Psychopatologie (abnormální psychologie): definice, příznaky a léčba

Nadpřirozené tradice

Nadpřirozená víra je víra v sílu, která se vymyká vědeckému chápání. V nadpřirozené jevy věří mnoho kultur. Mezi tyto kultury patří náboženské kultury a také starověcí Číňané, staří Egypťané, Hebrejci a staří Řekové. Tyto kultury mají spisy, které říkají, že abnormální chování v podobě nadpřirozených událostí vytvořili démoni nebo bohové, kteří by se člověka zmocnili a jednali prostřednictvím těchto lidí. Tomu se říkalo posedlost. V římskokatolické církvi se provádělo vymítání, aby tito démoni opustili tělo posedlé osoby. Exorcismus zahrnoval modlitby, zvuky a lektvary. Lidem, kteří se chovali nenormálně, se často říkalo, že jsou posedlí.

V některých kulturách se často používala trepanace. Při této operaci se někomu udělal do hlavy otvor, aby se zbavil "zlého ducha".

Azylové domy

"Ústavy pro choromyslné" byly budovy, v nichž byli drženi pacienti s abnormálním chováním. V Evropě se staly populárními díky zákonu o blázincích z roku 1774, i když existovaly i před tímto zákonem. Azylové domy byly určeny k péči o lidi, kteří se o sebe nedokázali postarat. Byly však známé tím, že se k pacientům chovaly krutě a zneužívaly je. Budovy byly často špinavé a nebylo o ně dobře postaráno.

Koncem 19. století William Tuke zřídil pro pacienty náboženské útočiště. Tím se odvrátil od hrůz psychiatrických léčeben. Koncem 17. století také Philippe Pinel začal podporovat lepší léčbu duševně nemocných.

Dnes blázinec z 18. století neexistuje. Většina blázinců byla uzavřena koncem 20. století v důsledku vynálezu antipsychotickýchléků. Dnes existují psychiatrické léčebny pro lidi s duševním onemocněním. Patří mezi ně i nemocnice Broadmoor, kde jsou umístěni nejnebezpečnější britští zločinci s duševními chorobami.

Azylové domy v Americe

V 19. století bojovala Dorothea Dixová proti špatnému zacházení s pacienty v psychiatrických léčebnách. Založila skupinu pro "duševní hygienu", která měla povzbudit politiky, aby změnili zacházení s duševně nemocnými ve Spojených státech. Když si lidé uvědomili špatné zacházení v psychiatrických léčebnách, začaly se shromažďovat peníze na zlepšení zacházení s pacienty a léčebnami. Předpokládá se, že Dix pomohl vytvořit 32 psychiatrických léčeben. V roce 1940 žilo v psychiatrických léčebnách více než 400 000 pacientů.

Většina léčebných postupů byla pro pacienty stále krutá a neúčinná. Azylové domy byly rychle přeplněné. Mary Jane Wardová napsala v roce 1946 knihu s názvem "Hadí jáma", která upozornila na nelidské zacházení s duševně nemocnými.

V témže roce byl založen Národní ústav duševního zdraví. Organizace poskytovala školení a podporu duševně nemocným a pracovníkům, kteří o ně pečovali. Byl přijat Hill-Burtonův zákon, který poskytoval peníze nemocnicím pro duševně nemocné.

Později byl přijat zákon o komunitních zdravotnických službách z roku 1963. Tento zákon vytvořil ambulantní budovy pro pacienty, kteří mohli žít doma a ne v nemocnicích. Na základě tohoto zákona byla také vybudována rehabilitační a komunitní centra péče.

Deinstitucionalizace

Koncem 20. století byly psychiatrické léčebny méně akceptovány. Kruté zacházení s pacienty, přeplněnost a způsob života byly považovány za zbytečné. Na léčebny se dávalo méně peněz. Mnoho jich proto bylo po celém světě uzavřeno. Uzavírání psychiatrických léčeben se začalo nazývat deinstitucionalizace. Přesun z ústavu do komunity měl napomoci rozvoji a zotavení pacientů. Nedostatek dobrých podpůrných programů způsobil, že se pacienti cítili opuštění a těžko se zařazovali do normálního života. To vedlo k tomu, že se mnozí stali bezdomovci.

V minulosti existovaly tři způsoby, jak vysvětlit abnormální chování. Jednalo se o nadpřirozené, biologické a psychologické vysvětlení. Západní medicína již nadpřirozená vysvětlení nepoužívá. Místo toho používáme biologická a psychologická vysvětlení. Biologická vysvětlení využívají k vysvětlení abnormálního chování genetiku a neurovědu. Biologické vysvětlení vychází z toho, jak funguje mozek a jak geny mění jeho fungování. Psychologická vysvětlení využívají k vysvětlení abnormálního chování způsob, jakým funguje mysl.

Nadpřirozená vysvětlení

Dřívější kultury věřily, že abnormální chování způsobují démoni, duchové a astrologie. Trepanace spočívala ve vyvrtání díry do hlavy. To se provádělo proto, aby se z hlavy člověka dostali duchové nebo démoni.

Exorcismus praktikovala především katolická církev. Věřilo se, že exorcismus zahání duchy z posedlé osoby.

Tyto praktiky byly ve středověku běžné. Tehdy se abnormální chování považovalo spíše za náboženský než psychologický problém. Některé abnormální chování bylo považováno za čarodějnictví. Lidé obvinění z čarodějnictví byli za tyto činy téměř vždy potrestáni. V mnoha případech bylo trestem zavraždění.

Biologická vysvětlení

Biologický přístup k vysvětlení abnormálního chování předpokládá, že chování lze vysvětlit fyzikálními faktory. Hippokrates byl muž, který žil v 5. století a je mnohými považován za otce moderní medicíny. Nepřipouštěl, že by příčinou psychických poruch byli zlí duchové nebo astronomie. Hippokrates věřil, že existují přirozené příčiny poruch a lze nalézt vhodnou léčbu. Zaměřil se na "čtyři humory" mozku. Věřil, že pro zdravé duševní stavy musí být tyto čtyři humory v rovnováze, a když je jeden z nich silnější, objevují se různé poruchy. Aby se humory vyrovnaly, doporučoval Hippokrates pacientům, aby změnili svůj životní styl.^p. 11 Nyní se objevují nové myšlenky, když se hovoří o biologických vysvětleních psychických poruch. Hippokratovo zaměření na duševní procesy a klinickou praxi však bylo revolučním pojetím.

Vědecký přístup k příčinám psychických poruch zaujal i další řecký lékař Galén. Rozdělil je na tělesné a duševní. Mezi Galénovy příčiny patřily úrazy hlavy, zneužívání alkoholu a životní zkušenosti. V průběhu 18. století ovlivnily Galénovy koncepce lékařský průmysl. Galén se zaměřil na biologické příčiny duševních poruch. ^p. 13

Psychologická vysvětlení

Psychologické vysvětlení abnormálního chování někdy vychází z behaviorálního přístupu, kdy je pozitivní chování posilováno a negativní nikoli. Tento přístup se více zaměřuje na změnu skutečného chování člověka než na jeho skutečnou příčinu.

Sigmund Freud byl jedním z nejpopulárnějších psychologických teoretiků 20. století. Metoda, kterou používal ke studiu a léčbě pacientů, byla známá jako psychoanalýza. Metody hypnózy používal Freud, ale také Franz Mesmer a lékaři Nancyho školy. Freud se však snažil, aby se jeho pacienti vyznali ze svých nejhlubších, nejpravdivějších emocí, což se označovalo jako katarze. Nechával své pacienty volně mluvit o sobě, ve volných asociacích. Prováděl také analýzu snů, při níž pacienti zaznamenávali své sny a diskutovali o nich. Freudova práce vedla k dalším významným psychoanalytickým teoretikům, jako byli Carl Jung, Alfred Adler a Harry Stack Sullivan. Wilhelm Wundt a William James se zasloužili o otevření prvních experimentálních psychologických laboratoří. To vedlo k mnoha studiím a psychologickým metodám, například ke klasickému podmiňování pod vedením Ivana Pavlova a Johna B. Skinnera, zatímco Edward Thorndike a B. F. Skinner stáli v čele studia operantního podmiňování. ^p. 18

DSM

Severoamerická příručka používaná psychiatry a psychology k diagnostice a léčbě psychických poruch je známá jako Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (DSM). Vydává ji Americká psychiatrická asociace (APA). Nejnovější verze byla vydána v květnu 2013 a je známá jako DSM-5. Na DSM se spoléhají lékaři, zdravotní pojišťovny, farmaceutické společnosti a právní systém jako na referenční příručku pro pochopení a identifikaci duševních poruch. DSM rozděluje duševní poruchy do skupin a uvádí popisné znaky a příznaky, které jednotlivé poruchy definují. Kromě toho uvádí statistické údaje o každé poruše, od její četnosti v obecné populaci až po nejúčinnější formu léčby.

Před diagnostikováním konkrétní duševní poruchy musí odborník nejprve určit, zda dotyčný skutečně trpí duševní poruchou. DSM definuje duševní poruchu jako stav, který:

• Je primárně psychologický a mění chování, osobnost nebo motivaci,
• V plném rozpuku způsobuje stres, zhoršuje sociální fungování nebo chování, které by člověk rád dobrovolně ukončil, protože ohrožuje jeho fyzické zdraví, a
• Liší se od jiných stavů a je považován za léčitelný.

Při použití DSM je kompletní psychiatrická diagnóza rozdělena do pěti dimenzí, tzv. "os", které se vztahují k různým charakteristikám postižení nebo poruchy:

• Osa I obsahuje všechny kategorie duševních poruch kromě mentální retardace a poruch osobnosti. Porucha v rámci této osy je podobná nemoci nebo onemocnění v obecné medicíně a zahrnuje depresi, úzkostnou poruchu, poruchu autistického spektra, bipolární poruchu a anorexii.
• Osa II obsahuje mentální retardaci a poruchy osobnosti, jako je paranoidní porucha osobnosti, antisociální porucha osobnosti a obsedantně-kompulzivní porucha osobnosti. Tato osa obsahuje velké množství poruch, které se všechny týkají způsobu, jakým člověk myslí a jedná se světem.
• Osa III obsahuje všeobecné zdravotní potíže, méně závažné zdravotní potíže a jakékoli tělesné poruchy jedince. Při použití prvních tří os lze vidět vztahy a pro odborníky je snazší najít příčinu duševní poruchy a účinně léčit člověka.
• Osa IV obsahuje všechny environmentální nebo sociální faktory, které by mohly hrát roli při stanovení diagnózy. Špatné sociální vztahy, úmrtí blízké osoby nebo propuštění z práce jsou stresující faktory, které mohou napomoci rozvoji duševní poruchy.
• Osu V používají odborníci u osob mladších 18 let. Děti jsou hodnoceny podle toho, jak dobře v současné době zvládají svou situaci. Globální hodnocení fungování používalo škálu 0-100, ale v DSM-5 bylo nahrazeno dotazníkem a zaškrtávacím políčkem, které je méně subjektivní.

Jednotlivé osy DSM jsou při vývoji duševních poruch často propojeny.

ICD-10

Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN) byla vytvořena Světovou zdravotnickou organizací (WHO) a je univerzálním diagnostickým systémem pro duševní poruchy. MKN je schválena zdravotnickými úředníky ze 193 členských zemí WHO a je volně dostupná na internetu. Jejím účelem je pomoci zemím omezit problémy spojené s duševními poruchami. Systém kódování používaný v DSM je navržen tak, aby byl kompatibilní se systémem používaným v MKN; některé kódy se však nemusí shodovat, protože obě publikace jsou revidovány v různých obdobích. MKN-10 byla zveřejněna v roce 1994; její poslední aktualizace proběhla v roce 2010. Kapitola 5 MKN-10 zahrnuje více než 300 duševních a behaviorálních poruch, které jsou rozděleny do následujících kategorií:

• F00-F09 Organické duševní poruchy
• F10-F19 Duševní poruchy a poruchy chování způsobené užíváním drog
• F20-F29 Schizofrenie a poruchy s bludy
• F30-39 Poruchy nálady
• F40-49 Neurotické poruchy související se stresem
• F50-59 Poruchy chování spojené s tělesnými poruchami a fyzickými faktory
• F60-F69 Poruchy osobnosti a chování dospělých
• F70-F79 Mentální retardace
• F80-F89 Poruchy psychického vývoje
• F90-F98 Poruchy chování a emocí, které se objevují v dětství
• F99 Neurčené duševní poruchy

Online ICD-10 v plném znění naleznete zde.

Psychoanalýza

Psychoanalýza je forma terapie založená na psychoanalytické teorii. Tato teorie tvrdí, že lidské chování je řízeno nevědomými silami, jako je instinkt, a že neexistuje svobodná vůle. Mnoho myšlenek, které se v psychoanalytické teorii objevují, lze vysledovat až ke slavnému psychologovi Sigmundu Freudovi. Freud věřil, že duševní poruchy jsou důsledkem potlačených vzpomínek a emocí z dětství; psychoanalýza má tyto skryté vzpomínky a emoce vyhledat a upozornit na ně pacienta. K proniknutí do nevědomí se používají techniky, jako je hypnóza, s nadějí, že se podaří najít zdroj poruchy. Freud také věřil, že sny mají skrytý význam, a často žádal pacienty, aby si své sny pro analýzu zaznamenávali. Vzhledem k nedostatku vědeckých důkazů podporujících většinu Freudových myšlenek je psychoanalýza klinickými psychology využívána jen zřídka a byla nahrazena účinnějšími formami terapie.

Behaviorální terapie

Behaviorální terapie je založena na teorii behaviorismu, která tvrdí, že veškeré lidské chování je výsledkem podnětu a posilování. Mezi známé behavioristy patří James Watson, B. F. Skinner a Joseph Wolpe. Cílem této terapie je zvýšit pozitivní nebo sociálně posilující chování člověka. Behaviorální terapii lze rozdělit do tří oblastí:

1. Aplikovaná behaviorální analýza (ABA) využívá formu operantního podmiňování, kdy se k úpravě chování používá pozitivní posilování.
2. Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) se zaměřuje na podmínění negativních myšlenek a pocitů, které stojí za pacientovým chováním, s cílem toto chování změnit.
3. Teorie sociálního učení se používá při léčbě a pochopení úzkostných poruch. Překračuje tradiční předpoklad klasického podmiňování, že strach a úzkost se musí naučit přímo; teorie sociálního učení předpokládá, že dítě může získat strach z hadů například pozorováním člena rodiny, který v reakci na hady projevuje strach.

Humanistická terapie

Humanistická terapie je metoda převzatá od Carla Rogerse, jejímž cílem je zaměřit se na klienta jako na člověka, nikoli na jeho problém. Terapeut může upravit prostředí a náladu sezení tak, aby napodoboval běžnou konverzaci. To často pomáhá pacientovi uvědomit si problémy, které má, a sdílet je s terapeutem úspěšněji než při tradičním poradenském sezení. Humanistická terapie vytváří účinný prostředek, jak se dostat ke zdroji problému a správně ho léčit.

Rogerův vlastní termín zněl "terapie zaměřená na klienta", jejíž podstatou je myšlenka, že terapeut pomáhá klientovi stát se skutečně psychologicky dospělým.