Velká francouzská revoluce (1789–1799)

K revoluci vedlo ve Francii mnoho problémů:

1. Za vlády králů Ludvíka XV. a Ludvíka XVI. bojovala Francie proti Prusku a Britskému impériu v Amlánu. Proti Británii bojovala znovu také v americké revoluci. Na zaplacení válek si půjčovali mnoho peněz a země zchudla.
2. Vysoká cena chleba a nízké mzdy dělníků způsobovaly, že obyčejní lidé trpěli hladem a podvýživou. To v nich vyvolávalo odpor k bohatým šlechticům, kteří měli peníze na dobré jídlo a stavbu obrovských domů.
3. Římskokatolická církev, která vlastnila nejvíce půdy ve Francii, uvalila na úrodu daň zvanou desátek, která poškodila nejchudší a nejhladovější lidi, protože si tuto daň nemohli dovolit.
4. Ideály osvícenství. Mnoha lidem se nelíbila absolutní vláda královské rodiny a šlechty. Viděli, že v jiných zemích, například ve Spojených státech, které v tomto období právě vznikaly, mají lidé jako oni větší moc nad vládou. Chtěli také svobodu vyznání.
5. První a druhý stav, tj. duchovenstvo a šlechta, požívaly všech výsad a práv, ale třetí stav (střední třída, městští dělníci a rolníci) musel platit desátky a berně (daně odváděné církvi a dvoru).

Před revolucí se Francie dělila na tři stavy. Prvním stavem bylo duchovenstvo (církev). Tvořilo 1 % obyvatelstva. Druhým stavem byla šlechta, která rovněž tvořila 1 % obyvatelstva. Zbývajících téměř 98 % obyvatelstva tvořil třetí stav. Zástupci lidu všech tří stavů dohromady tvořili generální stavy.

V květnu 1789 svolal král generální stavy, aby se zabývaly peněžními problémy země. Zasedali v královském paláci ve Versailles. Členové třetího stavu však byli rozzlobeni. Sestavili seznamy problémů, které chtěli vyřešit, nazvané Cahiers de Doléances.

Příslušníci třetího stavu (prostí lidé) se zlobili, že jsou nejvíce zdaněni, ačkoli byli nejchudší skupinou lidí. Oni a generální ředitel financí Jacques Necker se domnívali, že církev a šlechta by měly být zdaněny více.

Chtěli také, aby hlasování v generálním stavovském sněmu bylo spravedlivější. Přestože třetí stav měl mnohem více členů než ostatní dva stavy, každý stav měl v generálním stavovském sněmu pouze jeden hlas. Třetí stav se domníval, že by se to dalo zlepšit tím, že by členové generálního stavovského sněmu měli každý jeden hlas. Když však jednali s ostatními stavy, nemohli se dohodnout.

Sestavení Národního shromáždění

Protože První a Druhý stav neposlouchaly, rozhodl se Třetí stav odtrhnout a založit vlastní shromáždění, kde by každý člen měl hlasovací právo. Dne 10. června 1789 založili Národní shromáždění. Král se je pokusil zastavit tím, že uzavřel zasedací místnost Salle des États, ale místo toho se sešli na krytém tenisovém kurtu. Dne 20. června složili přísahu na tenisovém kurtu, kde slíbili, že budou pracovat, dokud nevytvoří novou ústavu pro Francii.

Šturmování Bastily

V červenci 1789, po ustavení Národního shromáždění, se šlechta a král rozhněvali na generálního ředitele financí Jacquese Neckera a propustili ho. Mnoho Pařížanů se domnívalo, že král se chystá Národní shromáždění zrušit. Brzy Paříž zaplnily nepokoje a rabování.

Dne 14. července 1789 se lidé rozhodli zaútočit na vězení Bastily. V Bastile se nacházely zbraně a zároveň byla symbolem moci šlechty a vlády krále. Odpoledne lid pronikl do Bastily a propustil sedm vězňů, kteří tam byli drženi.

Paříž ovládli příslušníci třetího stavu. Předseda Národního shromáždění v době přísahy na tenisovém kurtu Jean-Sylvain Bailly se stal starostou města. Jacques Necker získal zpět své místo generálního ředitele financí. Zanedlouho navštívil Paříž král a nosil červenou, bílou a modrou (trikolorní) stuhu (kokardu), kterou nosili revolucionáři. Do konce července se revoluce rozšířila po celé Francii.

Národní shromáždění začalo provádět mnoho změn. Dne 4. srpna Národní shromáždění zrušilo zvláštní daně, které vybírala církev, a ukončilo práva šlechty nad svým lidem, čímž skončil feudalismus. Dne 26. srpna Národní shromáždění zveřejnilo Deklaraci práv člověka a občana, kterou sepsal šlechtic markýz de Lafayette.

Národní shromáždění začalo rozhodovat o tom, jak to bude podle nové ústavy. Mnozí poslanci, zejména šlechtici, si přáli senát nebo druhou horní komoru. Více lidí však hlasovalo pro to, aby sněmovna zůstala jen jedna. Král získal právo suspenzivního veta nad zákony, což znamenalo, že bude mít pravomoc pouze zdržovat vydávání zákonů, nikoliv je zastavovat. Poté, co byl král v říjnu 1789 ve Versailleském paláci napaden davem 7 000 žen, nechal se Lafayette přesvědčit, aby se přestěhoval z Paříže do paláce v Tuileriích.

Shromáždění se začalo dělit na různé politické strany. Jednu tvořili odpůrci revoluce v čele se šlechticem Jacquesem Antoinem Mariem de Cazales a církevním hodnostářem Jeanem-Sifrienem Maurym. Tato strana stála na pravé straně. Druhou stranou byli roajalističtí demokraté (monarchisté), kteří chtěli vytvořit systém podobný konstituční monarchii ve Velké Británii, kde by král byl stále součástí vlády. V této straně byl Jacques Necker. Třetí stranou byla Národní strana, která byla středová nebo středolevá. Patřili k ní Honoré Mirabeau a Lafayette.

Způsoby, jakými se francouzská církev změnila

Římskokatolická církev bude mít pod novou vládou mnohem menší moc než dosud. V roce 1790 byly zrušeny všechny zvláštní daně a pravomoci církve. Veškerý církevní majetek převzal stát. Občanská ústava duchovenstva z 12. července 1790 učinila všechny duchovní zaměstnanci státu a přinutila je složit přísahu nové ústavě. Mnohým duchovním i papeži Piovi VI. se tyto změny nelíbily. Revolucionáři jich za odmítnutí přísahy stovky zabili.

Práce na Ústavě

14. července 1790, rok od vzpoury Bastily, se na Champs de Mars shromáždily tisíce lidí, aby oslavily výročí. Charles Maurice de Talleyrand vedl náboženskou mši. Dav, včetně krále a královské rodiny, složil přísahu věrnosti "národu, zákonu a králi". Mnozí šlechtici však byli s revolucí nespokojeni a opouštěli zemi. Říkalo se jim emigranti (émigrés).

Přestože byli členové generálního stavovského sněmu zvoleni pouze na jeden rok, všichni členové sněmu složili přísahu tenisového soudu. Slíbili, že budou pracovat, dokud nebudou mít ústavu, a žádná ústava nebyla vytvořena. Bylo rozhodnuto, že členové budou pracovat, dokud nebudou mít ústavu.

Shromáždění pokračovalo v práci na ústavě a provádělo změny. Šlechtici již nemohli předávat své tituly svým dětem. To směl učinit pouze král. Poprvé se konaly soudy s porotou. Byly ukončeny všechny obchodní bariéry uvnitř Francie spolu s odbory, cechy a dělnickými spolky. Byly zakázány stávky.

Mnoho lidí s radikálními názory začalo zakládat politické kluby. Nejznámějším z nich byl Jakobínský klub, který zastával levicové myšlenky. Pravicovým klubem byl Club Monarchique. V roce 1791 byl navržen zákon, který měl zabránit šlechtickým emigrantům opustit zemi. Mirabeau byl proti tomuto zákonu, ale 2. dubna zemřel a do konce roku byl zákon přijat.

Královská rodina se snaží opustit Paříž

Ludvíkovi XVI. se revoluce nelíbila, ale nechtěl získat pomoc z jiných zemí ani utéct z Francie jako emigranti. Generál Bouille zastával stejné názory a chtěl králi pomoci opustit Paříž. Řekl, že králi a jeho rodině poskytne pomoc a podporu ve svém táboře v Montmédy. Útěk byl naplánován na 20. června 1791.

Královská rodina opustila Paříž v převlečení za služebnictvo. Jejich útěk však nebyl dobře naplánován a večer 21. června byli ve Varennes zatčeni. Královská rodina byla převezena zpět do Paříže. Shromáždění uvěznilo Ludvíka a jeho manželku Marii Antoinettu a krále suspendovalo z funkce.

Dokončení ústavy

Přestože se král pokusil o útěk, většina členů sněmu si stále přála, aby se král podílel na vládě, než aby vznikla republika bez krále. Souhlasili s tím, že král bude figurkou s velmi malou mocí. Král by musel složit přísahu státu. Pokud by tak neučinil nebo pokud by vytvořil armádu, která by zaútočila na Francii, přestal by být králem.

Některým lidem, včetně Jacquese Pierra Brissota, se to nelíbilo. Domnívali se, že král by měl být zcela odstaven od trůnu a ústavy. Brissot sepsal petici a na Champs de Mars ji přišel podepsat obrovský dav lidí. Přišli vůdci republikánů Georges Danton a Camille Desmoulins a pronesli projevy.

Národní garda vedená Lafayettem byla povolána, aby dav kontrolovala. Dav házel kameny na vojáky, kteří nejprve stříleli ze svých zbraní nad hlavami davu. Když dav házel kameny dál, Lafayette jim nařídil, aby do lidí stříleli. Bylo zabito až 50 lidí. Poté vláda uzavřela mnoho politických klubů a novin. Mnoho radikálních levicových vůdců, včetně Dantona a Desmoulina, uprchlo do Anglie nebo se skrývalo ve Francii.

Nakonec byla ústava dokončena. Ludvík XVI. se vrátil na trůn a přišel složit přísahu. Napsal: "Zavazuji se, že ji budu udržovat doma, bránit ji před všemi útoky ze zahraničí a způsobím její provedení všemi prostředky, které mi dá k dispozici." Národní shromáždění rozhodlo, že 29. září 1791 přestane vládnout Francii. Po tomto datu převezme vládu Zákonodárné shromáždění.

Nové zákonodárné shromáždění se poprvé sešlo v říjnu 1791. Podle ústavy z roku 1791 byla Francie konstituční monarchií. Král se dělil o vládu se Zákonodárným shromážděním, ale měl právo zastavit (vetovat) zákony, které se mu nelíbily. Měl také pravomoc vybírat ministry.

Zákonodárné shromáždění mělo přibližně 745 členů. Z nich 260 byli "feuillanti" neboli konstituční monarchisté. 136 bylo girondinů a jakobínů, levicových liberálních republikánů, kteří nechtěli krále. Dalších 345 poslanců bylo nezávislých, ale hlasovali nejčastěji s levicovým křídlem.

Zákonodárné shromáždění se příliš neshodlo. Král využil svého veta, aby zastavil zákony, které by emigranty odsoudily k trestu smrti. Protože mnoho členů Shromáždění bylo levicových, nelíbilo se jim to.

Krize ústavy

Lid se obrátil proti králi Ludvíku XVI. Dne 10. srpna 1792 zaútočili členové revoluční skupiny zvané Pařížská komuna na Tuilerie, kde král a královna bydleli. Král a královna byli zajati. Zákonodárné shromáždění uspořádalo mimořádné zasedání. Přestože na něm byla přítomna pouze třetina poslanců a většina z nich byli jakobíni, suspendovali krále ze služby.

Válka

Francouzská revoluce znepokojila krále a císaře mnoha cizích zemí. Nechtěli, aby v jejich zemích probíhaly revoluce. Dne 27. srpna 1791 sepsali Leopold II. ze Svaté říše římské/Rakouska, Fridrich Vilém II. z Pruska a švagr Ludvíka XVI. karel Filip Pillnitzskou deklaraci. Deklarace požadovala osvobození Ludvíka XVI. a ukončení činnosti Národního shromáždění. Slíbili, že pokud budou jejich požadavky ignorovány, vtrhnou do Francie. Deklarace byla mezi revolucionáři brána velmi vážně.

Po ustavení zákonodárného shromáždění problémy nezmizely. Girondins chtěli válku, protože chtěli přenést revoluci do jiných zemí. Král a mnozí jeho stoupenci, feuillanti, chtěli válku, protože si mysleli, že díky ní bude král populárnější. Mnozí Francouzi se obávali, že emigranti způsobí v cizích zemích problémy proti Francii.

Dne 20. dubna 1792 odhlasovalo shromáždění vyhlášení války Rakousku (Svaté říši římské). Plánovali napadnout rakouské Nizozemí, ale revoluce oslabila armádu. Mnoho vojáků dezertovalo. Brzy se na rakouskou stranu přidalo Prusko. Obě země plánovaly invazi. Společně 25. července sepsali Brunšvický manifest, v němž slíbili, že pokud nebude zraněna královská rodina, nebude při invazi zraněno žádné civilní obyvatelstvo. Francouzi se domnívali, že to znamená, že král Ludvík XVI. spolupracuje s cizími králi. Prusko vtrhlo do Francie 1. srpna 1792. Tato první fáze francouzských revolučních válek trvala až do roku 1797.

Zářijové masakry

V září se situace ještě zhoršila. Zákonodárné shromáždění nemělo téměř žádnou moc. Paříž ani Francii neovládala žádná skupina. Do země vtrhla pruská armáda. Revolucionáři byli velmi rozzlobení a násilní. Začali chodit do věznic a zabíjet lidi, které považovali za zrádce Francie. Nejvíce nenáviděli kněze římskokatolické církve, ale zabili také mnoho šlechticů a obyčejných lidí. Do 7. září bylo zabito 1 400 lidí.

Zákonodárné shromáždění ztratilo veškerou svou moc. Francie potřebovala novou vládu. Dne 20. září 1792 byl ustaven Národní konvent. V Konventu zasedali jak girondini, tak radikální jakobíni.

Poprava Ludvíka XVI.

Brunšvický manifest vyvolal u mnoha lidí podezření vůči králi. Domnívali se, že se spolčil s pruskými a rakouskými panovníky a chystá se napadnout Francii. V lednu 1793 Národní konvent hlasoval a uznal Ludvíka XVI. vinným ze "spiknutí proti veřejné svobodě a obecné bezpečnosti". Dvacátého prvního ledna byl král popraven gilotinou. Šestnáctého října byla popravena také královna Marie Antoinetta.

Vzpoura ve Vendée

Obyvatelům oblasti Vendée se revoluční vláda nelíbila. Nelíbila se jim pravidla týkající se církve v občanské církevní ústavě (1790) a nové daně zavedené v roce 1793. Nelíbilo se jim také, že byli nuceni vstoupit do francouzské armády. V březnu povstali proti vládě v povstání. Válka trvala až do roku 1796. Revoluční francouzská armáda zabila statisíce lidí z Vendée (Vendeans).

Jakobíni se ujímají moci

Když byl král mrtev, Národní konvent přijal novou republikánskou ústavu, která začala platit 24. června. Byla to první ústava, která nezahrnovala krále a dávala každému Francouzi hlasovací právo. Kvůli problémům mezi jakobíny a girondiny však nikdy nevstoupila v platnost. Válka s Rakouskem a Pruskem způsobovala státu finanční problémy. Chléb byl velmi drahý a mnoho lidí si přálo, aby se situace změnila. V červnu 1793 se jakobíni začali dostávat k moci. Chtěli zatknout mnoho girondistů, členů Národního konventu. V červenci se ještě více rozzlobili, když girondínka Charlotte Cordayová zabila jakobína Jeana-Paula Marata.

V červenci byl převrat dokončen. Jakobíni se chopili moci. Zavedli nové radikální zákony včetně nového republikánského kalendáře s novými měsíci a desetidenními týdny. Zvětšili armádu a vyměnili důstojníky za lidi, kteří byli lepšími vojáky. V následujících několika letech to republikánské armádě pomohlo zatlačit útočící Rakušany, Prusy, Brity a Španěly.

Vláda teroru

V červenci 1793 jakobín Maximilien de Robespierre a osm dalších předních jakobínů založili Výbor veřejné bezpečnosti. Byla to nejmocnější skupina ve Francii. Tato skupina a Robespierre byli zodpovědní za vládu teroru. Robespierre věřil, že když se lidé budou bát, revoluce proběhne lépe. Vláda teroru trvala od jara 1793 do jara 1794.

Za hrůzovlády neumírala jen šlechta. Každý, kdo porušil jakobínské zákony nebo byl jen podezřelý, že porušuje jejich zákony nebo pracuje proti nim, mohl být zatčen a poslán na gilotinu, většinou bez soudu. Popravováni byli i vlivní lidé, kteří se podíleli na jakobínském převratu. Vězni byli z věznic odváženi k "madame gilotině" (přezdívka pro gilotinu) na otevřeném dřevěném vozíku zvaném tumbrel.

Podle záznamů bylo gilotinou popraveno 16 594 lidí. Je možné, že během hrůzovlády zemřelo ve vězení nebo bylo zabito až 40 000 lidí.

V červenci 1794 se lidé začali obracet proti Maximilienu de Robespierrovi. On a jeho Revoluční tribunál zabili za šest týdnů 1 300 lidí. Dne 27. července se proti němu obrátil Národní konvent a Výbor veřejné bezpečnosti. Robespierre se snažil získat pomoc pravicových členů Konventu, ale neuspěl.

O den později byl Robespierre a mnoho jeho stoupenců v Pařížské komuně odsouzeno k trestu smrti gilotinou bez jakéhokoli soudu. Tato reakce proti Robespierrovi se nazývá thermidorská reakce.

Po skončení teroru začal Národní konvent vytvářet novou ústavu, nazvanou Ústava roku III. Ústava vstoupila v platnost 27. září 1794.

Nová ústava vytvořila Direktorium (Directoire), které bylo první dvoukomorovou vládou Francie (rozdělenou do dvou komor). Dolní komora, parlament, měla 500 členů. Nazývala se Conseil de Cinq-Cent (Rada pěti set). Horní komora, senát, měla 250 členů a nazývala se Conseil des Anciens (Rada starších). Conseil des Anciens každoročně vybírala pět ředitelů ze seznamu sestaveného Conseil de Cinq-Cent. Tato skupina byla odpovědná a nazývala se direktorium.

Ačkoli ústava z roku 1793 dávala volební právo všem mužům ve Francii, podle této ústavy mohli volit pouze lidé s určitým majetkem. Direktorium bylo mnohem konzervativnější než vlády ve Francii od roku 1789. Lidé byli unaveni radikálními změnami a nestabilními vládami. Za vlády direktoria byly věci mnohem stabilnější než předtím.

Ředitelé se však nelíbili lidem - zejména jakobínům, kteří chtěli republiku, a roajalistům, kteří chtěli nového krále. Finanční problémy Francie nezmizely. Direktoři ignorovali volby, které nedopadly podle jejich představ. Ignorovali ústavu, aby si mohli počínat tak, aby ovládali lid. Využívali probíhající válku a armádu, aby si udrželi svou moc.

Převrat 18. brumairu

18. brumairem končí republikánská část Francouzské revoluce, kdy se vlády ujal Napeleon Bonaparte.