Laťka (někdy také nazývaná patka nebo prostě řádek) je název pro jednotlivé čáry v notové osnově. Standardní notová osnova má pět takových čar a mezi nimi čtyři vnitřní vodorovné mezery, plus dvě vnější mezery nad a pod osnovou. Hudební noty se zapisují buď přímo na čáru (s čárou procházející středem notové hlavy), nebo do mezery mezi čarami. Čím vyšší je výška noty, tím výše je její místo na papíře. Pokud vezmeme bílá klávesy klavíru jako příklad, jednotlivé tóny (A, B, C, D atd.) se na osnově střídají řádek–mezera–řádek–mezera podle vzestupné řady tónů. Abychom věděli, o které konkrétní tóny jde, používáme klíče, které určují relativní pozici tónů na osnově určité referenční čáry. Existují různé klíče určené pro vysoké, střední nebo nízké nástroje.

Tento příklad ukazuje začátek Beethovenovy Symfonie č. 5. První tři tóny jsou na druhém řádku osnovy (počítáno zdola) — v houslovém klíči jde o tóny g (často v textu psáno „géčka“). Čtvrtá nota je o něco níže: nachází se na spodním řádku (tedy E). V uvedeném případě, vzhledem k označení v tóninové signatuře, se jedná o Es. Následující nota leží mezi dvěma dalšími čárami — to je F. Po třech notách F následuje D, které se zapisuje na vnější spodní místo (pod základní osnovou).

Krátká historie osnovy

Pětiřádková notová osnova, jak ji běžně používáme dnes, se v západní hudbě začala prosazovat ve 13. století, i když v různých obdobích a kulturách se používaly i osnovy s jiným počtem řádků nebo jiné způsoby zápisu.

Klíče (jak určujeme názvy řádků a mezer)

Klíč se umisťuje na začátek osnovy a určuje, která nota odpovídá které čáře nebo mezeře. Nejběžnější jsou:

  • Houslový klíč (G-klíč) — označuje druhou čáru zdola jako tón g; používá se pro vyšší nástroje a pravou ruku klavíru.
  • Basový klíč (F-klíč) — označuje čtvrtou čáru jako tón f; používá se pro nižší nástroje a levou ruku klavíru.
  • C-klíče (altrý a tenorový) — určují určitou čáru jako střední c (middle C) a používají se zejména v partiturním a vokálním zápisu pro vyjádření středních poloh.

Díky klíči tedy víme, jak pojmenovat jednotlivé čáry a mezery osnovy a jak je přiřadit k reálným klávesám či tónům nástroje.

Vodící linky (prodlužovací čárky)

Když jsou noty příliš vysoké nebo příliš nízko na to, aby se daly zapsat přímo na pět čar, používají se krátké čárky nad nebo pod osnovou. Těmto čárkám se říká linkám se a označují se jako vodící linky (v angličtině „ledger lines“). Každá taková vodící linka prodlužuje osovou mřížku o jeden řádek; při čtení se podle nich určí požadovaný tón. Při větším počtu vodících linek se doporučuje zvážit změnu klíče nebo zápis v oktávě, aby byl zápis čitelný.

Zápis not — hlavičky, stopky a směr stop

Noty se zapisují pomocí notových hlaviček (vyplněných pro kratší hodnoty, prázdných pro delší), k nim mohou náležet stopky (krátké čárky připojené k hlavičce) a ligy nebo spojky (když se více not spojuje). Směr stopky závisí na poloze noty na osnově: zpravidla platí, že u not umístěných pod střední čarou jdou stopky nahoru (na pravou stranu hlavičky), u not nad střední čarou dolů (na levou stranu hlavičky). Pro více not v rychlých řadách se používají beamy (svazky), které nahrazují jednotlivé vlaječky.

Více osnov a vzpěra

Pokud se zapisuje hudba pro nástroj nebo obsazení, kde současně zaznívají dva nebo více oddělené hlasy či party, spojují se příslušné osnovy na levé straně tzv. vzpěrou (brace). Typickým příkladem jsou klavírní noty, které se obvykle zapisují na dvě osnovy spojené vzpěrou: jedna osnova pro pravou ruku a druhá osnova pro levou ruku. V partiturovém zápisu se pak jednotlivé nástrojové party seskupují dalšími značkami podle počtu hlasů a aranžmá.

Bicí a rytmické nástroje

Některé nástroje, které hrají především rytmus (např. rytmus (např. činely), nepotřebují tradiční laděnou stupnici. U těchto nástrojů se často používá jednodušší jednořádková nebo víceřádková notace, kde se zapisuje pouze rytmus a údery; pro označení úderů se mohou používat speciální tvary notových hlaviček (např. křížky) nebo rytmické značky místo běžných hlaviček.

Další poznámky

  • Vedle klíčů a vodících linek patří k základním prvkům zápisu i tóninová signatura (klíč s půltóny — vždy na začátku řádku) a ritmická signatura (metrum), které určují tóninu a rytmickou strukturu skladby.
  • Pro přehlednost partitur se používají i další značky: dynamika, artikulace, akcenty, tempo a výrazové texty.
  • Při učení čtení not je užitečné procvičovat určování tónů podle klíčů a číslování řádků odspoda nahoru (1. řádek = nejspodnější čára), dokud čtení nezrychlí.