuje, že šlo o žraloka dlouhého 60 stop.

Žraloci mají kůži pokrytou miliony drobných šupin podobných zubům, které směřují k ocasu. Pokud byste žraloka třeli podél ocasu, byl by hladký, ale pokud byste ho třeli opačným směrem, byl by drsný. Žraločí zuby mohou být až dvacetkrát větší než lidské a v případě jejich ztráty mohou dorůst.

Ploutve

Žralokům slouží ploutve ke stabilizaci, řízení, vznášení a plavání. Každá ploutev se používá jiným způsobem.

Podél hřbetní střední čáry se nachází jedna nebo dvě ploutve, které se nazývají první a druhá hřbetní ploutev. Tyto ploutve pomáhají žralokovi v neustálém převalování. Tyto dvě ploutve mohou, ale nemusí mít trny. Pokud jsou trny přítomny, slouží k obranným účelům a mohou mít také kožní žlázy, které produkují dráždivou látku.

Prsní ploutve jsou umístěny za hlavou a vytahují se směrem ven. Tyto ploutve slouží k řízení při plavání a pomáhají žralokovi udržovat vztlak.

Břišní ploutve jsou umístěny za prsními ploutvemi, v blízkosti kloaky, a jsou rovněž stabilizační.

Ne všichni žraloci mají řitní ploutve, ale pokud je mají, nacházejí se mezi pánevní a ocasní ploutví.

Samotná ocasní část se skládá z ocasní stopky a ocasní ploutve. Ocasní stopka má někdy zářezy známé jako "precaudální jamky", které se nacházejí těsně před ocasní ploutví. Stopka může být také vodorovně zploštělá do bočních kýlů. Ocasní ploutev má horní i dolní lalok, které mohou být různě velké a jejich tvar závisí na tom, o jaký druh žraloka se jedná. Ocasní ploutev slouží především k tomu, aby žraloka při plavání "tlačila". Horní lalok ocasní ploutve vytváří největší přítlak a obvykle žraločí tělo tlačí směrem dolů. Prsní ploutve a tvar těla (jako aerodynamický kryt) společně působí proti této síle. Silná ocasní ploutev bez lunárních částí u většiny bentických druhů žraloků umožňuje žralokům plavat blízko mořského dna (např. žralok chocholatý). Nejrychleji plavající žraloci (např. žralok Mako) však mají zpravidla lunátní (půlměsícovitou) ocasní ploutev.

Smysly

Vůně

Žraloci mají čichové orgány v krátkém kanálku mezi předním a zadním nosním otvorem. Dokážou rozpoznat krev na vzdálenost několika kilometrů: může jim stačit pouhý jeden promile krve v mořské vodě.

Žraloci jsou schopni určit směr daného pachu na základě časového okamžiku detekce pachu v každé nozdře. Je to podobná metoda, jakou používají savci k určení směru zvuku.

Více je přitahují chemické látky, které se nacházejí ve střevech mnoha druhů, a proto se často zdržují v blízkosti výpustí odpadních vod nebo v nich. Některé druhy, jako například žralok obecný, mají vnější ostny, které výrazně zvyšují jejich schopnost vycítit kořist.

Sight

Žraločí oči jsou podobné očím jiných obratlovců, včetně podobných čoček, rohovek a sítnic. Jejich zrak je dobře přizpůsoben mořskému prostředí. Dokážou stahovat a rozšiřovat zornice podobně jako lidé, což žádná teleostní ryba neumí. Tkáň za sítnicí odráží světlo zpět, čímž zlepšuje viditelnost v tmavších vodách.

Snímání elektrického proudu

Žraloci mají po celém čenichu drobné otvory, zejména mezi okem a špičkou čenichu. V nich jsou nervové receptory, které se nazývají Lorenziniho ampuly. ^p23 Ty dokáží ve vodě vnímat elektřinu. Živočichové ve vodě vyzařují elektřinu: při každém úderu srdce nebo pohybu zvířete vznikají drobné proudy elektřiny. Tyto drobné elektrické proudy vytvářejí signály, které se šíří vodou a jsou snímány. Žraloci mohou tento smysl využívat při lovu kořisti, a to dokonce více než zrak.

Sluch

Ačkoli je těžké testovat sluch žraloků, je možné, že mají ostrý sluch a mohou slyšet kořist na vzdálenost mnoha kilometrů. Malý otvor na obou stranách jejich hlavy (nikoliv chrlič) vede tenkým kanálkem přímo do vnitřního ucha.

Boční linie

Boční vedení detekuje změny tlaku vody. Je otevřená do okolí řadou pórů. Tento orgán a orgány pro detekci zvuku se sdružují do skupiny "acoustico-lateralis system", protože mají společný původ. U kostnatých ryb a čtyřnožců se vnější otvor do vnitřního ucha ztratil.

Tento systém se vyskytuje i u jiných ryb. Detekuje pohyb nebo vibrace ve vodě. Žralok dokáže vnímat frekvence v rozmezí 25 až 50 Hz.

Tvar hlavy žraloka kladivouna může zlepšovat čich tím, že nozdry jsou od sebe více vzdáleny.


Receptory elektromagnetického pole (Ampullae of Lorenzini) a kanálky detekující pohyb v hlavě žraloka

Prehistoričtí žraloci

Před pouhými několika miliony let plaval v mořích obří žralok jménem Megalodon. Byl 18 metrů dlouhý, dvakrát delší než blízce příbuzný velký bílý žralok, a živil se velrybami. Megalodon vyhynul před 1,6 miliony let.

Většina poznatků o pravěkých žralocích pochází ze studia jejich fosilií. Zatímco kostry žraloků jsou tvořeny měkkými chrupavkami, které se mohou před zkameněním rozpadnout, jejich zuby jsou tvrdší a snadno zkamení. Pravěkým žralokům, stejně jako jejich moderním potomkům, během života vyrostlo a vypadalo mnoho tisíc zubů. Z tohoto důvodu jsou žraločí zuby jednou z nejběžnějších fosilií.

Reprodukce

Přibližně 70 % všech známých druhů žraloků rodí živá mláďata, přičemž doba březosti trvá od 6 do 22 měsíců.

Mláďata se rodí s plným chrupem a jsou schopna se o sebe postarat. Po narození rychle odplouvají od matky, která se někdy na mláďatech přiživuje. Mláďata se pohybují od jednoho nebo dvou mláďat (žralok bílý) až po sto mláďat (žralok modrý a žralok velrybí).

Někteří žraloci jsou vejcoživorodí a kladou vajíčka do vody. Žraločí vejce (někdy nazývaná "mořské panny") jsou pokryta pevnou kožovitou blánou.

Většina žraloků je ovoviviparních, což znamená, že vejce se líhnou v těle samice a mláďata se vyvíjejí v těle matky, ale nemají placentu, která by mláďata vyživovala. Místo toho se mláďata živí žloutkem z vajíčka. Mláďata se živí neoplozenými vajíčky a někdy i navzájem. Kvůli této formě sourozeneckého kanibalismu přežije jen velmi málo mláďat ve vrhu až do narození. Tímto způsobem se rozmnožují velcí bílí žraloci, žraloci mako, žraloci kojící, žraloci tygří a žraloci píseční.

Někteří žraloci jsou živorodí, což znamená, že samice rodí zaživa: vajíčka se líhnou v těle samice a mláďata jsou vyživována placentou. Placenta pomáhá přenášet živiny a kyslík z krevního oběhu matky a přenáší odpadní látky z mláděte do matky, aby se vyloučily. Příkladem živorodých žraloků jsou býčí žraloci, útesoví žraloci bělocípí, citronoví žraloci, modří žraloci, stříbřití žraloci a kladivouni. Ačkoli byli dlouho považováni za vejcorodé, žraloci velrybí jsou živorodí a u březích samic byly nalezeny stovky mláďat.

Nové objevy žraloků

Stále se objevují noví žraloci. Dave Ebert našel jen na tchajwanském trhu deset nových druhů. Za posledních třicet let pojmenoval 24 nových druhů. Patří mezi ně žraloci, rejnoci, pilatky a žraloci duchové - všechny tyto chrupavčité ryby jsou si příbuzné.

Rybolov

Někteří žraloci nejsou ohrožení, ale někteří jsou loveni pro potravu (např. polévka ze žraločích ploutví) nebo pro sportovní rybolov. V roce 2013 získalo pět druhů žraloků a dva druhy manty mezinárodní ochranu v rámci Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy.

Předpokládá se, že při komerčním a rekreačním rybolovu je zabito 100 milionů žraloků. Žraloci jsou na mnoha místech, včetně Japonska a Austrálie, běžnou potravinou moře. V australském státě Viktorie je žralok nejčastěji používanou rybou v přípravě pokrmů fish and chips, při nichž se filety obalují v těstíčku a smaží se nebo se drobí a grilují. V obchodech s rybami a hranolky se žralokovi říká "flake". V Indii se na místních trzích prodávají malí žraloci nebo žraločí mláďata (v tamilštině, telugštině nazývaní sora). Protože maso není vyvinuté, vařením se maso rozbije na prášek, který se pak smaží v oleji a koření (tzv. sora puttu/sora poratu). Měkké kosti se dají snadno rozkousat. V pobřežním Tamilnádu jsou považovány za delikatesu.

Ostatní média

• BBC One: Modrá planeta: Žena, která tančí se žraloky. [3]