Cembalo je klávesový nástroj, který vydává zvuk pomocí strun drnkáním na bubínek. Předpokládá se, že vznikly připojením klaviatury k psalteriu. Tím se liší od klavichordu, kde se na struny udeří úderem. Klavír má tedy blíže ke klavichordu než k cembalu. Na klavíru je možné hrát hlasitěji nebo tišeji tím, že se na klávesy hraje větší nebo menší silou. U cembala nelze hlasitost (hraní hlasitěji nebo tišeji) ovlivnit způsobem hry. Některá velká cembala však mají několik "stop", z nichž každá vydává jiný druh zvuku. Největší cembala mají dva manuály (klaviatury), které poskytují větší rozmanitost. Umožňuje, aby pravá ruka hrála melodii na jednom manuálu, zatímco levá ruka hraje doprovod tišeji na druhém.

Popis výše zůstává základním faktem: cembalo nevydává dynamické odstíny doteku jako klavír. To však neznamená, že je hudba statická — hráči používají různé registrace (volby stop), artykulaci, tempo a ornamentaci, aby vytvářeli kontrasty a výrazy. Technika hry na cembalo klade velký důraz na přesnost hmatů, agogiku a ozdobné figury.

Stavba a princip zvuku

Cembalo má bednu se zvukovou deskou (obvykle smrkovou nebo borovicovou), na níž jsou napnuty kovové struny. Každá klávesa ovládá malý pohyblivý jazýček (tzv. jack), na jehož špičce je nasazen plektrum — historicky z husího brku, později z kůže nebo moderního plastu. Když hráč stiskne klávesu, jack se zvedne a plektrum cinknutím strunu rozeznívá. Po návratu klávesy plektrum strunu uvolní a často ji zastaví tlumením. Některé cembala mají také tzv. coupler, který propojuje manuály, aby zahrály současně.

  • Struny: často ocelové a mosazné; basy mohou mít navinuté vinutí.
  • Zvuková deska: přenáší vibrace do rezonujícího prostoru bedny.
  • Manuály a stopy: počet manuálů a stop ovlivňuje barvu zvuku (např. 8', 4' apod.).
  • Plectra: původně z brku, dnes často z nylonu — jejich tvar a materiál zásadně mění zvuk.

Typy a varianty

Existuje několik historických i moderních typů cembal:

  • Virginaly — menší, často obdélné, zmiňované i v původním textu; populární v Anglii a Nizozemsku.
  • Spinety — malé nástroje, někdy tvaru křídla, které šetřily prostor (vzpomínané v původním textu).
  • Koncertní cembala — velké, s jedním nebo dvěma manuály, bohatšími registracemi.
  • Clavicytherium — vertikální verze cembala, struny a mechanika směřují kolmo k zemi.

Role v renesanci a baroku

Cembala byla v hudbě renesance a baroka velmi důležitá. Používaly se jako sólové nástroje i jako doprovod orchestru. V baroku plnilo cembalo v orchestru často funkci basso continuo — hráč doprovázel sólisty nebo orchestr podle notace s takzvaným figurálním basem, improvizoval harmonické obsazení a doplňoval texturu. Pro hráče basso continua byla důležitá schopnost rychlé čtení akordických značek a improvizace.

Důležití skladatelé a repertoár

Mezi nejznámější skladatele cembalové hudby patří William Byrd (1543-1623), François Couperin (1668-1733), Domenico Scarlatti (1685-1757) a Johann Sebastian Bach (1685-1750). Poslední z těchto skladatelů napsal Dobře temperovaný klavír, který má preludia a fugy v každé durové a mollové tónině. Říká se, že Bach napsal tuto sbírku hudby, aby ukázal, jak lze klávesové nástroje, jako je cembalo, naladit tak, aby bylo možné hrát v jakékoli tónině.

Kromě uváděných autorů je rozsáhlá literární a taneční produkce pro cembalo: suity, preludia, fugy, toccaty, ricercary, sonáty a sbírky klavírních skladeb přepisovaných pro cembalo. V Anglii a Nizozemsku v 16.–17. století vznikaly bohaté sbírky virginalové literatury; v Itálii a Francii se rozvíjely specifické národní styly ornamentace a tance.

Ladění a temperace

Historicky používané ladicí systémy se lišily: středověké a renesanční cembalo často používalo meantone temperaci (důraz na čisté tercie v některých tóninách), barokní skladatelé a hráči používali různé well-temperament systémy. Bachovo Dobře temperované klavír je ukázkou myšlenky, že ladění může umožnit hraní ve všech tóninách, i když zabarvení jednotlivých tónin se liší. Moderní interpretační praxe historicky poučených provedení často volí temperament odpovídající době a místu vzniku díla.

Výrazové prostředky a ornamentace

Přestože cembalo neumí měnit hlasitost dotekem, hráči ovlivňují výrazy následujícími prostředky:

  • volba stop a manuálů (registrace),
  • kontrasty mezi manuály a jejich propojení,
  • rychlost a délka tónů, artikulace a frázování,
  • bohatá ornamentace (trilly, mordent, appoggiatura),
  • užití arpeggií a rytmických variací pro vytvoření dynamického dojmu.

Obnova a současné užití

Ve 20. století došlo k obnově zájmu o cembalo a historicky poučenou interpretaci (HIP). Staletá díla byla nahrána na nástroje stavěné podle starých principů a mnoho moderních skladatelů i dnes píše díla pro cembalo. Existují specializované dílny a ladiči, kteří se věnují výrobě kopií renezančních a barokních cembal i moderních variant.

Údržba a stavba

Výroba cembala je řemeslo vyžadující zkušenost: správné napnutí strun, tvar plectra, regulace jacků a ladění jsou zásadní pro dobrý tón. Zvuková deska a rám musejí snášet napětí strun; u starých nástrojů se často provádějí konzervační zásahy. Při hraní na historické kopie je důležitá pravidelná údržba plecter, nastavování akce a ladění podle zvolené temperace.

Závěr

Cembalo je nástroj s bohatou historií a výrazným repertoárem, který výrazně ovlivnil hudební praxi renesance a baroka. Jeho specifický zvuk, technika a role v akompaniamentu vytvářejí jedinečný hudební svět, jenž se i dnes udržuje a oživuje v historicky poučených provedeních i v moderní tvorbě.