Giuseppe Verdi (narozen 9. nebo 10. října 1813 v Roncole u Busseta, zemřel 27. ledna 1901 v Miláně) byl italský operní skladatel a jedna z nejvýznamnějších postav hudby 19. století.

Život

Verdi se narodil v malé vesnici u Busseta a brzy prokázal hudební nadání. Studoval u místních učitelů a díky podpoře mecenáše Antonio Barezziho (později i tchána) si mohl dopřát další hudební vzdělání. Pokusil se dostat na konservatoř v Miláně, ale neuspěl; přesto pokračoval v samostudiu a komponování. Jeho první opera Oberto měla premiéru v roce 1839.

Osobní život Verdiho byl poznamenán dramatickými událostmi: jeho první žena Margherita Barezzi a jejich dvě děti zemřely v mladém věku. Později se Verdi oženil s pěvkyní Giuseppinou Strepponi, která byla po dlouhá léta jeho blízkou spolupracovnicí a životní oporou. Po většinu života žil na venkovském sídle Sant'Agata u Busseta, ale poslední roky strávil v Miláně. V roce 1874 byl jmenován senátorem sjednoceného Italského království.

Hlavní díla

Verdi napsal řadu děl, která se stala stálou součástí operního repertoáru. Mezi nejznámější patří:

  • Oberto (1839) — první opera, která uvedla Verdiho na scénu;
  • Nabucco (1842) — průlomové dílo, jehož sbor "Va, pensiero" se stal neoficiálním národními hymnou hnutí za sjednocení Itálie;
  • I Lombardi (1843), Ernani (1844), Macbeth (1847) — rané úspěchy formující jeho styl;
  • Rigoletto (1851), Il trovatore (1853), La traviata (1853) — vrcholné dílo středního období, plné silných melodií a dramatického napětí;
  • Aida (1871) — velkolepá opera na festival v Káhiře, známá pro monumentální scény a bohatou orchestraci;
  • Otello (1887) a Falstaff (1893) — pozdní, zralejší fáze, inspirovaná dílem Williama Shakespeara, kde Verdi dosáhl vysoké jemnosti dramatické a orchestrální práce.

Hudební styl a inovace

Verdi vyrostl v době belcanta reprezentovaného skladateli jako Gaetano Donizetti a Vincenzo Bellini, jejichž opery stavěly na pěveckých virtuosních ariosních číslech. Verdi však rozšířil a přetvořil tuto tradici tak, aby hudba více sloužila dramatickému výrazu a vypravěčské kontinuitě. Mezi jeho hlavní přínosy patří:

  • integrace árií, recitativu a sborů do plynulých dramatických scén místo přísného střídání samostatných číslech;
  • silné použití sboru jako dramatické síly (např. sbor otroků v Nabucco);
  • jasná melodická linie spojena s účinnou orchestrací, která podporuje psychologii postav;
  • komplexní práce s ansámbly a závěry scén — vícehlasé souhra postav vytváří dramatickou syntézu;
  • postupný přechod k lehce modernějším harmoniím a výrazovým prostředkům v pozdním období, které předznamenaly novější směřování opery.

Politický a kulturní vliv

Verdi se stal symbolem italského národního cítění v 19. století. Sbor z Nabucca "Va, pensiero" si publikum rychle osvojilo jako výraz touhy po svobodě a sjednocení; jeho jméno bylo navíc používáno v politických skandích jako zkratka "Vittorio Emanuele Re d'Italia". Ačkoli Verdi sám nebyl radikálním politikem, jeho hudba výrazně ovlivnila veřejné mínění v době Risorgimenta.

Dědictví

Verdiho vliv se projevil jak na italských skladatelích následujících generací (od verismu k Puccinimu), tak obecně v proměně operní dramaturgie směrem k větší realismu a psychologické hloubce. Založil v Miláně dům pro důchodce hudebníků (Casa di Riposo per Musicisti), který financoval, a kde je také pochován. Jeho opery jsou dodnes pravidelně uváděny na světových scénách a považují se za základní díla operního repertoáru.

Stručně řečeno, Verdi proměnil italskou operu z řemeslné tradice belcanta v dramatické umění, kde hudba a text společně slouží silnému lidskému příběhu — a tím ovlivnil podobu opery na celý zbytek 19. a počátek 20. století.