Symfonická (tónová) báseň — definice programní hudby, historie a příklady

Symfonická (tónová) báseň: srozumitelná definice, historie, vývoj a ikonické příklady (Liszt, Strauss, Dvořák, Smetana). Objevte programní hudbu a její mistrovská díla.

Symfonická báseň nebo tónová báseň je orchestrální skladba, ke které se váže příběh nebo která popisuje něco jako báseň, obraz nebo jinou myšlenku, která není hudbou. Symfonická báseň je druh programní hudby (hudba pro nástroje, která má myšlenku mimo hudbu).

Charakteristika

Symfonická báseň obvykle:

• je psána v jediném souvislém díle (jedné větě), i když může mít vnitřní kontrastní části;
• má program — tedy doprovodnou představu, námět nebo příběh, který skladatel sděluje posluchači prostřednictvím hudby (často popsaný v programech nebo názvech jednotlivých částí);
• využívá motivické práce a techniky tematické transformace (zejména u Liszta), kdy se hlavní motivy mění tak, aby odpovídaly vývoji příběhu;
• klade velký důraz na barvu orchestrace, efekty a dramatické kontrasty, často více než tradiční sonátová forma symfonie;
• může mít volnější formální rámec než klasická symfonie, ale může dosahovat podobné délky a složitosti.

Historie a vývoj

Symfonické básně vznikaly převážně v 19. století, v době známé jako období romantismu. Obvykle se skládají z jedné části a trvají 10 až 20 minut. Některé z těch nejdelších, jako například Ein Heldenleben od Richarda Strausse, jsou mnohem delší, podobně jako symfonie o čtyřech větách, které na sebe navazují.

Tuto myšlenku můžeme vidět v Beethovenových předehrách, které vyprávějí příběh opery nebo divadelní hry, která se má hrát. Skladatelé jako Felix Mendelssohn pak začali psát předehry, které vyprávěly příběh, ale nebyly spojeny s žádnou operou. Fingalova jeskyně (1832) popisuje moře narážející na skály jeskyně na skotsých Hebridách.

U základu vývoje programní hudby stojí také díla jako Berliozova Symphonie fantastique, která (i když není „symfonickou básní“ v užším smyslu) ukázala, jak lze orchestr využít k vyprávění konkrétního příběhu. Postupně se různorodé druhy programní hudby prolínaly — od konvenčních předeher po volnější symfonické básně a celé cykly s orientací na národní nebo literární motivy.

Franz Liszt a forma tónové básně

Franz Liszt byl skladatelem, který ze symfonické básně učinil významnou hudební formu. Napsal dvanáct děl, která nazval Symphonische Dichtung (Symfonická báseň), protože hudba se v nich vyvíjela stejně jako v symfonii. Jedním z příkladů je Mazeppa (1851), která popisuje báseň Victora Huga o divokém koni, který nese přivázaného člověka, dokud ho nezachrání Ukrajinci a neudělají z něj svého náčelníka.

Lisztovy zásluhy spočívají především v rozvinutí techniky tematické transformace, kdy jeden motiv může nabýt mnoha tváří podle toho, jak se mění děj nebo nálada. Další jeho známá díla tohoto typu jsou například Les Préludes a řada programových kusů inspirovaných literaturou a historií.

Významní skladatelé a příklady

Mezi další skladatele, kteří psali symfonické básně, patří Sergej Rachmaninov, Modest Musorgskij, CamilleSaint-Saëns, Claude Debussy, Jean Sibelius, Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Pjotr Čajkovskij a César Franck.

Mezi nejznámější konkrétní skladby, které reprezentují žánr, patří například:

• Bedřich Smetana – díla z cyklu Má vlast (zejména „Vltava“), které jsou často považovány za symfonické básně;
• Modest Musorgskij – Noc na Lysé hoře (Night on Bald Mountain) jako dramatická programní skladba;
• Camille Saint-Saëns – Danse macabre jako krátká orchestrální báseň s výrazným programem;
• Claude Debussy – Prélude à l’après-midi d’un faune, které nese programní prvky a obrazotvornost typickou pro pozdní romantismus a impresionismus;
• Sergej Rachmaninov – ostrov mrtvých (Isle of the Dead) a další díla s výraznou narativní atmosférou;
• Jean Sibelius – řada symfonických básní a počešťované balady, např. Tapiola, Finlandia (často zaměňována s přímou národní skladbou), Swan of Tuonela apod.;
• Antonín Dvořák – několik programních orchestrálních kousků, například Vodník (The Water Goblin) nebo Polednice (The Noon Witch).

Vliv a užití v moderní kultuře

Úvod tónové básně Richarda Strausse Also sprach Zarathustra (1895-1896) se v posledních letech proslavil zejména díky použití ve filmu 2001: Vesmírná odysea.

Symfonická báseň měla velký vliv na vývoj filmové hudby 20. století — schopnost orchestru malovat scény, vytvářet atmosféry a ilustrovat děj se přímo přenesla do soundtracků. Mnoho filmových skladatelů čerpalo (a stále čerpá) z instrumentace, harmoniky a formálních postupů romantických tónových básní.

Jak poslouchat symfonickou báseň

Při poslechu symfonické básně pomáhá:

• seznámit se s programem nebo námětem, pokud je dostupný (nápověda často otevírá posluchačovo vnímání motivů a proměn);
• sledovat opakující se motivy a jejich proměny — to je klíč k pochopení, jak skladatel „vypráví“ příběh hudbou;
• věnovat pozornost orchestraci a barvám nástrojů — často právě tyto prostředky určují jednotlivé obrazy či scény;
• přistupovat k dílu jak jako k krátkému dramatu — u tónových básní bývá logika spíše obrazová a emocionální než striktně formální.

Symfonická/tónová báseň tak představuje most mezi hudbou a literaturou či výtvarným uměním — dovoluje skladateli „vyprávět“ pomocí orchestru a posluchači vnímat hudbu nejen jako abstraktní strukturu, ale jako konkrétní představu či příběh.

Otázky a odpovědi

Otázka: Co je to symfonická báseň?

Otázka: Kdy byly symfonické básně populární?

Otázka: Kdo byl skladatelem, díky němuž se symfonická báseň stala významnou hudební formou?

Otázka: Jaké jsou příklady slavných symfonických básní?

Otázka: Jak dlouho trvá většina symfonických básní?

Otázka: Co inspirovalo Beethovena k předehrám?

Otázka: Co popisuje Fingalova jeskyně?

Hledání podle dopisu