Sonátová forma
Sonátová forma je způsob uspořádání hudebního díla. Používá se v několika skladbách již od klasicismu (od poloviny 18. století). Poslech hudebních děl v sonátové formě pomůže k jejímu plnému pochopení a je užitečné vědět něco o různých tóninách.
Sonátová forma se nepoužívá jen v sonátách. Může být i formou částí symfonií, koncertů, předeher atd.
V období baroka psali skladatelé jako Bach a Händel skladby s tanečními částmi, například menuety. Ty měly "binární formu". To znamená, že se skládaly ze dvou částí. Tyto dva oddíly byly často stejně dlouhé a byly odděleny dvojitou taktovou čárou, což znamenalo, že se každý oddíl opakoval. Hudba nebyla po celou dobu ve stejné tónině. První sekce mohla modulovat (měnit tóninu) a druhá sekce pak postupně modulovala zpět, takže na konci zněla ukončeně.
Domenico Scarlatti psal sonáty pro cembalo rovněž v binární formě, ale dlouhé a složitější. První část začínala tématem v hlavní tónině a pak se pro kontrast modulovala do jiné tóniny. Druhá část by mohla být delší než první sekunda, začínala by modulací do vzdálených tónin a pak by se vrátila zpět, aby zopakovala hlavní téma. Tento druh skladby je počátkem sonátové formy.
Myšlenku sonátové formy rozvíjeli Haydn, Mozart a Beethoven. Věta v sonátové formě má tři části, které se nazývají: "expozici", "rozvedení" a "rekapitulaci".
- V expozici slyšíme všechen hlavní materiál: první melodii - nebo skupinu melodií - v hlavní tónině, pak kontrastní melodii nebo melodie v příbuzné tónině (obvykle "dominantě", tj. tónině na 5. tónu stupnice hlavní tóniny, nebo relativní moll). Nebo v případě prvního oddílu v mollové tónině můžeme často slyšet druhý předmět nebo předměty v relativní dur.
- Ve vývojové části se hudba rozvíjí a přechází do několika různých tónin. Hudba zde působí nestabilně. Je zde cítit napětí. Posluchač se chce vrátit k hlavní tónině.
- V rekapitulaci se expozice opakuje, ale ke konci se mění, takže končí v hlavní tónině. Zdá se, jako by napětí zmizelo a posluchač se cítí šťastný.
Tento způsob výstavby hudebního díla používal téměř každý skladatel od poloviny 18. století až do 20. století. Dává to prostor pro velmi dramatickou skladbu. Skladatelé jej samozřejmě někdy používají jinak. Často se objevuje smysl pro vývoj v průběhu celé skladby, nejen v takzvaném "rozvojovém úseku". První věta Beethovenovy Páté symfonie po celou dobu rozvíjí slavnou myšlenku, která zazněla na začátku: první čtyři tóny (krátký-krátký-dlouhý). I další tři věty pokračují v rozvíjení této myšlenky.
Otázky a odpovědi
Otázka: Co je to sonátová forma?
Odpověď: Sonátová forma je způsob uspořádání hudební skladby, který se používá již od dob klasicismu. Lze ji použít pro části symfonií, koncertů, předeher a dalších skladeb.
Otázka: Jak skladatelé používali binární formu v období baroka?
Odpověď: V barokním období skladatelé jako Bach a Händel psali skladby s tanečními částmi, například menuety, v "binární formě". To znamenalo, že se jednalo o dvě části, které byly často stejně dlouhé a oddělené dvojitou taktovou čárou. Hudba nezůstávala v jedné tónině, ale mezi jednotlivými úseky modulovala (měnila tóninu), než skončila opět v hlavní tónině.
Otázka: Kdo vytvořil sonátovou formu?
Odpověď: Sonátovou formu dále rozvíjeli Haydn, Mozart a Beethoven. Věta v sonátové formě má tři části, které se nazývají "expozice", "rozvoj" a "rekapitulace".
Otázka: Co se děje během expozice?
Odpověď: Během expozice slyšíme veškerý hlavní materiál - obvykle jedno nebo více témat - nejprve v hlavní tónině a poté kontrastní melodie nebo melodie v příbuzné tónině (obvykle dominantě nebo relativní moll).
Otázka: Co se děje během rozvíjení?
Odpověď: Během rozvíjení se hudba dále rozvíjí přechodem do několika různých tónin, aby se vytvořilo napětí, než se při rekapitulaci vrátí do hlavní tóniny.
Otázka: V čem Beethovenova Pátá symfonie využívá sonátovou formu jinak?
Odpověď: Beethovenova Pátá symfonie věnuje celou dobu rozvíjení svého slavného čtyřtónového motivu, místo aby jej používala pouze pro rozvíjecí část jako jiné skladby. Dokonce i další tři věty rozvíjejí tuto myšlenku po celou dobu svého trvání.
