Balet jeptišek

Balet začíná scénou, kdy Bertram, otec Roberta le Diable, vstupuje do zchátralého kláštera Sainte-Rosalie. Vyvolává duchy jeptišek, které porušily své sliby. Vstanou ze svých hrobů. Přikáže jim, aby svedli jeho syna Roberta a přiměli ho přijmout smrtící talisman. Abatyše Helena přikáže duchům tančit valčík. Jeptišky navzdory svým svatým slibům tančí valčík. Mrtvé jeptišky se oddávají nesvatému vzrušení.

Vstoupí Robert. Jeptišky se schovají, ale vrátí se, aby mu zabránily v útěku. Robert stojí vyděšený před hrobem světce. Abatyše ho láká k talismanu ve světcově ruce. Robert se ho zmocní. Jeptišky pokračují v tanci, třepotají se jako bílé můry. Jejich hroby se otevírají a ony se noří do země. Kamenné desky se zasunou na místo a přikryjí mrtvé. Ozve se sbor démonů.

Balet 18. století byl založen na racionálním myšlení a klasickém umění. Francouzská revoluce však zahájila období, které na jeviště přineslo romantický balet. V lidových divadlech na pařížských bulvárech se již nějakou dobu používaly propadla, plynové osvětlení a další prvky, které se začaly spojovat s romantickým baletem. V pařížské opeře získaly tyto prvky oficiální schválení a prestiž v prostředních desetiletích 19. století.

Balet na téma Robert le Diable se tančil v Paříži před Její Výsostí paní de Longueville v roce 1652. Balet Jeptišky byl však pro diváky při premiéře baletu něčím zcela novým v pojetí. Henri Duponchel, ředitel pařížské opery, měl v opeře na starosti vizuální efekty. Chtěl předvést nedávno instalované plynové osvětlení. Jeho reflektory vytvářely silnější a ostřeji zaměřené světlo než kdykoli předtím. Spolupracoval s ním Pierre Ciceri, hlavní scénograf. Ciceri se při tvorbě baletu inspiroval buď klášterem Saint-Trophime v Arles, nebo klášterem v Monfort-l'Amaury, kde se odehrává měsíční scéna.

Tématem baletu je vášeň a smrt a láska až za hrob. Dějištěm je spíše noc než den a gotická Evropa než klasický svět Řecka a Říma. Po téměř 100 letech racionálního myšlení se diváci dožadovali tajemna, nadpřirozena, nejasností a osudovosti. Příběh baletu vypráví o rytíři, který o půlnoci vklouzne do kláštera, aby z ruky mrtvého světce ukradl talisman, který mu umožní získat princeznu.

Hans Christian Andersen tuto scénu zařadil do jednoho ze svých románů. Andersen o této scéně píše: "Po stovkách se zvedají ze hřbitova a vplouvají do kláštera. Zdá se, že se nedotýkají země. Jako parné obrazy kloužou jeden kolem druhého... Náhle jejich rubáše padají k zemi. Stojí v celé své smyslné nahotě a začíná bakchanálie." Jeptišky nebyly úplně nahé, ale Andersen podstatu výjevu vystihl.

Premiéru zkazilo padající plynové světlo a padací dveře, které nešly správně zavřít. Spadl kus kulisy a jen těsně minul Taglioniho. Opona byla stažena. Baletka všechny ujistila, že se jí nic nestalo. Opona se zvedla a představení pokračovalo. Skončilo triumfem pro Meyerbeera, Taglioniho a Dr. Louise Vérona, nového ředitele opery.

Dr. Véron nedávno získal pařížskou operu jako soukromý podnik. Taglionimu velmi důvěřoval. Zvýšil její plat na nevídaných 30 000 franků ročně. Její otec byl jmenován baletním mistrem s tříletou smlouvou. Véronova odvaha byla odměněna, když Taglioniová splnila svůj slib a stala se velkou hvězdou.

Publikum si skandální jeptišky s chutí vychutnávalo. Recenzent časopisu Revue des Deux-Mondes napsal:

Po obloucích se klouže dav němých stínů. Všechny tyto ženy odhazují jeptišský kroj, setřásají ze sebe studený hrobový prach; náhle se vrhají do rozkoší svého minulého života; tančí jako bakchantky, hrají jako lordi, pijí jako sapéři. Jaké potěšení je vidět tyto lehké ženy.

Jeptišky byly prvním blankytným baletem a prvním romantickým baletem. V letech 1831-1893 byla opera v pařížské opeře uvedena 756krát. Francouzský impresionista Edgar Degas namaloval baletní scénu několikrát v letech 1871-1876.

Podle smlouvy se Taglioniová měla v Jeptiškách objevit asi dvanáctkrát. Po šesti odešla. Je možné, že jí erotický podtext baletu Jeptišky nedělal dobře. Možná se zdráhala vystupovat v baletu v rámci opery. Zranění nohy a nehody, které poznamenaly první představení, mohly baletku přimět k zamyšlení. Špatný tisk namířený proti jejímu otci mohl Taglioniho přimět k odstoupení. Taglioniho nahradila Louise Fitzjamesová, která roli tančila 232krát.

Dánský choreograf August Bournonville viděl Fitzjamesovo představení v roli Abatyše v Paříži v roce 1841. Podle něj vytvořil svou vlastní choreografii, která se v Kodani používala v letech 1833-1863. Jeho choreografie se dochovala v úplnosti. Představuje jediný záznam originálu.

Budoucí manželka Henryho Wadswortha Longfellowa Fanny Appletonová napsala: "Ďábelská hudba, mrtví vstávající z hrobů, strašná tma a podivný tanec vytvářejí téměř nepřekonatelný jevištní efekt. Slavný tanec čarodějnic (jeptišek) v mrazivém měsíčním světle v rozpadlém opatství byl podle očekávání tak působivý, jak se dalo ... Padají jako vločky sněhu a jsou to jistě velmi půvabné čarodějnice se svými žoviálními pařížskými postavami a nanejvýš rafinovanými piruetami."

Kritik a historik tance Andre Levinson píše: "Akademický tanec byl příjemným cvičením. Nyní [balet] objasnil záležitosti duše. Balet byl divertissement (zábava, rozptýlení). Stal se záhadou." Kisselgoff píše: "... zaujetí nadpřirozenem, které charakterizovalo velkou část baletu 19. století, lze vysledovat až k úspěchu baletu Jeptišky v Meyerbeerově první inscenaci v pařížské opeře".