Giselle aneb Wilis je romantický balet o dvou dějstvích, který se stal jedním z nejznámějších děl baletního repertoáru 19. století. Libreto napsali Jules-Henri Vernoy de Saint-Georges a Théophile Gautier, přičemž vycházeli z krátkého úryvku prózy Heinricha Heineho De l'Allemagne a také z básně Victora Huga "Fantômes" (Victor Hugo). Hudbu k baletu složil Adolphe Adam. Choreografii připravili Jean Coralli (jako hlavní režisér) a Jules Perrot, který vytvořil některé sólové pasáže pro první představitelku hlavní role. V premiéře tančila roli Giselle Carlotta Grisi. Scénu navrhl Pierre Ciceri.

Stručný děj

Příběh se odehrává v Německu v době renesance. Giselle je prostá venkovská dívka, milující tanec a písně. Zamiluje se do Albrechta, šlechtice, který se ale vydává za venkovského mládence. Když se Giselle dozví, že se Albrecht hodlá oženit s princeznou Bathildou, zhroutí se jí svět. Zrada a ztráta rozumu vedou k její tragické smrti — dívka na hranici šílenství umírá. Jedné noci se její duch vrací z hrobu a stává se jednou z Wilisů: nadpřirozených bytostí, duší mladých nevěst, které zemřely před svatbou. Wilisové nutí muže tančit až do vyčerpání a smrti; Giselle ale v druhém dějství vyjadřuje soucit a chrání Albrechta před jejich pomstou.

Struktura a styl

Balet má výrazný kontrast mezi prvním, idylickým a komickým dějstvím, plným vesnických postav, a druhým, snovým a nadpřirozeným dějstvím, kde převažuje bílá scéna Wilisů. Hudba Adolpha Adama podtrhuje tento kontrast — první dějství je plné lidových melodií a hravých temp, druhé dějství líčí melancholii, marnost a éterickou atmosféru. Technicky je role Giselle náročná: vyžaduje jak lyrický herecký projev a dramatický rozsah v „šílené scéně“, tak čistou dovednost en pointe a precizní baletní techniku v druhém dějství. Romantické balety kladly důraz na měkké, „nezištné“ pózy, lehkost a iluzi nadpozemské bytosti — Giselle je v tomto směru archetypem.

Představení a premiéra

Balet byl poprvé uveden v Paříži v pondělí 28. června 1841 v Théâtre de l'Académie Royale de Musique. Představení mělo obrovský úspěch a velmi rychle se rozšířilo do repertoárů souborů po celé Evropě, do Ruska i do Spojených států. Carlotta Grisi byla oceňována pro svůj výraz a techniku; kritika ji brzy srovnávala s předními baletkami své doby — Taglioni (Marie Taglioni) byla považována za jednu z největších baletních osobností té éry. Historička baletu Grace Robertová píše: "Giselle ... je archetypem baletů romantického věku".

Vývoj inscenací a vliv

Po premiéře následovaly množství úprav a revizí — zejména ruské inscenace 19. století (např. úpravy Mariusse Petipy) přispěly k fixaci určité choreografické tradice, kterou později rozvíjeli a natáčeli přední baletní soubory. Giselle byla a je studnicí role pro velké baletky 20. a 21. století: Anna Pavlova, Margot Fonteyn, Alicia Alonso, Natalia Makarova a další podali světoznámé interpretace, které zdůraznily jak dramatický, tak technický rozměr postavy.

Hudba a nejznámější pasáže

Adamova partitura obsahuje řadu výrazných motivů a orchestrace, které dokonale vystihují nálady jednotlivých scén — lidové tance a baletní čísla v prvním dějství, v druhém dějství pak jemné, mrazivé melodie doprovázející scénu s Wilisy. Mezi často zmiňované hudební momenty patří pas de deux Giselle a Albrechta, „bláznivá scéna“ Giselle a závěrečné smíření, které hudebně i choreograficky graduje dramatický vývoj.

Proč je Giselle důležitá

  • Tematická hloubka: spojuje romantická témata lásky, zrady, smrti a vykoupení.
  • Choreografický vzor: zavedla typické prvky romantické baletní estetiky — bílou scénu, lehkost a éteričnost.
  • Repertoárová trvanlivost: pravidelně se hraje po celém světě a slouží jako zkouška dramatického a technického umění tanečnic i tanečníků.

Giselle zůstává i dnes jedním z nejhranějších a nejobdivovanějších baletů — jak pro publikum, tak pro odborníky — a její postavy, hudba i choreografie stále inspirují nové inscenátory, choreografy a interprety.