Noty označují systematický písemný zápis hudby, který interpretuje výšku tónů, rytmus, dynamiku a další hudební údaje. V běžné řeči se pod slovem noty často míní tištěná hudba — jednotlivý výtisk skladby nebo sbírka skladeb, ze které hudebníci čtou při cvičení či vystoupení. Tištěné noty usnadňují přenos kompozic mezi generacemi, slouží jako edice děl, výukový materiál i jako pracovní nástroj při zkouškách a koncertech. Více o rozdílu mezi pojmy najdete také v souvisejících materiálech: podrobnosti.

Základní prvky notového zápisu

  • Pětihlasová linka (notová osnova): základní „čára“, na níž se zapisují tóny; současná notace obvykle používá pět linek.
  • Tóny a takty: jednotlivé noty a pomlky určují délku zvuku; taktové čáry dělí hudbu na pravidelné úseky.
  • Klíče a transpozice: houslový, basový či altový klíč určují, jak se noty čtou; některé nástroje vyžadují transponované partie.
  • Tempa, dynamika a frázování: značky jako Allegro, p, f, crescendo sdělují rychlost a sílu hry.
  • Partitury vs party: partitura zobrazuje všechny hlasy najednou; party jsou samostatné hlasy pro jednotlivé hráče.

Kromě klasického šestiměrného nebo pětilinkového zápisu existují i alternativy: zpěvníky s akordovými značkami, lead sheets (melodie s akordy) nebo tabulatury pro kytaru a jiné nástroje. Pro srozumitelnost a praxi jsou v notách často doplňovány i prstoklady, ornamentika, artikulační znaménka či ediční poznámky. Pro příklady formátů a ukázky viz ilustrace a srovnání.

Partitury, party a praktické aspekty tisku

V typickém vydání skladby pro více nástrojů najdeme buď kompletní partiturou, kterou používá dirigent, nebo jednotlivé party pro každého hráče. U komorní hudby či koncertů pro sólový nástroj a doprovod se klavírista obvykle opírá o klavírní part vytisknutý na dvou linkách (dvou notových systémech), zatímco houslista dostane svou samostatnou party s jedním systémem. Tento rozdíl vyplývá z praktičnosti: klavírista má ve svém partu nejen svou linku, ale často i doprovodné hlasové informace, které houslista nevyžaduje. Z toho pramení známý problém s otáčením stránek během koncertu; v profesionální praxi se tomu předchází zajištěním vhodného rozvržení stránek, použitím asistenta – tzv. page turnera – nebo digitálními displeji. Ilustrativní poznámky a praktické rady k této problematice lze nalézt v textu: praktické tipy.

Tištěný notový materiál může být vydán jako samostatný ráz (singl), jako součást souboru skladeb ve sbírce nebo jako edice v učebnicích. Vydavatelé často přidávají ediční komentáře, variantní notace či historicky podložené návrhy frázování. Rozdíl mezi notovým rukopisem (autografem) a moderním vydáním je důležitý při vědeckém zkoumání skladeb.

Krátký historický přehled a současnost

Notový zápis se vyvíjel postupně z raných středověkých znamének k systematické notaci; užitečný mezník představují středověké a renesanční principy, které postupně vyústily v moderní pět linkovou osnovu. Rozvoj knihtisku ve 16. století umožnil širší šíření tištěných not a standardizaci edic. Dnes se k tisku tradičně využívají typografické technologie i počítačové nástroje — specializovaný software umožňuje psát, upravovat a tisknout noty digitálně; soubory se šíří v PDF nebo v interaktivních formátech pro tablety a notové displeje. Pro přehled současných nástrojů a formátů viz zdroje a porovnání.

Noty jako zápisová forma zůstávají základním prostředkem pro uchování, výuku a interpretaci hudby. V praxi je důležité rozlišovat, kdy jde o partiturom, tisknutý výtisk jedné skladby či o sbírku skladeb. Pro další informace a praktické ukázky můžete navštívit zdroje: doporučené čtení.