Placenta je dočasný orgán, který se tvoří u samic eutheriánských savců během těhotenství. Je to hlavní spojovací a výměnná struktura mezi matkou a plodem, která umožňuje přenos kyslíku, živin, odpadních látek a některých hormonů.

Placenta je s plodem spojena pupeční šňůrou, která je tvořena cévami a vazivem. V lidské pupeční šňůře jsou obvykle dvě pupeční tepny a jedna pupeční žíla. Po ukončení porodu (viz porodu plodu) je placenta vypuzena z dělohy a tento porod placenty se často označuje jako „plodové lůžko“ nebo „afterbirth“.

Stavba placenty

  • Placenta vzniká z trofoblastu embrya (část blastocysty) a z děložní sliznice matky; oblast, kde se obě tkáně setkávají, se nazývá fetomaternální rozhraní.
  • Typické části: fetální (chorionická ploténka, villózní stromata) a maternální (decidua s kotyledony).
  • Vnitřní strukturu tvoří tzv. klky (chorionické villi) ponořené do intervillózního prostoru, který je vyplněn mateřskou krví; výměna látek probíhá přes tenkou bariéru buněk.
  • Na fetální straně je hladká chorionická ploténka s připojením pupečníku; na mateřské straně jsou patrné kotyledony nebo laloky.

Funkce placenty

  • Výměna plynů: přenos kyslíku z matčiny krve do fetální a odvod oxidu uhličitého opačným směrem.
  • Přenos živin a odpadních látek: glukóza, aminokyseliny, lipidy, ionty a metabolity mezi oběma oběhy.
  • Endokrinní funkce: placenta produkuje hormony důležité pro udržení těhotenství a přípravu organismu na porod a kojení – např. hCG (v raném těhotenství), progesteron, estrogeny a lidský placentární laktogen (hPL).
  • Imunitní a bariérová role: placenta částečně chrání plod před některými patogeny a matčinými imunitními reakcemi, bariéra však není absolutní (některé viry, bakterie, paraziti a léky mohou placentu překonat).
  • Metabolické a transportní funkce: aktivní transport některých látek (např. vitamínů, stopových prvků) a metabolismu hormonů.

Vývoj placenty

Placenta se začne vytvářet krátce po implantaci embrya do děložní sliznice a postupně dozrává během prvního trimestru. U člověka je placenta plně funkční během většiny těhotenství; její struktura a funkce se mění s délkou těhotenství podle potřeb plodu a hormonu matky.

Klinický význam

  • Poruchy umístění nebo pevného přichycení: placenta previa (uložení přes děložní vchod), placenta accreta/increta/percreta (nadměrné invaze placenty do děložní stěny).
  • Odchlípení placenty (abrupce placentae): částečné nebo úplné oddělení placenty před porodem, což je rizikový stav pro matku i plod.
  • Placentační insuficience: nedostatečná výměna látek vede k růstovému omezení plodu a dalším komplikacím.
  • Infekce a přenos chorob: některé infekce (např. TORCH – toxoplazmóza, ostatní, rubella, cytomegalovirus, herpes) mohou poškodit plod přes placentu.
  • Neoplastické změny: z plodové tkáně může vzniknout např. choriokarcinom – vzácné, ale závažné onemocnění.

Diagnostika a vyšetření

  • Ultrazvuk sleduje polohu, velikost a strukturu placenty během těhotenství.
  • Vyšetření krve a biochemie může indikovat její funkci (např. hladiny placentárních hormonů).
  • Invazivní odběry: odběr choriových klků (CVS) využívá část placenty k prenatální diagnostice genetických vad; také se používá analýza volné fetální DNA v mateřské krvi pro screening chromozomálních odchylek.

Velikost a osud po porodu

U donosného těhotenství má lidská placenta obvykle průměr kolem 15–22 cm, tloušťku 2–3 cm a váží přibližně 500–600 g. Po porodu je placenta vypuzena a je možné ji zkoumat (patologické vyšetření), pokud existují klinické důvody (např. krvácení, podezření na infekci nebo abnormální přichycení).

Placenta je nezbytná pro správný průběh těhotenství, ale není absolutní bariérou — proto je důležité sledování těhotné ženy a včasná diagnostika případných komplikací.