Starověké dějiny Židů

Pozadí pozdní doby bronzové (1550-1200 př. n. l.)

Geografie a osídlení

Východní pobřeží Středozemního moře - Levanta - se táhne 400 mil od severu k jihu od pohoří Taurus po Sinajskou poušť a 70 až 100 mil od východu k západu mezi mořem a Arabskou pouští. Pobřežní oblast jižní Levanty, která je na jihu rozsáhlá a směrem na sever se zkracuje, má v nejjižnější části pásmo předhůří, Šefalu; stejně jako rovina se tato oblast směrem na sever zužuje a končí u hory Karmel. Východně od roviny a Šefaly je hornatý hřeben, "Judská pahorkatina" na jihu, "Efrajimská pahorkatina" na sever od ní, dále Galilea a Libanonské pohoří. Na východě se opět rozkládá strmé údolí, které zabírá řeka Jordán, Mrtvé moře a vádí Araba, které pokračuje až k východnímu rameni Rudého moře. Za náhorní plošinou se rozkládá Syrská poušť, která odděluje Levantu od Mezopotámie. Na jihozápadě je Egypt, na severovýchodě Mezopotámie. "Levanta tak tvoří úzký koridor, jehož geografické uspořádání z něj činilo stálou oblast sváru mezi mocnějšími celky".

Střední a severní část levantského pobřeží byla v klasické době známá jako Fénicie; nejjižnější část Egypťané znali jako Kanaán, čímž zřejmě mysleli všechna svá asijská panství. V Bibli může Kanaán znamenat celou zemi na západ od řeky Jordán, nebo úžeji pobřežní pás. V klasické době se od názvu Kanaán upustilo ve prospěch "Filistie", "země Filištínů", přestože Filištínové již dávno zmizeli. Z toho je odvozen moderní název "Palestina". Severovýchodně od Kanaánu/Palestiny se rozkládal Aram, později nazývaný Sýrie podle Asyřanů, kteří rovněž již dávno zmizeli.

Osídlení v pozdní době bronzové bylo soustředěno v pobřežní nížině a podél hlavních komunikačních tras, centrální pahorkatiny byly osídleny jen řídce; každé město mělo svého vládce, který byl neustále ve sporu se svými sousedy a obracel se na Egypťany, aby jeho spory řešili. Jedním z těchto kanaánských států byl Jeruzalém: dopisy z egyptských archivů naznačují, že se řídil obvyklým pozdně bronzovým modelem malého města s okolními zemědělskými pozemky a vesnicemi; na rozdíl od většiny ostatních pozdně bronzových městských států nic nenasvědčuje tomu, že by byl na konci tohoto období zničen.

Kanaán a pozdní bronzový kolaps

V Kanaánu žili ve 13. a na počátku 12. století lidé různého původu, které spojoval společný socioekonomický systém městských států spravovaných a kontrolovaných Egyptem. Egyptská moc a systém kanaánských městských států se zhroutily. Z tohoto kolapsu vznikla ve 12. století př. n. l. dvě nová společenství, Izraelité v hornaté zemi a Filištíni v jižní části pobřežní nížiny. Pelištejci jednoznačně představují příchod značného počtu cizinců, pravděpodobně z Kypru, s vlastní nedomorodou kulturou. Izraelité jsou stejně jasně autochtonní v Kanaánu: vezmeme-li si jako jeden z ukazatelů lingvistiku, judaistická a izraelská hebrejština z počátku 1. tisíciletí př. n. l. se řadí do skupiny s Féničany, Amónovci, Moábci a Edómci; a v rámci tohoto seskupení lze rozlišit "jádro Kanaánu" tvořené Izraelity a Féničany od "okrajového Kanaánu" tvořeného Judejci, Amónovci, Moábci a Edómci.

Příčiny úpadku doby bronzové, který zasáhl celé východní Středomoří, jsou nejasné. Za rozsáhlými pohyby obyvatelstva v této době může být sucho, hladomor a další stresové situace. Ať už byly příčiny jakékoli, na konci doby bronzové bylo zničeno několik významných kanaánských měst (v průběhu více než jednoho století) a kanaánská kultura byla postupně absorbována kulturou Filištínů, Féničanů a Izraelců.

Předexilní období

Doba železná I (1200-1000 př. n. l.)

Na Merneptahově stéle, kterou nechal postavit egyptský faraon kolem roku 1200 př. n. l., se poprvé objevuje jméno Izrael: "Izrael je zpustošen a jeho potomstvo není." Tento Izrael, identifikovaný jako lid, se pravděpodobně nacházel v severní části centrální vysočiny. Jak se šířil chaos, lidé se vydávali žít do dosud neosídlených vrchovin: průzkumy identifikovaly v palestinské vrchovině v době železné I více než 300 malých osad, většinou nových a největších s počtem obyvatel nepřesahujícím 300. Větší a početnější byly vesnice v severních oblastech (biblický Manases a Efrajim), i když žádné osady nelze označit za městské. Celkový počet usedlých obyvatel na počátku tohoto období činil asi 20 000, na jeho konci pak dvojnásobek. Nicméně zatímco vesnice z doby železné I se znaky, jako jsou čtyřpokojové domy, zásobní nádoby s límcovými okraji a tesané cisterny na vodu, jsou při nálezech na vysočině počítány k izraelským, ve skutečnosti je nelze odlišit od kenaanských lokalit ze stejného období; stejně tak není možné rozlišit hebrejské a kenaanské nápisy až do 10. století.

V době železné I chybí na náhorní plošině jakékoli známky centralizované moci, chrámů, svatyní nebo centralizovaného kultu obecně (ačkoli byly nalezeny kultovní předměty spojené s kanaánským bohem El); téměř jediným znakem, který odlišuje náhorní "izraelitské" vesnice od kanaánských lokalit, je nepřítomnost prasečích kostí, ačkoli je sporné, zda to lze považovat za etnický znak, nebo je to způsobeno jinými faktory.

Ve stejném období vznikla království Aram Damašek a Amón na východě severní pahorkatiny, Moáb (východně od Mrtvého moře) a Edóm (v Arabahu jižně od Mrtvého moře), v tomto pořadí.

Doba železná II (1000-586 př. n. l.)

Nápis egyptského faraona Šošenka I., pravděpodobně totožného s biblickým Šišakem, zaznamenává sérii tažení, která byla zřejmě zaměřena na oblast bezprostředně severně od Jeruzaléma ve druhé polovině 10. století př. n. l.. Přibližně o sto let později, v 9. století př. n. l., asyrský král Šalmaneser III. jmenuje mezi svými nepřáteli izraelského Achaba v bitvě u Karkaru (853 př. n. l.), zatímco na mešské stéle (asi 830 př. n. l.) oslavuje moábský král svůj úspěch při svržení útlaku "domu Omriho" (tj. Izraele). Podobně se na stéle v Tel Danu píše o smrti izraelského krále, pravděpodobně Jehorama, rukou aramejského krále kolem roku 841 př. n. l. V tomto případě se jedná o smrt izraelského krále, který byl v roce 841 př. n. l. vdovec. Vykopávky v Samaří, izraelském hlavním městě, dále posilují dojem mocného centralizovaného království na severní vysočině v 9. a 8. století. Ve druhé polovině 8. století izraelský král Hošija povstal proti Asyřanům a byl rozdrcen (asi 722 př. n. l.). Část obyvatel byla deportována, na jejich místo byli přivedeni osadníci zvenčí a Izrael se stal asyrskou provincií.

První důkaz o existenci organizovaného království v jižní oblasti pochází ze stély z Tel Danu z poloviny 9. století, která se zmiňuje o smrti krále z "Davidova rodu" vedle krále izraelského; současná stéla z Meše se možná také zmiňuje o Davidově rodu, i když rekonstrukce, která toto čtení umožňuje, je sporná. Obecně se předpokládá, že tento "Davidův dům" je totožný s biblickou dynastií, ale archeologické doklady z povrchových průzkumů ukazují, že v 10. a 9. století byl Jeruzalém pouze jednou ze čtyř velkých vesnic v oblasti, bez známek prvenství nad svými sousedy. Teprve v poslední polovině 8. století zažil Jeruzalém období rychlého růstu, kdy dosáhl daleko většího počtu obyvatel než kdykoli předtím a jasného prvenství nad okolními městy. Podle starší vědecké rekonstrukce událostí to bylo způsobeno přílivem uprchlíků z Izraele po jeho dobytí Asyřany (asi 722 př. n. l.), ale podle novějšího názoru se v tom odráží snaha o spolupráci mezi Asýrií a jeruzalémskými králi s cílem vytvořit z Judska proasyrský vazalský stát, který by vykonával kontrolu nad cenným olivovým průmyslem. Náhlý úpadek asyrské moci v poslední polovině 7. století vedl k neúspěšné snaze o nezávislost za krále Jóšijáše, po níž následovalo zničení Jeruzaléma asyrským nástupcem, novobabylonskou říší (587/586 př. n. l.).

Dvanáct izraelských kmenů, z nichž vzniklo království.

Exilové a postexilové období

Babylonské a perské období (586-333 př. n. l.)

V roce 586 př. n. l. dobyli Babylóňané pod vedením krále Nabukadnezara II. Jeruzalém, zničili Šalamounův chrám, ukončili Davidovo kralování a odvedli lid do zajetí. V Judsku, nyní babylónské provincii Jehud s hlavním městem v Mizpě na bývalém území Benjamína severně od Jeruzaléma, zůstali jen ti nejchudší. O několik let později, opět podle bible, byl jehudský místodržící zavražděn svými rivaly, což vyvolalo další exodus uprchlíků, tentokrát do Egypta. Kolem roku 580 se tak judský lid nacházel na třech různých místech: elita v Babylonu (kde se s nimi mimochodem podle všeho dobře zacházelo), velká komunita v Egyptě a zbytek v Judsku. Vyhnanství skončilo, když perský král Kýros Veliký dobyl Babylon (tradičně roku 538 př. n. l.). Peršané obnovili Judsko/Jehud jako provincii ("Yehud medinata") v rámci satrapie "Za řekou" a v průběhu následujícího století se část vyhnanců vrátila do Jeruzaléma. Tam nakonec znovu postavili Chrám (tradičně 516/515 př. n. l.), ale po více než sto let zůstalo hlavní správní město v Mizpě. Samaří mezitím zůstalo jako provincie Semarína v rámci stejné satrapie jako Jehud.

Perské období

V roce 539 př. n. l. dobyli Peršané Babylon a v roce 537 př. n. l. zahájili perské období židovských dějin. V roce 520 př. n. l. povolil KýrosVeliký Židům návrat do Judska a obnovu Chrámu (dokončeného roku 515 př. n. l.). Správcem jmenoval Zerubábela (vnuka předposledního judského krále Joachina), ale obnovu království nepovolil. Vliv zoroastrismu na monoteismus, judaismus i křesťanství je stále předmětem akademických debat.

Bez mocného krále se chrám stal mocnějším a dominantní autoritou se stali kněží. Druhý Chrám však byl postaven pod cizí mocí a o jeho legitimitě se stále pochybovalo. To vytvořilo podmínky pro to, aby se v následujících staletích v rámci judaismu rozvíjely různé sekty, z nichž každá se prohlašovala za představitelku "judaismu". Většina z nich obvykle nedoporučovala společenské styky, zejména sňatky, s příslušníky jiných sekt.

Na konci babylonského exilu došlo nejen ke stavbě Druhého chrámu, ale podle dokumentární hypotézy také ke konečnému znění Tóry. Ačkoli kněží ovládali monarchii a Chrám, zákoníci a mudrci (z nichž se později stali rabíni) si monopolizovali studium Tóry, která se (počínaje Ezdrášovou dobou) veřejně předčítala o tržních dnech. Tito mudrci vedle Písma svatého rozvíjeli a udržovali ústní tradici a ztotožňovali se s proroky. Podle Gezy Vermese byli tito písaři často oslovováni základním výrazem úcty "pane".

Helénistické a římské období (333 př. n. l. - 70 n. l.)

Helénistické období začalo v roce 332 př. n. l., kdy Alexandr Veliký dobyl Persii. Po jeho smrti v roce 323 př. n. l. byla jeho říše rozdělena mezi jeho generály. Zpočátku Judsku vládli egyptsko-helénští Ptolemaiovci, ale v roce 198 př. n. l. se vlády nad Judskem ujala syrsko-helénská Seleukovská říše pod vedením Antiocha III.

Podle jedné z teorií došlo v helénistickém období ke kanonizaci Tanachu (hebrejské Bible) a ke vzniku mimobiblických posvátných tradic. Nejstarší doklady židovské mystické tradice obklopují knihu Ezechiel, napsanou během babylonského exilu. Prakticky všechny známé mystické texty však vznikly na konci období Druhého chrámu. Někteří badatelé se domnívají, že esoterické tradice kabaly (židovské mystiky), byly ovlivněny perskou vírou, platónskou filozofií a gnosticismem.

V 2. Esdrášově knize 14,45-46, která byla napsána ve 2. století n. l., se píše: "Čtyřiadvacet knih, které jsi napsal jako první, zveřejni a dej je číst hodným i nehodným, sedmdesát knih, které jsi napsal jako poslední, si však ponech, abys je dal moudrým ze svého lidu." Toto je první známá zmínka o kanonizované hebrejské Bibli a sedmdesát nekanonických textů mohlo být mystických; Talmud naznačuje další mystické tradice, které mohou mít kořeny v judaismu druhého chrámu.

Blízký východ byl kosmopolitní, zejména v helénistickém období. Používalo se několik jazyků a otázka lingua franca je stále předmětem diskusí. Židé mezi sebou téměř jistě mluvili aramejsky. Řečtina se často používala v celé východní části Středomoří. Židovství se rychle měnilo, reagovalo a přizpůsobovalo se širšímu politickému, kulturnímu a intelektuálnímu světu a naopak přitahovalo zájmy nežidovských obyvatel. Historik Shaye Cohen poznamenal:

Všechno židovství helénistického období, jak v diaspoře, tak v izraelské zemi, bylo helenizováno, tj. bylo nedílnou součástí kultury starověkého světa. Některé odrůdy judaismu byly hellenizovány více než jiné, ale žádná nebyla ostrovem sama pro sebe. Je chybou představovat si, že v zemi Palestina se zachovala "čistá" forma judaismu a že diaspora byla domovem zfalšovaných nebo rozředěných forem judaismu. Termín "helénistické židovství" má tedy smysl pouze jako chronologický ukazatel pro období od Alexandra Velikého po Makabejského nebo snad po římské výboje v prvním století před Kristem. Jako popisný termín pro určitý typ judaismu však postrádá smysl, protože všechny judaismy helénistického období byly "helénistické". (Cohen 1987: 37)

Kulturní boje s helénismem

Mnoho Židů žilo v diaspoře a judské provincie Judea, Samaří a Galilea byly osídleny mnoha pohany (kteří často projevovali zájem o judaismus). Židé museli žít s hodnotami helénismu a helénistické filozofie, které byly často v přímém rozporu s jejich vlastními hodnotami a tradicemi. Obecně se helénistická kultura považovala za civilizátora, který přináší civilizované hodnoty a způsoby života národům, jež považoval za izolované nebo zaostalé či degenerované.

Například v Jeruzalémě byly na dohled od Chrámu postaveny lázně v řeckém stylu a i v tomto městě se gymnázium stalo centrem společenského, sportovního a intelektuálního života. Mnoho Židů, včetně některých aristokratičtějších kněží, tyto instituce přijalo, ačkoli na Židy, kteří tak učinili, se často pohlíželo s despektem kvůli jejich obřízce, kterou Židé považovali za znak své smlouvy s Bohem, ale kterou helénistická kultura považovala za estetické zneuctění těla. V důsledku toho se někteří Židé začali obřízky (a tím i smlouvy s Bohem) vzdávat, zatímco jiní se proti řecké nadvládě ohrazovali.

Ve stejné době, kdy se Židé potýkali s kulturními rozdíly u svých dveří, museli čelit paradoxu ve své vlastní tradici: jejich zákony Tóry se vztahovaly pouze na ně a na proselyty, ale jejich Bůh, jak věřili, byl jediný a jediný Bůh všech. Tato situace vedla k novým výkladům Tóry, z nichž některé byly ovlivněny helénským myšlením a reagovaly na zájem pohanů o judaismus. Právě v tomto období do judaismu proniklo nebo jej ovlivnilo mnoho konceptů z rané řecké filozofie, stejně jako debaty a sekty v rámci tehdejšího náboženství a kultury.

V roce 331 př. n. l. se Alexandr Veliký zmocnil Perskéříše. Po jeho smrti v roce 323 př. n. l. se jeho říše rozpadla a provincie Jehud se stala součástí Egyptského království, kde vládla dynastie Ptolemaiovců. Ptolemaiovská vláda byla mírná: Alexandrie se stala největším židovským městem na světě a egyptský král Ptolemaios II Filadelfos (281-246 př. n. l.) podporoval židovskou kulturu a sponzoroval překlad Tóry do Septuaginty. V tomto období také vznikli farizeové a další židovské strany Druhého chrámu, jako byli saduceové a esejci. Na počátku 2. století př. n. l. však Jehud připadl seleukovskému syrskému vládci Antiochovi IV Epifanovi (174-163 př. n. l.), který se na rozdíl od tolerance, kterou projevovali Ptolemaiovci, pokusil o úplnou helenizaci Židů. Jeho znesvěcení Chrámu vyvolalo národní povstání, které skončilo vyhnáním Syřanů a opětovným vysvěcením Chrámu za vlády Makabejců.

Království založené Makabejskými bylo vědomým pokusem o obnovení Judska popsaného v Bibli: židovské monarchie vládnoucí z Jeruzaléma a rozkládající se na všech územích, kterým kdysi vládli David a Šalomoun. Za účelem uskutečnění tohoto projektu si hasmonejští králové podrobili (a násilím obrátili na judaismus) někdejší Moábce, Edomity a Amonity, jakož i ztracené Izraelské království.

Židé obecně přijímali cizí nadvládu, pokud museli platit pouze tribut, a jinak si mohli vládnout sami. Přesto se Židé dělili na příznivce helénizace a odpůrce a byli rozděleni v otázce loajality k Ptolemaiovcům nebo Seleukovcům. Když v roce 175 př. n. l. zemřel velekněz Šimon II., vypukl konflikt mezi stoupenci jeho syna Oniase III. (který byl proti hellenizaci a dával přednost Ptolemaiovcům) a jeho syna Jásona (který byl pro hellenizaci a dával přednost Seleukovcům). Následovalo období politických intrik, kdy kněží jako Menelaos podpláceli krále, aby získali velekněžský úřad, a obvinění z vraždy konkurenčních uchazečů o titul. Výsledkem byla krátká občanská válka.

Obrovské množství Židů se přidalo na Jásonovu stranu a v roce 167 př. n. l. vpadl seleukovský král Antiochos IV. do Judska, vstoupil do Chrámu a zbavil ho peněz a obřadních předmětů. Jáson uprchl do Egypta a Antiochos zavedl program násilné hellenizace, v jehož rámci museli Židé pod hrozbou vyvraždění opustit své vlastní zákony a zvyky. V této chvíli se Matatij a jeho pět synů, Jan, Eleazar, Šimon, Jonatán a Juda Makabejský, kněží z rodu Hasmonů žijících ve venkovské vesnici Modein (vyslovuje se "Mo-Ah-Dein"), ujali vedení krvavého a nakonec úspěšného povstání proti Seleukovcům.

V roce 165 př. n. l. Juda osvobodil Jeruzalém a obnovil Chrám. Boje pokračovaly a Juda a jeho bratr Jonatán byli zabiti. V roce 141 př. n. l. shromáždění kněží a dalších osob potvrdilo Šimona jako velekněze a vůdce, čímž v podstatě založilo hasmonejskou dynastii. Když byl Šimon v roce 135 př. n. l. zabit, nastoupil na jeho místo velekněze a krále jeho syn (a Jidášův synovec) Jan Hyrkanus.

Hasmonejské království

Po porážce seleukovských vojsk založil Jan Hyrkanus v roce 152 př. n. l. novou monarchii v podobě kněžské dynastie Hasmoneovců - kněží se tak stali politickou i náboženskou autoritou. Ačkoli byli Hasmoneovci všeobecně považováni za hrdiny a vůdce, kteří se postavili Seleukovcům, někteří považovali jejich vládu za nedostatečně nábožensky legitimní, což vyplývalo z původu Davidovy dynastie z doby Prvního chrámu.

Saduceové, esejci a farizeové

Rozkol mezi kněžími a mudrci se prohloubil v helénistickém období, kdy Židé čelili novým politickým a kulturním bojům. Přibližně v této době vznikla strana saduceů jako strana kněží a spřízněných elit (název saduceové pochází od Sádoka, velekněze prvního chrámu).

Esejci byli dalším raným mysticko-náboženským hnutím, o němž se předpokládá, že odmítalo buď velekněze jmenované Seleukovci, nebo velekněze Hasmonejců jako nesprávné. Brzy však odmítli i Druhý chrám a tvrdili, že esejská komunita je sama o sobě novým chrámem a že poslušnost Zákonu představuje novou formu oběti.

Ačkoli se esejci svým nezájmem o Druhý chrám odcizili velké mase Židů, jejich představu, že posvátno může existovat i mimo Chrám, sdílela i další skupina, farizeové ("separatisté"), sídlící ve společenství zákoníků a mudrců. Význam názvu je však nejasný.

V hasmonejském období fungovali saduceové a farizeové především jako politické strany (esejci nebyli tak politicky orientovaní). Politické rozdíly mezi saduceji a farizeji se projevily, když farizeové požadovali, aby si hasmonejský král Alexandr Jannai tradičním způsobem vybral mezi funkcí krále a velekněze. Tento požadavek vedl ke krátké občanské válce, která skončila krvavým potlačením farizeů, ačkoli král na smrtelné posteli vyzval ke smíru mezi oběma stranami. Po Alexandrovi nastoupila jeho vdova, jejíž bratr byl předním farizejem. Po její smrti se její starší syn Hyrkanus II. snažil získat podporu farizeů a mladší syn Aristobulus hledal podporu saduceů.

V roce 64 př. n. l. se římský generál Pompeius zmocnil Jeruzaléma a učinil židovské království klientem Říma. V letech 57-55 př. n. l. rozdělil Aulus Gabinius, prokonzul Sýrie, území na Galileu, Samařsko a Judsko s pěti okresními sanhedriny/synedriony (soudními radami). V letech 40-39 př. n. l. byl římským senátem jmenován židovským králem Herodes Veliký, ale v roce 6 n. l. byl jeho nástupce Herodes Archelaos, etnarcha Judska, sesazen císařem Augustem a jeho území bylo připojeno jako provincie Iudaea pod přímou římskou správu: to znamenalo konec Judska jako i teoreticky nezávislého království.

Provincie Iudaea a okolí v 1. století


Rozsah Hasmonejského království

Náboženství

Izrael a Judsko zdědily náboženství pozdního prvního tisíciletí Kanaánu a kanaánské náboženství mělo zase kořeny v náboženství Ugaritu druhého tisíciletí. Ve 2. tisíciletí se polyteismus projevoval prostřednictvím pojmů božské rady a božské rodiny.

Související stránky

Časová období v oblasti Palestiny Bible Biblická archeologie Canaan Žid Izraelci Sjednocená monarchie Chronologie Bible Hebrejská bible Židovská diaspora Yehud Medinata Historie Levanty Dějiny Izraele Izraelité Starý zákon Tanach Tóra Časová osa křesťanství	Významní lidé Abraham Isaac Jacob Joseph Benjamin Moses Aaron Joshua Gideon Deborah Samson Samuel	Izraelští králové
		Hlavní: , David, Šalomoun, Jeroboám, Nadab, Baaša, Ela, Zimri, Omri, Achab, Achazjáš, Jehoram, Jehu, Elíša, Jóachaz, Jóaš, Jeroboám II, Zachariáš, Šalum, Menahem, Pekachjáš, Pekach, Hošea.
		Judští králové
		Hlavní: Seznam judských králů Roboám, Abijám, Asa, Jóšafat, Jóram, Achazjáš, Ataliáš, Jóaš, Amaziáš, Uzijáš, Jótam, Achaz, Ezechiáš, Manases, Amon, Jóšijáš, Jóachaz, Jójakím, Jekoniáš, Sedechiáš.