V Salle Le Peletier (někdy označovaném jako Salle de la rue Le Peletier nebo Opéra Le Peletier) sídlila pařížská opera od roku 1821 až do požáru v roce 1873. Divadlo navrhl a postavil architekt François Debret na místě bývalého Hôtel de Choiseul. Vzhledem k četným změnám ve vedení a správě během existence divadla mělo divadlo řadu různých oficiálních názvů, z nichž nejdůležitější byly např: Théâtre de l'Académie Royale de Musique (1821-1848), Opéra-Théâtre de la Nation (1848-1850), Théâtre de l'Académie Nationale de Musique (1850-1852), Théâtre de l'Académie Impériale de Musique (1852-1854), Théâtre Impérial de l'Opéra (1854-1870) a Théâtre National de l'Opéra (1870-1873).

Význam a umělecký profil

Salle Le Peletier byla centrem francouzské opery 19. století a hlavním jevištěm tzv. grand opéry: velkých, nákladných inscenací s rozsáhlým orchestrem, sbory, baletem a bohatou scénografií. Budova hostila jak domácí tvůrce, tak zahraniční skladatele; na jevišti se uváděly taneční spektákly i operní premiéry, které formovaly repertoár celé Evropy.

Repertoár a významné premiéry

V Salle Le Peletier měly premiéru nebo zde zazněly klíčové skladby 19. století. Mezi nejznámější premiéry a inscenace patří například:

  • Rossiniho Guillaume Tell (1829)
  • Meyerbeerovy opery jako Robert le Diable (1831), Les Huguenots (1836) a Le Prophète (1849)
  • Halévyho La Juive (1835)
  • Meyerbeerova L'Africaine (1865)
  • Verdiho Don Carlos (1867)

Tato scéna byla místem setkávání skladatelů, zpěváků a choreografů, kteří ovlivnili evropské operní a baletní trendy. Díla uváděná v Salle Le Peletier často vyžadovala složité scénické stroje, velké sbory a propracované baletní čísla.

Architektura, jeviště a technika

Moderní (na svou dobu) jevištní technika a rozsáhlé kulisy byly jednou z předností divadla. Architekt François Debret navrhl stavbu tak, aby pojala velké inscenace, přičemž interiér a hlediště pojmuly tisíce diváků. Stavba nebyla však zcela odolná vůči ohni — materiály a technika osvětlení 19. století (plynové osvětlení a rozmanité kulisové mechanismy) zvyšovaly riziko požáru.

Názvy a politický kontext

Rozmanitost oficiálních názvů Salle Le Peletier odráží politické změny ve Francii v 19. století. Název se měnil podle režimu: monarchie, revoluční republika, císařství a nakonec opět republika — tato střídání se promítla i do administrativy a financování opery. Změny názvů byly tedy více než formální záležitostí; signalizovaly také nové řízení, priority repertoáru a vztahy k vládě.

Zánik a odkazu

Salle Le Peletier byla zničena požárem v roce 1873. Po ztrátě této budovy se pařížská opera postupně přesunula do nově postavené budovy Palais Garnier od Charlese Garniera, která se stala jejím hlavním sídlem v 70. letech 19. století. Dědictví Salle Le Peletier spočívá v jejím vlivu na francouzskou operní tradici, v řadě premiér a v technickém i inscenačním rozvoji operního umění v období romantismu.

Kuriozity a paměť

Salle Le Peletier, ač často považovaná za „dočasné“ řešení nebo stavbu méně monumentální než pozdější Palais Garnier, se zapsala do kulturní historie Paříže jako místo, kde se formoval moderní operní repertoár. Její příběh je připomínkou rychlých změn techniky, vkusu i politiky v 19. století a zároveň dokladem, jak významná divadelní místa ovlivňují kulturní paměť města.