Ludwig van Beethoven

Raná léta

O Beethovenově dětství je známo jen velmi málo. Byl pokřtěn 17. prosince 1770 a pravděpodobně se narodil o několik dní dříve. Beethovenovými rodiči byli Johann van Beethoven (1740 v Bonnu - 18. prosince 1792) a Maria Magdalena Keverichová (1744 v Ehrenbreitsteinu - 17. července 1787). Magdalenin otec, Johann Heinrich Keverich, byl náčelníkem na dvoře trevírského arcibiskupství v pevnosti Festung Ehrenbreitstein naproti Koblenci. Jeho otec byl poměrně bezvýznamný hudebník, který působil na dvoře kolínského kurfiřta. Tento dvůr se nacházel v Bonnu a právě zde žil až do svého mládí. Jeho otec mu dával první lekce hry na klavír a housle. Beethoven byl stejně jako Mozart zázračné dítě, ale zatímco Mozarta jako malého chlapce vozil otec po celé Evropě, Beethoven až do svých 17 let necestoval. V té době byl jeho učitelem klavíru muž jménem Neefe, který se učil hře na klavír od Carla PhilippaEmanuela Bacha, syna Johanna Sebastiana Bacha. Neefe řekl kurfiřtovi, že mladý Beethoven by měl dostat příležitost cestovat, a tak mu bylo dovoleno odjet do Vídně. Tam mohl dostat jednu nebo dvě lekce od Mozarta, ale pak Beethoven dostal dopis, že jeho matka umírá, a tak spěchal zpět do Bonnu. Brzy matka zemřela a Beethoven musel pomáhat s péčí o rodinu, protože z otce se stal alkoholik. Beethoven hrál na violu v kurfiřtském orchestru, začal komponovat a získal si mnoho přátel. Někteří z těchto přátel byli hudebníci a jiní byli velmi významní lidé, mnozí z nich byli šlechtici, kteří mu mohli pomoci v jeho kariéře.

V roce 1792 dovolil kurfiřt Beethovenovi opět odjet do Vídně. Očekávali, že se po nějaké době vrátí. Beethoven však Vídeň nikdy neopustil. Zůstal tam až do konce života. Rád by ještě dostal nějaké lekce kompozice od Mozarta, ale ten právě zemřel, a tak místo toho dostával lekce od Haydna. Haydn byl dobrý učitel, ale o rok později odešel do Anglie. Beethoven proto bral hodiny u muže jménem Albrechtsberger, který nebyl tak slavný jako Haydn. Byl to také dobrý učitel a nutil ho psát spoustu technických cvičení. Ukázal mu, jak psát pokročilý kontrapunkt a fugy. To mu pomohlo stát se velkým skladatelem.

Beethoven se chtěl proslavit jako klavírista a skladatel, a tak se začal seznamovat s významnými aristokratickými osobnostmi. Někteří z nich ho slyšeli už v Bonnu, když tam cestovali, takže jeho jméno začalo být ve Vídni známé. Pomohlo mu také to, že mohl říkat, že je žákem slavného Josepha Haydna. Ve Vídni žilo mnoho aristokratů, kteří měli rádi hudbu, a mnozí z nich měli své soukromé orchestry. Někteří z nich začali Beethovenovi poskytovat byty, když mu v roce 1794 přestal bonnský kurfiřt posílat peníze. Beethoven začal vystupovat v soukromých domech a proslavil se svými improvizacemi. V roce 1795 předvedl na koncertě jeden ze svých klavírních koncertů. Vydal také svou první publikaci (opus 1). Jednalo se o soubor tří klavírních trií. Haydn je slyšel na soukromém koncertě o rok dříve a doporučil Beethovenovi, aby třetí z nich nevydával. Přesto je vydal a právě to se stalo nejúspěšnějším. Jeho opus 2 byla skupina tří klavírních sonát, které hrál na dvoře svého přítele knížete Lichnovského. Když je vydal, věnoval je Haydnovi.

Beethoven začínal být slavný a cestoval do míst, jako je Praha a Prešpurk. Psal mnoho komorní hudby. Možná trochu žárlil na úspěch, který měl Haydn se svými posledními symfoniemi, jež napsal pro Londýn. V roce 1800 uspořádal svůj první veřejný koncert s vlastní hudbou. Dirigoval svou První symfonii i Septet. To už se ho několik nakladatelů snažilo přesvědčit, aby jim svá nová díla dovolil vydat. Beethoven se stával slavným skladatelem. A v tomto období Beethoven vytvořil svou nejslavnější klavírní sonátu: č. 14 cis moll, přezdívanou "Měsíční svit". Napsal ji pro svou přítelkyni, šestnáctiletou Giuliettu Guicciardiovou. Šťastný však zdaleka nebyl, protože si uvědomil, že začíná být hluchý. A když požádal Giuliettu o ruku, její rodiče to odmítli a místo toho ji provdali za jiného dvacetiletého muže.

Třináctiletý Beethoven kolem roku 1783.

Střední období

Zdá se, že Beethoven se snažil na tyto špatné myšlenky zapomenout usilovnou prací. Zkomponoval mnoho dalších skladeb, včetně své třetí symfonie zvané Eroica. Původně jí dal název Bonaparte na počest Napoleona, kterého obdivoval. Když se však Napoleon v roce 1804 nechal korunovat císařem, začal si Beethoven myslet, že je to jen tyran, který chce mít velkou moc. Přistoupil ke stolu, kde ležela partitura symfonie, a titulní list roztrhal. Toho roku Beethoven zůstal ve Vídni, usilovně pracoval v opeře a dával hodiny klavíru Josefíně von Brunsvik, které psal vášnivé dopisy. Byla to mladá vdova se čtyřmi dětmi. Nelze přesně zjistit, jaké city k Beethovenovi chovala, ale společensky patřila do vyšší společnosti a pravděpodobně si myslela, že divoký hudebník není vhodným manželem. Nakonec se provdala za barona, ale ani toto manželství, stejně jako to první, nebylo šťastné.

V roce 1805 napsal Beethoven svou jedinou operu. Na jaře příštího roku měla dvě představení, ale pak se dalších osm let nehrála. Beethoven provedl v opeře, která se stala známou pod názvem Fidelio, několik změn. Předehra, kterou napsal pro představení z roku 1806, je dnes známá jako Leonora 3 a na koncertech se obvykle hraje samostatně. Opera je "záchrannou" operou, typickým francouzským typem opery popisující muže, který je uvězněn a zachráněn svou milenkou, která se převlékne za muže a podaří se jí dostat do vězení.

Beethoven pokračoval v psaní skladeb: houslového koncertu, symfonií, klavírních koncertů, smyčcových kvartetů a komorní hudby. V roce 1806 vznikly dvě z jeho největších symfonií: Symfonie č. 5 a Symfonie č. 6 "Pastorale". První z nich byla známá svým temným a hlubokým tónem, zejména v první větě. Druhá proslula svým zobrazením krajiny. Napsal také Klavírní koncert č. 4 a Klavírní koncert č. 5 "Císařský". Vydělával si tím, že se zalíbil šlechticům, kterým věnoval svá díla za honorář, a prodejem své hudby nakladatelstvím. Příležitostně si vydělával i na koncertech. Nebyl to však pravidelný příjem. Líbilo by se mu místo kapelníka u císaře. To se mu nepodařilo získat, ale v roce 1809 mu tři bohatí šlechtici: arcivévoda Rodolf, kníže Lobkowitz a kníže Kinský poskytli příjem do konce života pod podmínkou, že zůstane ve Vídni. Díky tomu se Beethoven nemusel tolik starat o peníze. Byl požádán, aby napsal hudbu ke Goethově hře Egmont. Předehra se velmi často hraje jako koncertní skladba. Beethoven se s Goethem velmi chtěl setkat. Oba velikáni se setkali v Teplicích. Goethe později Beethovena popsal jako poněkud divokého člověka, který si svým křížovým postojem ke světu ztěžoval život. Beethoven obdivoval několik žen, včetně jedné, které napsal vášnivý dopis. Říká se jí "nesmrtelná milá", ale nikdo neví, kdo to byl. Zdá se, že Beethoven pøi tom propadl hluboké depresi, protože v lásce nikdy nenašel opravdové štěstí.

Hluchota

V dopise z 29. června 1801 se Beethoven svěřil svému příteli v Bonnu se strašlivým tajemstvím, které už nějakou dobu skrýval. Věděl, že začíná být hluchý. Nějakou dobu měl záchvaty horečky a bolesti žaludku. Mladý člověk nečeká, že ohluchne, ale nyní si to začínal připouštět. Zjišťoval, že špatně slyší, co mu lidé říkají. Právě ve chvíli, kdy začínal být známý jako jeden z největších skladatelů, bylo pro něj strašnou ranou zjištění, že ztrácí sluch. V roce 1802 pobýval nějakou dobu v Heiligenstadtu, což je dnes předměstí Vídně, ale tehdy to bylo mimo město. Tam napsal slavný dopis, který je známý jako Heiligenstadtský testament. Je datován 6. října a vypráví o jeho rostoucí frustraci z hluchoty. Žádá lidi, aby mu odpustili, když neslyší, co mu říkají. Uvedl, že často přemýšlel o sebevraždě, ale že má v hlavě tolik hudby, kterou je třeba zapsat, že se rozhodl pokračovat v životě. Tento velmi emotivní dopis byl po jeho smrti nalezen mezi jeho dokumenty. Nikdy ho nikomu neposlal.

Pozdější život

V roce 1814 dosáhl Beethoven vrcholu své slávy. Vídeňané ho považovali za největšího žijícího skladatele a královské rodiny ho často zvaly do svých paláců. V tomto roce zahrál své slavné Klavírní trio op. 97 Arcivévoda. Bylo to naposledy, kdy hrál na klavír na veřejnosti. Jeho hluchota mu znemožňovala pokračovat.

Když Beethovenovi zemřel bratr Caspar Carl a zanechal po sobě devítiletého syna, měl mnoho problémů. Chlapcova matka sice nebyla schopna se o něj postarat, ale Beethoven to musel prokázat u soudu. Několik let se o synovce staral, ale byl to složitý vztah, který zahrnoval spoustu právních dopisů a hádek s lidmi. V roce 1826 se Karl pokusil zastřelit. Přežil, ale lidé Beethovena přesvědčili, aby přestal být jeho opatrovníkem. Karl odešel do armády.

Poslední léta byla pro Beethovena nešťastná. V této době komponoval jen velmi málo. Pak se v roce 1817 zotavil a napsal své poslední dvě symfonie, mši Missa Solemnis, posledních pět klavírních sonát a skupinu smyčcových kvartetů, které byly tak moderní a obtížné, že jim v té době rozuměl jen málokdo. Dnes je lidé považují za nejlepší díla, která kdy byla pro smyčcové kvarteto napsána.

Jeho Devátá symfonie se nazývá Sborová symfonie, protože v poslední větě vystupuje sbor a sólisté. Ani tomu tehdy lidé nerozuměli, protože symfonie je obvykle dílo pro orchestr, nikoliv dílo se zpěváky. Beethoven zvolil slova básně německého básníka Friedricha Schillera: Schillera: An die Freude (Óda na radost). V ní se píše o soužití v míru a harmonii, takže je to pro lidi důležité poselství. Proto byla v posledních letech vybrána jako hymna Evropské unie. Devátá symfonie zazněla na koncertě 7. května 1824. Po scherzové části publikum nadšeně tleskalo, ale Beethoven potlesk neslyšel a jeden ze zpěváků ho musel otočit, aby viděl, že lidé tleskají.

Beethoven zemřel 26. března 1827. Na jeho pohřeb přišlo do ulic asi 20 000 lidí. Smuteční řeč napsal slavný básník Franz Grillparzer. Jedním z nosičů pochodní byl Franz Schubert. Schubert zemřel následujícího roku. V roce 1888 byly Beethovenovy a Schubertovy ostatky přeneseny na jiný vídeňský hřbitov a uloženy vedle sebe.

Beethoven v roce 1823, Ferdinand Georg Waldmüller

Dědictví

Beethovenova hudba se obvykle dělí na tři období: Rané, střední a pozdní. Většina skladatelů, kteří žijí dlouho, se s přibývajícím věkem vyvíjí a mění svůj způsob komponování. Tyto změny stylu samozřejmě nejsou náhlé, ale jsou docela dobrým způsobem, jak pochopit jednotlivá období jeho skladatelského života.

První období zahrnuje díla, která napsal v mládí v Bonnu, a jeho začátky ve Vídni až do roku 1803. Jeho střední období začíná symfonií Eroica a zahrnuje většinu jeho orchestrálních děl. Jeho poslední období zahrnuje Devátou symfonii a pozdní smyčcové kvartety.

Beethoven je pravděpodobně nejznámějším ze všech skladatelů a je o něm také nejvíce psáno. Měl divokou osobnost a to bylo něco, co romantici v 19. století od velkých umělců vždy očekávali. Romantici si mysleli, že umělec je člověk s nějak přehnanými vlastnostmi, který není jako normální lidé. Beethoven měl velmi silnou osobnost. Žil v době Francouzské revoluce a měl vyhraněné názory na nezávislost a způsob života bez tyranie. Díky tomu se v očích mnoha lidí stal hrdinou.

Jeho hudba byla tak slavná, že pro mnoho skladatelů v 19. století bylo docela těžké komponovat, protože si mysleli, že budou srovnáváni s ním. Například Johannesu Brahmsovi trvalo dlouho, než napsal svou První symfonii. Myslel si, že od něj všichni očekávají, že bude dalším Beethovenem. Teprve ke konci 19. století napsal Gustav Mahler několik symfonií, které obsahují zpěv, i když to dělá úplně jinak než Beethoven.

Beethoven na německé poštovní známce.