Žraloci: druhy, anatomie, chování a evoluce za 420 milionů let
Žraloci: objevte 350+ druhů, unikátní anatomii, chování a 420 milionů let evoluce — od velrybího po velkého bílého. Fascinující fakta, fosilie a chování predátorů.
Žraloci patří do nadřádu ryb Selachimorpha. Stejně jako ostatní Chondrichthyes mají kostru tvořenou chrupavkami místo kostí. Chrupavka je houževnatý, gumovitý materiál, který je méně pevný než kost. Mezi chrupavčité ryby patří také rejnoci a rejnočice.
Existuje více než 350 různých druhů žraloků, například velký bílý nebo velrybí. Zkameněliny ukazují, že žraloci žijí již 420 milionů let, od počátku siluru. Velký bílý žralok je jedním z největších žraloků.
Většina žraloků jsou predátoři, což znamená, že loví a požírají ryby, mořské savce a další mořské tvory. Největší žralok se však živí krilem, stejně jako velryby. Jedná se o žraloka velrybího, největší rybu na světě. Všeobecně se má za to, že žraloci jsou "tichošlápci", ale v nedávné studii bylo prokázáno, že žraloci vydávají z hrdla tiché/měkké, ale zřetelné vrčení, které rezonuje přes jejich šupiny. Mezi běžné druhy žraloků patří žralok kladivoun, velký bílý žralok, žralok tygří a žralok mako. Většina žraloků je studenokrevná, ale někteří, jako velký bílý žralok a žralok mako, jsou částečně teplokrevní.
Anatomie a zvláštnosti
Žraločí tělo je přizpůsobeno efektivnímu plavání a lovu. Místo klasických kostí mají žraloci kostru z chrupavky, která je lehčí a pružnější. Povrch těla pokrývají dermální šupiny (tzv. placoidní šupiny), které snižují odpor vody a často připomínají zmenšené zuby. Místo plovacího měchýře používají pro vztlak velkou jaterní tukovou rezervu; některé rychlé druhy využívají i hydrodynamický tvar těla k udržení výšky ve vodním sloupci.
Zuby žraloků jsou řazeny v mnoha řadách a jsou průběžně obnovovány — při vypadnutí nebo poškození se nové posunou dopředu. Tento systém náhradních zubů je důvodem, proč jsou žraločí zuby vzkamenělinami častější než jejich kostra.
Smysly
Žraloci mají vysoce vyvinuté smyslové orgány:
Potrava a chování
Ačkoli většina žraloků je aktivní predátor, rozsah potravy je velmi široký: od drobných rybek, korýšů a hlavonožců až po velká mořská savce. Některé druhy, třeba žralok velrybí, se živí planktonem a drobnými organismy filtrovanými vodou. Existují i specializované druhy žeroucí korýše, rybí vejce či další specifické zdroje potravy.
Chování se liší druh od druhu: někteří žraloci jsou samotářští, jiní tvoří dočasné skupiny při potravních migracích nebo při rozmnožování. Aktivita se může lišit denně i sezónně — mnoho druhů migruje za potravou či teplejší vodou.
Rozmnožování
Žraloci vykazují tři hlavní strategie rozmnožování:
Délka březosti se u různých druhů velmi liší (někde i přes rok), počet mláďat je rovněž variabilní od jediného mláděte až po několik desítek.
Evoluce a fosílie
Zkameněliny ukazují, že předchůdci žraloků existovali již před asi 420 miliony let, od raného siluru. Protože mají žraloci chrupavčitou kostru, je jejich fosilní záznam často omezený na zuby a některé odolné části dermálních šupin. Přesto právě zuby poskytují bohatý materiál pro studium jejich evoluce, rozšíření a potravních návyků v průběhu geologického času.
Taxonomie a rozmanitost
Mezi hlavní skupiny žraloků patří např.:
Vztah k člověku a ochrana
Žraloci jsou důležitými predátory mořských ekosystémů a hrají klíčovou roli v udržování zdravých populací kořisti. Bohužel mnoho druhů čelí významnému tlaku kvůli nadměrnému rybolovu, lovu pro ploutve (finning), úlovku jako vedlejší úlovek (bycatch) a ztrátě biotopů. Mnoho druhů je proto zařazeno do červených seznamů ohrožených druhů (např. IUCN).
Ochrana žraloků zahrnuje omezování cíleného lovu, zákaz finningu, zřízení mořských rezervací a regulaci obchodování s produkty ze žraločích částí. Informovanost veřejnosti a vědecký výzkum jsou rovněž klíčové pro udržitelnou budoucnost těchto druhů.
Další poznámky
Žraloci jsou jedineční svou dlouhou evoluční historií, rozmanitostí tvarů, velikostí i způsobů života. Od malých druhů o délce jednoho metru až po obří žraloky velrybí představují skupinu přizpůsobenou nejrůznějším nárokům mořského prostředí. Pokračující výzkum a ochrana pomohou lépe porozumět jejich roli v oceánských ekosystémech a zajistit jejich přežití pro budoucí generace.
Vlastnosti
Žraloci mají různé tvary a velikosti, ale většina z nich je dlouhá a tenká (také se jim říká proudnicovitá) a má opravdu silné čelisti.
Jejich zuby se po celý život neustále vyměňují. Žraloci žerou tak prudce, že si často zlomí několik zubů, takže nové zuby rostou neustále v žlábku těsně uvnitř tlamy a pohybují se dopředu z vnitřku tlamy na "dopravníkových pásech" tvořených kůží, na které jsou připevněny. Za svůj život může žralok ztratit a znovu si nechat narůst až 30 000 zubů.
Žraloci však ani s tolika zuby nedokážou žvýkat. Proto se do kořisti zakousnou a trhají s ní, aby si mohli kousek kořisti oddělit a spolknout. Kousky potravy, které žralok spolkne, skončí v jeho žaludku, kde jsou stráveny. To však probíhá poměrně pomalu, takže trávení potravy může trvat i několik dní. Proto žralok nejí každý den.
Žraloci mají různě tvarované zuby podle toho, čím se živí. Někteří žraloci mají například ostré špičaté zuby, zatímco žraloci žijící u dna mají kuželovité zuby, které slouží k drcení skořápek. Protože existuje tolik různých druhů žraloků a protože každý druh má svůj vlastní druh speciálních zubů, mnoho lidí rádo sbírá žraločí zuby. Sběratelé žraločích zubů mohou podle měření žraločího zubu odhadnout, jak byl žralok velký. Nejprve změří délku zubu v palcích. Každý palec zubu se rovná 10 stopám délky žraloka: takže pokud je žraločí zub dlouhý 2 palce, pochází zub ze žraloka, který byl dlouhý 20 stop! Ještě děsivější je, že některé zuby megalodona jsou dlouhé 6 palců, takže to naznačuje, že šlo o žraloka dlouhého 60 stop.
Žraloci mají kůži pokrytou miliony drobných šupin podobných zubům, které směřují k ocasu. Pokud byste žraloka třeli podél ocasu, byl by hladký, ale pokud byste ho třeli opačným směrem, byl by drsný. Žraločí zuby mohou být až dvacetkrát větší než lidské a v případě jejich ztráty mohou dorůst.
Ploutve
Žralokům slouží ploutve ke stabilizaci, řízení, vznášení a plavání. Každá ploutev se používá jiným způsobem.
Podél hřbetní střední čáry se nachází jedna nebo dvě ploutve, které se nazývají první a druhá hřbetní ploutev. Tyto ploutve pomáhají žralokovi v neustálém převalování. Tyto dvě ploutve mohou, ale nemusí mít trny. Pokud jsou trny přítomny, slouží k obranným účelům a mohou mít také kožní žlázy, které produkují dráždivou látku.
Prsní ploutve jsou umístěny za hlavou a vytahují se směrem ven. Tyto ploutve slouží k řízení při plavání a pomáhají žralokovi udržovat vztlak.
Břišní ploutve jsou umístěny za prsními ploutvemi, v blízkosti kloaky, a jsou rovněž stabilizační.
Ne všichni žraloci mají řitní ploutve, ale pokud je mají, nacházejí se mezi pánevní a ocasní ploutví.
Samotná ocasní část se skládá z ocasní stopky a ocasní ploutve. Ocasní stopka má někdy zářezy známé jako "precaudální jamky", které se nacházejí těsně před ocasní ploutví. Stopka může být také vodorovně zploštělá do bočních kýlů. Ocasní ploutev má horní i dolní lalok, které mohou být různě velké a jejich tvar závisí na tom, o jaký druh žraloka se jedná. Ocasní ploutev slouží především k tomu, aby žraloka při plavání "tlačila". Horní lalok ocasní ploutve vytváří největší přítlak a obvykle žraločí tělo tlačí směrem dolů. Prsní ploutve a tvar těla (jako aerodynamický kryt) společně působí proti této síle. Silná ocasní ploutev bez lunárních částí u většiny bentických druhů žraloků umožňuje žralokům plavat blízko mořského dna (např. žralok chocholatý). Nejrychleji plavající žraloci (např. žralok Mako) však mají zpravidla lunátní (půlměsícovitou) ocasní ploutev.
Smysly
Vůně
Žraloci mají čichové orgány v krátkém kanálku mezi předním a zadním nosním otvorem. Dokážou rozpoznat krev na vzdálenost několika kilometrů: může jim stačit pouhý jeden promile krve v mořské vodě.
Žraloci jsou schopni určit směr daného pachu na základě časového okamžiku detekce pachu v každé nozdře. Je to podobná metoda, jakou používají savci k určení směru zvuku.
Více je přitahují chemické látky, které se nacházejí ve střevech mnoha druhů, a proto se často zdržují v blízkosti výpustí odpadních vod nebo v nich. Některé druhy, jako například žralok obecný, mají vnější ostny, které výrazně zvyšují jejich schopnost vycítit kořist.
Sight
Žraločí oči jsou podobné očím jiných obratlovců, včetně podobných čoček, rohovek a sítnic. Jejich zrak je dobře přizpůsoben mořskému prostředí. Dokážou stahovat a rozšiřovat zornice podobně jako lidé, což žádná teleostní ryba neumí. Tkáň za sítnicí odráží světlo zpět, čímž zlepšuje viditelnost v tmavších vodách.
Snímání elektrického proudu
Žraloci mají po celém čenichu drobné otvory, zejména mezi okem a špičkou čenichu. V nich jsou nervové receptory, které se nazývají Lorenziniho ampuly. p23 Ty dokáží ve vodě vnímat elektřinu. Živočichové ve vodě vyzařují elektřinu: při každém úderu srdce nebo pohybu zvířete vznikají drobné proudy elektřiny. Tyto drobné elektrické proudy vytvářejí signály, které se šíří vodou a jsou snímány. Žraloci mohou tento smysl využívat při lovu kořisti, a to dokonce více než zrak.
Sluch
Ačkoli je těžké testovat sluch žraloků, je možné, že mají ostrý sluch a mohou slyšet kořist na vzdálenost mnoha kilometrů. Malý otvor na obou stranách jejich hlavy (nikoliv chrlič) vede tenkým kanálkem přímo do vnitřního ucha.
Boční linie
Boční vedení detekuje změny tlaku vody. Je otevřená do okolí řadou pórů. Tento orgán a orgány pro detekci zvuku se sdružují do skupiny "acoustico-lateralis system", protože mají společný původ. U kostnatých ryb a čtyřnožců se vnější otvor do vnitřního ucha ztratil.
Tento systém se vyskytuje i u jiných ryb. Detekuje pohyb nebo vibrace ve vodě. Žralok dokáže vnímat frekvence v rozmezí 25 až 50 Hz.
Tvar hlavy žraloka kladivouna může zlepšovat čich tím, že nozdry jsou od sebe více vzdáleny.
Receptory elektromagnetického pole (Ampullae of Lorenzini) a kanálky detekující pohyb v hlavě žraloka
Prehistoričtí žraloci
Před pouhými několika miliony let plaval v mořích obří žralok jménem Megalodon. Byl 18 metrů dlouhý, dvakrát delší než blízce příbuzný velký bílý žralok, a živil se velrybami. Megalodon vyhynul před 1,6 miliony let.
Většina poznatků o pravěkých žralocích pochází ze studia jejich fosilií. Zatímco kostry žraloků jsou tvořeny měkkými chrupavkami, které se mohou před zkameněním rozpadnout, jejich zuby jsou tvrdší a snadno zkamení. Pravěkým žralokům, stejně jako jejich moderním potomkům, během života vyrostlo a vypadalo mnoho tisíc zubů. Z tohoto důvodu jsou žraločí zuby jednou z nejběžnějších fosilií.
Reprodukce
Přibližně 70 % všech známých druhů žraloků rodí živá mláďata, přičemž doba březosti trvá od 6 do 22 měsíců.
Mláďata se rodí s plným chrupem a jsou schopna se o sebe postarat. Po narození rychle odplouvají od matky, která se někdy na mláďatech přiživuje. Mláďata se pohybují od jednoho nebo dvou mláďat (žralok bílý) až po sto mláďat (žralok modrý a žralok velrybí).
Někteří žraloci jsou vejcoživorodí a kladou vajíčka do vody. Žraločí vejce (někdy nazývaná "mořské panny") jsou pokryta pevnou kožovitou blánou.
Většina žraloků je ovoviviparních, což znamená, že vejce se líhnou v těle samice a mláďata se vyvíjejí v těle matky, ale nemají placentu, která by mláďata vyživovala. Místo toho se mláďata živí žloutkem z vajíčka. Mláďata se živí neoplozenými vajíčky a někdy i navzájem. Kvůli této formě sourozeneckého kanibalismu přežije jen velmi málo mláďat ve vrhu až do narození. Tímto způsobem se rozmnožují velcí bílí žraloci, žraloci mako, žraloci kojící, žraloci tygří a žraloci píseční.
Někteří žraloci jsou živorodí, což znamená, že samice rodí zaživa: vajíčka se líhnou v těle samice a mláďata jsou vyživována placentou. Placenta pomáhá přenášet živiny a kyslík z krevního oběhu matky a přenáší odpadní látky z mláděte do matky, aby se vyloučily. Příkladem živorodých žraloků jsou býčí žraloci, útesoví žraloci bělocípí, citronoví žraloci, modří žraloci, stříbřití žraloci a kladivouni. Ačkoli byli dlouho považováni za vejcorodé, žraloci velrybí jsou živorodí a u březích samic byly nalezeny stovky mláďat.
Nové objevy žraloků
Stále se objevují noví žraloci. Dave Ebert našel jen na tchajwanském trhu deset nových druhů. Za posledních třicet let pojmenoval 24 nových druhů. Patří mezi ně žraloci, rejnoci, pilatky a žraloci duchové - všechny tyto chrupavčité ryby jsou si příbuzné.
Rybolov
Někteří žraloci nejsou ohrožení, ale někteří jsou loveni pro potravu (např. polévka ze žraločích ploutví) nebo pro sportovní rybolov. V roce 2013 získalo pět druhů žraloků a dva druhy manty mezinárodní ochranu v rámci Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy.
Předpokládá se, že při komerčním a rekreačním rybolovu je zabito 100 milionů žraloků. Žraloci jsou na mnoha místech, včetně Japonska a Austrálie, běžnou potravinou moře. V australském státě Viktorie je žralok nejčastěji používanou rybou v přípravě pokrmů fish and chips, při nichž se filety obalují v těstíčku a smaží se nebo se drobí a grilují. V obchodech s rybami a hranolky se žralokovi říká "flake". V Indii se na místních trzích prodávají malí žraloci nebo žraločí mláďata (v tamilštině, telugštině nazývaní sora). Protože maso není vyvinuté, vařením se maso rozbije na prášek, který se pak smaží v oleji a koření (tzv. sora puttu/sora poratu). Měkké kosti se dají snadno rozkousat. V pobřežním Tamilnádu jsou považovány za delikatesu.
Ostatní média
- BBC One: Modrá planeta: Žena, která tančí se žraloky. [3]
Otázky a odpovědi
Otázka: Jaký je vědecký název pro žraloky?
Odpověď: Žraloci jsou známí pod svým vědeckým názvem Selachimorpha.
Otázka: Z jakého materiálu se skládá kostra žraloka?
Odpověď: Žraloci, stejně jako ostatní Chondrichthyes, mají kostru tvořenou chrupavkami místo kostí. Chrupavka je houževnatý, gumovitý materiál, který je méně pevný než kost.
Otázka: Jak dlouho žijí žraloci?
Odpověď: Zkameněliny ukazují, že žraloci existují již 420 milionů let, od počátku siluru.
Otázka: Čím se většina žraloků obvykle živí?
Odpověď: Většina žraloků jsou dravci a loví a živí se rybami, mořskými savci a dalšími mořskými živočichy. Největší žraloci se však živí krilem, podobně jako velryby.
Otázka: Jsou všichni žraloci studenokrevní?
Odpověď: Většina žraloků je studenokrevná, ale někteří, například velký bílý žralok a žralok mako, jsou částečně teplokrevní.
Otázka: Jaké zvuky vydávají žraloci?
Odpověď: Obecně se má za to, že žraloci jsou "tichými zabijáky". Nedávná studie však ukázala, že žraloci vydávají z hrdla tiché vrčení, které rezonuje přes jejich šupiny.
Otázka: Co se můžeme dozvědět o pravěkých žralocích z fosilií?
Odpověď: Většina poznatků o pravěkých žralocích pochází ze studia jejich fosilií. Zatímco kostry žraloků jsou tvořeny měkkými chrupavkami, které se mohou před fosilizací rozpadnout, jejich zuby jsou tvrdší a snadno zkamení. Prehistorickým žralokům během jejich života vyrostlo a vypadlo mnoho tisíc zubů, takže žraločí zuby jsou dnes jedny z nejčastěji nalézaných fosilií.
Vyhledávání