Sight

Proces

Světlo vstupuje do očí zvířete a část oka zvaná čočka posílá informace ze světla do zadní části oka zvané sítnice. Sítnice se skládá ze světločivných buněk, které po dopadu světla na buňku vysílají signál do zrakového nervu. Zrakový nerv je svazek nervových vláken z celé sítnice.

Když informace ze světla opustí sítnici, putují do mozku. Cestuje podél optického chiasma, dokud nedorazí do optické kůry v zadní části mozku. Informace se pak zpracovávají a zjišťují se z nich tvary a barvy předmětů. Z toho a z paměti dokáže určit, o jaký předmět se jedná. Například dokáže nějakým způsobem rozeznat strom od domu. Dráha, po které tento druh informací proudí, se nazývá ventrální proud.

Mozek také dokáže určit, kde se předměty nacházejí. Dokáže například určit, jak daleko se objekt nachází (tomu se říká koordinace ruka-oko). To je potřeba při chytání míče. Dráha, po které tento druh informací proudí, se nazývá dorzální proud.

Co je to zrak?

Hlavní problém zrakového vnímání spočívá v tom, že to, co lidé vidí, není pouhý překlad obrazu na sítnici. Za prvé, vidíme svět pravou stranou nahoru, přestože obraz na sítnici je vzhůru nohama (protože prošel čočkou). Proto je obtížné vysvětlit, co se děje, aby vzniklo to, co skutečně vidíme. Klíčem, jehož pochopení trvalo celá staletí, je to, že mozek pracuje s údaji z očí a snoubí je se vzpomínkami a odhady, a to vše bleskovou rychlostí. Výsledkem je zkušenost se světem, která každému člověku připadá, jako by to byla prostá realita. Ačkoli však vychází z reality, ve skutečnosti jde o mentální konstrukt, který si mozek vytvořil.

Historie

Mnoho osobností starověkého světa mělo představy o vizi. Platón, Aristoteles, Euklides, Ptolemaios a Galén měli své představy, ale většinou se jednalo o spekulace. Nebyly založeny na žádné vědecké metodě.

Alhazen (965-1040) prováděl výzkumy a experimenty týkající se zrakového vnímání. Rozšířil Ptolemaiovu práci o binokulárním vidění a komentoval Galénovy anatomické práce.

Leonardo da Vinci (1452-1519) je považován za prvního, kdo rozpoznal zvláštní optické vlastnosti oka. Napsal: "Funkce lidského oka ... byla popsána velkým počtem autorů určitým způsobem. Já jsem však zjistil, že je zcela jiná". Jeho hlavním experimentálním zjištěním bylo, že zřetelné a jasné vidění je pouze na linii zraku, optické čáře, která končí u fovey. Ačkoli tato slova nepoužil doslova, je vlastně otcem moderního rozlišování mezi foveálním a periferním viděním.

Hermann von Helmholtz zkoumal lidské oko a došel k závěru, že je opticky poměrně špatné. Zdálo se mu, že nekvalitní informace shromažďované okem znemožňují vidění. Domníval se tedy, že vidění může být pouze výsledkem jakési formy nevědomých závěrů. Kromě informací z očí mozek využíval i informace z předchozích zkušeností. Prožívaný svět je sestaven z předpokladů a závěrů na základě neúplných údajů, s využitím předchozích zkušeností se světem.

Příklady známých předpokladů založených na vizuální zkušenosti jsou:

• světlo přichází shora
• objekty se obvykle nedívají zespodu
• tváře jsou vidět (a rozpoznávány) vzpřímeně.
• bližší objekty mohou zakrýt výhled na vzdálenější objekty, ale ne naopak.
• postavy (tj. objekty v popředí) mají tendenci mít vypouklé okraje.

Studium zrakových klamů (případů, kdy se proces inference pokazí) přineslo mnoho poznatků o tom, jaké předpoklady zrakový systém vytváří.

Související stránky

• Neurovědy
• Oftalmologie
• Barevná slepota
• Achromatopsie