Hudba je tonální, pokud používá tóny durové nebo mollové stupnice. Taková hudba je tonální. Je v určité "tónině". Téměř všechna západní hudba je tonální.
Veškerá tonální hudba je založena na durové nebo mollové stupnici. Pokud se melodie "Twinkle, twinkle little star" hraje od tónu C, použijí se tóny durové stupnice. Tón C bude znít jako domovský tón ("tonika") a skutečně, melodie končí na tónu C. Melodie by mohla začínat na jakémkoli jiném tónu (cis, dé, es, é atd.), ale byla by nutná znalost stupnic, protože bude zapotřebí některých ostrých nebo rovných tónů (černých tónů). Při zpěvu melodie není třeba na ostré a nízké tóny myslet: zpěvák je provede zcela přirozeně.
Tónová hudba se obvykle po určité době moduluje. To znamená, že změní tóninu. Hudba však nezní dokončeně, dokud se nevrátí do původní tóniny. Pokud někdo zpívá The Star-Spangled Banner (Hvězdami posetý prapor) a zastaví se po slovech "naše vlajka tam stále byla", skladba zní, jako by se zastavila ve vzduchu. Nebude znít dokončeně, dokud se v posledních dvou řádcích nevrátí do první tóniny.
Většina západní hudby od roku 1600 je založena na durové nebo mollové tónině. Tento systém tonality používali všichni velcí skladatelé až do 20. století a také v populární a většině lidové hudby. Poslech Beethovenovy symfonie je jako cesta po různých tóninách, na jejímž konci se vždy vracíme k původní tónině. V některých případech, jako je Beethovenova Pátá symfonie, může začínat v moll a končit v dur. Je to proto, že mollové tóniny mohou znít rozrušeně, plny napětí, ale durové tóniny znějí veseleji a uvolněněji.
Opakem "tonality" je atonalita. Atonální skladba je taková, kde není cítit domovská tónina. Když budete hrát spoustu náhodných tónů, bude to znít atonálně. Schoenberg byl jedním z nejznámějších skladatelů atonální hudby. Jeho hudba ovšem není jen náhodnými tóny (i když tak může posluchači zpočátku znít), takže musel najít jiný způsob, jak dát své hudbě tvar. Proto vymyslel dvanáctitónový systém.