Sonátová forma – definice a části (expozice, rozvedení, rekapitulace)

Sonátová forma: přehled expozice, rozvedení a rekapitulace — jasná definice, historie od Haydna po Beethovena a praktické poslechové tipy.

Sonátová forma je základní způsob uspořádání většiny klasických skladeb od poloviny klasicismu (od poloviny 18. století). Není to pouze „forma“ pro sonáty — používá se i v jednotlivých větách symfonií, koncertů, předeher nebo komorních skladeb. Poslech skladeb v sonátové formě pomůže porozumět jejímu vnitřnímu principu; užitečné je také znát základní zásady tónin a modulací (tóniny).

Základní myšlenka a historické kořeny

Kořeny sonátové formy najdeme v binární formě barokních tanců (menuety, allemanda apod.). V období baroka skladatelé jako Bach a Händel často skládali části ve dvou oddílech, které se opakovaly a obsahovaly modulace. Podobně Domenico Scarlatti psal rozsáhlejší binární sonáty pro cembalo, v nichž první část modulovala pryč z hlavní tóniny a druhá část se vracela. Z této praxe se postupně vyloučila struktura třídílná — expozice, rozvedení a rekapitulace — kterou dále rozvinuli skladatelé jako Haydn, Mozart a Beethoven.

Hlavní části sonátové formy

• Expozice — uvádí hlavní hudební materiál. Obvykle obsahuje:
  • První téma (téma první věty) v domácí (tonice) tónině.
  • Most nebo přechod (bridge), který modulací přenese hudbu do kontrastní tóniny.
  • Druhé téma nebo skupina témat v kontrastní tónině — u dur skladeb často v dominantě (pátý stupeň), u moll skladeb často v relativní dur.
  • Závěsný motiv nebo codetta, která expozici ukončí.
• Rozvedení (vývojová část) — hudba se zde „rozvíjí“: motivy z expozice jsou zpracovány, fragmentovány, sekvencovány a často vedou přes několik vzdálených tónin. Rozvedení vytváří napětí a nejistotu, posluchač očekává návrat do toniky.
• Rekapitulace — vrací se materiál z expozice, ale tak, aby vše skončilo v hlavní tónině. To znamená, že druhé téma je přestěhováno nebo upraveno tak, aby znělo v tonice; most je často pozměněn. Na konci může být připojena ještě závěrečná koda, která uzavře větu.

Harmonický plán a technické termíny

Základní harmonický plán klasické expozice bývá: tonika → (přechod s modulací) → dominantní oblast (nebo relativní dur v moll skladbách). Rekapitulace vrací materiál do toniky. Některé důležité pojmy:

• Bridge / přechod — část mezi prvním a druhým tématem, často modulující.
• Codetta — krátké závěrečné ujištění po druhém tématu v expozici.
• Falešná rekapitulace — chvíle, kdy se zdá, že přichází rekapitulace (vratná tónina), ale pak se hudba znovu odkloní; technika používaná pro dramatický efekt.
• Monotematická sonáta — druhé téma je derivátem prvního, místo zcela nového materiálu (často u Beethovena).
• Koda — rozšířené závěrečné uzavření věty po rekapitulaci, může dávat definitivní rozuzlení.

Varianty a vývoj formy

Skladatelé sonátovou formu často upravovali podle svých potřeb:

• Sonatina — zjednodušená sonátová forma, mívá zpravidla kratší nebo vypuštěné rozvedení.
• Rozšířené rozvedení — u romantiků a pozdějších autorů se rozvedení stává velmi obsáhlým a dramatickým.
• Celkový rozvoj motivu — u některých skladeb (např. Beethovenova Pátá symfonie) se motiv rozvíjí průběžně v celém díle, takže „rozvedení“ není omezeno jen na jednu část.
• Nepravidelné uspořádání — někdy skladatelé zkracují či prodlužují části, přemisťují témata nebo mění tóninové vztahy.

Příklady a posluchačská cvičení

Pro snazší orientaci v praxi je dobré poslouchat konkrétní příklady:

• Haydnovy symfonie a kvartety — jasné ukázky klasické sonátové struktury s často srozumitelnými tématy.
• Mozartovy sonáty a symfonie — elegantní a „čisté“ použití expozice, přechodu a rekapitulace.
• Beethovenovy sonáty a symfonie (např. Pátá symfonie) — příklady, jak lze motivy vyvíjet a jak formu rozšiřovat dramaticky.
• Pro klavír: Mozartova Sonáta C dur K. 545 (často uváděná jako „učebnicová“), Beethovenova „Patetická“ (1. věta) nebo Waldsteinova sonáta ukazují různé přístupy k sonátové formě.

Praktický tip: při poslechu si zkuste najít první téma v tonice, pak poslouchejte, kde přijde změna nálady a modulace (to bude přechod do druhého tématu) a nakonec sledujte, kdy se materiál vrátí zpět do toniky (rekapitulace) a jak skladatel uzavírá větu (coda).

Shrnutí

Sonátová forma je flexibilní a výkonný prostředek pro dramatické a logické vystavění hudební věty: expozice představí materiál, rozvedení jej dramaticky rozpracuje a rekapitulace přinese uspokojivé uzavření v hlavní tónině. Ačkoli vznikla v klasicismu, pokračovala ve vývoji během romantismu a novějších směrů — skladatelé si s ní pohráli a přizpůsobili ji svému osobnímu výrazu. Díky své vnitřní logice je sonátová forma vynikajícím vodítkem pro hlubší porozumění klasické hudbě.

Otázky a odpovědi

Otázka: Co je to sonátová forma?

Otázka: Jak skladatelé používali binární formu v období baroka?

Otázka: Kdo vytvořil sonátovou formu?

Otázka: Co se děje během expozice?

Otázka: Co se děje během rozvíjení?

Otázka: V čem Beethovenova Pátá symfonie využívá sonátovou formu jinak?

Hledání podle dopisu