Předehra (hudba): definice, historie a role v opeře a baletu

Historie a vývoj

V barokní a klasické éře existovaly různé typy uvodních skladeb: italská sinfonia (tříčlánková forma rychle–pomalé–rychle), francouzská předehra (známá u Lullyho – pomalé, „tečkované“ části následované rychlejší sekcí) a později úpravou těchto forem do podoby, kterou známe z klasické opery a symfonie.

Mnohé předehry v 18. století byly původně spíše krátkým hudebním doprovodem, který měl upoutat pozornost publika — v té době si lidé během představení často povídali a předehra plnila úlohu „uvítání“ a navodění soustředění. Někteří skladatelé, jako například Gioacchino Rossini (1792–1868), používali pro své další opery stále stejnou předehru nebo opakovaně upravovali její části; u Rossiniho se často setkáváme se známými, lehce rozpoznatelnými preambulními tématy.

Skladatelé jako Christoph Willibald Gluck a později Richard Wagner (1813–1883) kladli důraz na to, aby předehra měla dramatický význam a představila základní náladu a motivy děje. Wagner přitom své předehry často nazýval „Vorspiel“ (předehra)) a rozvíjel v nich myšlenku motivického vedení – předznamenání hlavních témat, která se pak vracejí v průběhu celého díla.

Ne všichni skladatelé psali rozvinuté předehry ke svým operám. Giuseppe Verdi (1813–1901) a Giacomo Puccini (1858–1924) často přecházeli rovnou k prvnímu dějství nebo používali jen velmi krátké úvodní scény; vznikaly tak opery bez samostatné, dlouhé předehry.

Koncertní předehry a romantická tvorba

V 19. století komponovalo koncertní předehry mnoho romantických skladatelů. Tyto skladby nebyly vázány na divadelní dílo, ale měly podobu samostatných koncertních kusů, často s popisným nebo programovým zaměřením. Protože vyprávěly nějaký příběh nebo scénu, bývaly opatřeny názvy a programovými poznámkami. Felix Mendelssohn (1809–1847) napsal předehru „Fingalova jeskyně", která hudebně zobrazuje příchod moře do jeskyně na ostrovech Vnitřní Hebridy. Některé z těchto popisných skladeb bývaly mnohem delší a komplexnější než běžná předehra (která má obvykle jen několik minut); proto se některé takové kompozice označují jako tónové básně nebo symfonické básně.

Forma a délka

Formální stránky: V klasickém období bývala předehra často komponována v sonátové formě (expozice–rozvoj–reprise), což umožňovalo efektivní představení a kontrast hlavních témat. Nicméně podle období a národních tradic se objevují i jiné struktury (francouzská předehra, italská sinfonia, volné programové formy romantismu).

Délka: Od krátkých jedno– až dvouminutových úvodů až po rozsáhlé předehry dlouhé deset i více minut. V opeře bývá délka předehry často přizpůsobena dramatickým požadavkům a režijním zvyklostem divadla.

Role v opeře a baletu

V opeře předehra slouží k uvedení klíčových témat, nastavení atmosféry (tragické, komické, hrdinské apod.) nebo k uvedení časového a místního rámce děje. V baletu může předehra představit hudební materiál tanečních čísel nebo vytvořit scénu, která pak přechází do choreografie. Někdy je předehra i samostatně poslouchatelná a stává se oblíbeným koncertním kusem.

Současnost a doporučení pro posluchače

Dnešní inscenace často flexibilně nakládají s předehrami: někde se hrají klasicky, jinde se zkracují nebo nahrazují hudebními úseky z jiných částí díla. Předehra je výborným vodítkem pro posluchače — pokud si při poslechu všimnete motivů nebo melodických tvarů v předehře, pak je s velkou pravděpodobností uslyšíte později v díle v proměněné podobě.

Příklady ke slyšení: krátké předehry od Rossiniho, rozsáhlejší romantické koncertní předehry (např. Mendelssohnova „Fingalova jeskyně“), a Wagnerova „Vorspiel“ s jeho motivickým propojením s celou operou představují různorodost žánru.

Celkově je předehra důležitým hudebním nástrojem, který spojuje formu, dramatickou funkci a publikum a jeho znalost zvyšuje porozumění a prožitek z divadelních i koncertních představení.